Zdena Plesarová

* 1947

  • „Víceméně se ale skrývali, protože všechny manželky [odbojářů] byly ve Svatobořicích v koncentračním táboře. Ale maminku tím, že se pohybovala a střídala místa - bývala i v Bystřici u otcovy sestry - gestapo nedostihlo. Víceméně se tomu vyhnula. Ke konci, ve čtyřiačtyřicátém roce, kdy to už bylo v koncentračních táborech takové mírnější, byla v koncentračním táboře ve Svatobořicích.“

  • „Otec byl ještě před válkou sociální demokrat a jak pracoval ve speciálním školství, tak pomáhal sociálně slabým rodinám. To si pamatuji, že se o tom mluvilo. Je pravda, že lidé z Bystřice, kteří ho znali, si ho úžasně vážili. Když jsem s ním šla po Bystřici, tak jsem byla vždycky naštvaná, protože jsme neušli deset metrů, aby se s ním někdo nezdravil, nevítal. Lidé ho měli rádi.“

  • „Potkala se tam se svými známými, protože spousta mužů z Bystřice odešlo do Anglie. Byly to i její kamarádky, paní Tomčíková, paní Zbořilová, paní Slezáková. To byli lidé z Bystřice, se kterými se kamarádila, a tam se potkali. Někteří tam byli i dva roky a déle, protože na ně přišli hned zkraje. Jinak o tom vůbec nemluvila. Sestra otce se tam pohybovala, byli v Hodoníně a Kyjově, a to je blízko. Takže mohli třeba přijít i k plotu a předat jim nějaké jídlo a hygienické potřeby. V té době, kdy tam přišla, už byla situace uvolněnější.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bystřice pod Hostýnem, 20.08.2020

    (audio)
    délka: 01:03:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neušli jsme deset kroků, aby se s otcem někdo nezastavil

Zdena Plesarová, 2016
Zdena Plesarová, 2016
zdroj: archiv pamětnice

Zdena Plesarová, rozená Bubílková, přišla na svět 14. června 1947 ve Zlíně jako druhé dítě rodičů Marie a Vojtěcha Bubílkových. Její otec, speciální pedagog a důstojník letectva v záloze pocházející z Bystřice pod Hostýnem, odešel na sklonku roku 1939 do zahraničí. Po různých peripetiích skončil v roce 1940 v Anglii, kde působil v 311. bombardovací peruti RAF. Za otcovy nepřítomnosti se Zdenina matka a bratr Jaromír (*1932) skrývali. Roku 1944 se matka po naléhání rodiny přihlásila gestapu a byla asi tři měsíce vězněna ve Svatobořicích. Nikdo o otci neměl celou druhou světovou válku žádné zprávy, ani on od nich. V dubnu roku 1945 byl otec převeden do Norska a v rámci programu SHAEF organizoval repatriaci československých občanů do vlasti. Sám se definitivně vrátil až na podzim roku 1946. Znovu spojená rodina se brzy rozrostla o malou Zdenu. Manželství ale šestiletou rozlukou hodně utrpělo a otec od rodiny po pár letech odešel. Zdena s matkou a již dospělým bratrem přesto ještě několik roků žili v armádním činžovním domě v Praze-Karlíně. Po otcově propuštění z vojska roku 1952 jim velký byt rozdělili a druhou polovinu získala jiná rodina. Asi roku 1957 se Zdena s maminkou přestěhovaly do vily v Bystřici pod Hostýnem, kde dříve, před válkou, manželé žili. Zdena absolvovala střední všeobecně vzdělávací školu, ale na další studium nebyly prostředky. Nastoupila tedy do zaměstnání a postupně si dálkově doplnila kvalifikaci speciální pedagožky a působila ve zvláštní škole v Bystřici pod Hostýnem. V pozdějším věku až do odchodu do důchodu vedla ve Chvalčově arteterapeutický ateliér Domova pro osoby se zdravotním postižením Javorník (DZP Javorník). Vydala se v podstatě v otcových šlépějích – Vojtěch Bubílek od roku 1954 působil jako ředitel řady nově vznikajících speciálních škol, např. v Odrách, Melči, Josefově Dole nebo Praze. Roku 1964 byl vyrozuměn o důvodech svého propuštění z armády (údajně z preventivních důvodů, které byly shledány nedůvodnými) a následně rehabilitován. Brzy nato byl jmenován pražským krajským inspektorem speciálního školství a roku 1966 obdržel vyznamenání Zasloužilý učitel. Vojtěch Bubílek zemřel roku 1993 ve věku devadesáti let. Jeho pozůstalost opatruje Zdeny neteř, Zuzana Kohoutová. Zdena žije dál v rodinné vile v Bystřici pod Hostýnem.