Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Plesarová (* 1947)

Neušli jsme deset kroků, aby se s otcem někdo nezastavil

  • narozena 14. června 1947 ve Zlíně

  • vyrůstala v rodině speciálního pedagoga a letce Vojtěcha Bubílka (1903–1993)

  • Vojtěch Bubílek za války sloužil u 311. bombardovací perutě RAF

  • za války se matka Marie Bubílková ukrývala

  • roku 1944 byla matka několik měsíců internována v táboře ve Svatobořicích u Kyjova

  • rané dětství prožila Zdena v Praze-Karlíně

  • později se přestěhovali do Bystřice pod Hostýnem

  • vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu

  • během zaměstnání si doplnila speciálně-pedagogické vzdělání

  • učila na zvláštní škole v Bystřici pod Hostýnem

  • vedla arteterapeutický ateliér DZP Javorník

  • v roce 2020 žila v Bystřici pod Hostýnem

Osudy zahraničních letců z řad Čechoslováků, kteří za druhé světové války bojovali na straně spojenců proti Hitlerovi, mívají řadu věcí společných. Už jen jejich cesty do zahraničí by většinou úplně stačily jako námět na román. Jiný příběh by ovšem psali jejich blízcí, které doma zanechali. Vojtěch Bubílek (1903–1993), otec Zdeny Plesarové (*1947), odešel do zahraničí na Silvestra roku 1939 a vrátil se až za dlouhých téměř šest let. Jeho žena Marie a bratr Florián byli v letech druhé světové války internováni ve Svatobořicích.

Vojtěch Bubílek pocházel z tradičně obuvnické rodiny a narodil se v Bystřici pod Hostýnem 28. května 1903. Jelikož řemeslo před ním převzal po otci jeho starší bratr Florián, a díky tomu, že byl Vojtěch nejmladší z osmi dětí, „s přispěním starších sourozenců mohl vystudovat učitelský ústav v Kroměříži“, jak stojí v jednom z jeho životopisů, které na sklonku života sepsal a dochovaly se v pozůstalosti. Především díky nim lze jeho příběh vůbec vyprávět.

 

Věděl jsem, že po mně jdou

Díky profesi učitele se Vojtěch seznámil i se svou budoucí ženou Marií, která pocházela z Fryštáku. Po vojně u letectva – absolvoval letecké učiliště v Chebu a létal u 1. letky 1. leteckého pluku ve Kbelích pod velením kpt. L. Budína – působil v řadě základních škol v okolí Zlína a na Bystřicku. Už za studií se zajímal o výuku dětí se speciálními vadami, a tak si roku 1931 v Brně doplnil kvalifikaci o speciální pedagogiku. Roku 1936 už jako ředitel nově vzniklé zvláštní školy v rodné Bystřici pod Hostýnem postavil v Tyršově ulici rodinný dům, kam se se ženou a malým Jaromírem (*1932) nastěhovali. Malého synka si ale příliš neužil. Jelikož se roku 1926 stal podporučíkem v záloze a pravidelně absolvoval cvičné a udržovací lety v Olomouci, byl v květnu roku 1938 mobilizován. Z letiště v Kosmonosech pomáhal strážit vzdušný prostor severní hranice Československa mezi Děčínem a Polubným v Jizerských horách. Povolán byl i v září stejného roku a záhy nato byl přidělen k velitelství 1. armádního sboru a odeslán jako styčný důstojník při zabírání pohraničí.

Ve svých pamětech z roku 1988 [Životopis pro zvláštní účely] píše: „Ihned po okupaci jsem navázal spojení se dvěma odbojovými skupinami v Bystřici pod Hostýnem. Pomýšlel jsem však ihned na odchod za hranice. Když došly první zprávy o tvořícím se československém legionu v Krakowě pod velením ppluk. L. Svobody, jehož jsem znal za jeho služby v posádce Kroměříž, rozhodl jsem se pro odchod za ním. Když ppluk. Svoboda musel přerušit organizování odboje na Moravě a odejít do Polska, zavezl ho můj švagr svým vozem (byli spřáteleni) do Ostravy. Cestou se zastavili pro mne, abych se připojil. Já jsem však byl v Beskydech při zjišťování přechodů na Slovensko.“

Toto osudové minutí mělo za následek zdržení a následnou krkolomnou cestu, kterou se teprve napodruhé Vojtěchovi podařilo z protektorátu ilegálně odejít. První nevydařený pokus z 20. srpna 1939 skončil u hranic s Polskem u Morávky Vojtěchovým zatčením. I když se jednalo o prověřený způsob, který před ním úspěšně absolvovala řada lidí z odboje, měl Vojtěch připravené pro případ nezdaru i alibi. „Tehdy již Němci připravovali přepadení Polska a prostor kol Místku-Frýdku se hemžil jejich vojsky a policií. V autobuse cestou z Frýdku do Morávky jsem byl zatčen SS hlídkou, uvězněn a vyslýchán na gestapu,“ píše. Jen díky prozíravě připraveným dokladům, které jsem s sebou měl, jsem byl propuštěn.

Brzy ale od bystřického četníka přišlo varování, že gestapo si vyžádalo jeho adresu a brzy si pro něj přijdou. „1. září 1939, kdy Hitler napadl Polsko, jsem zahajoval školní rok. Soused, který bydlil proti mně, přiběhl mne v devět hodin upozornit, že v mém domě je gestapo. Utekl jsem zadními schody ze školy a unikl jsem. Gestapo bralo toho dne hlavně na východní Moravě rukojmí, osoby, které považovalo za podněcovatele odporu, aby si zajistilo klid v zázemí nové fronty. Když se mi podařilo uniknout, už mne nehledali, ale věděl jsem, že po mně jdou.“

 

Cesty z protektorátu

Záborem Polska se Vojtěchovi a dalším odbojářům cesta uzavřela. Začalo se tedy utíkat přes Slovensko. Na Silvestra 1939 odešel Vojtěch spolu s bystřickým učitelem Tomčíkem a studentem Lančíkem (synem přerovského starosty) přes Rohatec na Slovensko a do Maďarska. A tady začíná eskapáda zatčení a útěků, ukrývání a dalších cest dál a dál až do Anglie. Po zatčení na maďarských hranicích a útěku našli azyl v Bratislavě a úspěšně vycestovali přes Nitru do maďarské Šaly a dál do Budapešti. „S pomocí našich exponentů na francouzském velvyslanectví byla sestavena skupina osmnácti našich běženců a já byl pověřen jejím převedením přes maďarské hranice do Subotuce v Jugoslávii.“ Z Bělehradu za 14 dní pokračovali vlakem přes Soluň do Cařihradu a Ankary, do Sýrie a Bejrútu. Odtud po deseti dnech pokračovali lodí přes Alexandrii do francouzské Marseille. V letecké pevnosti Fort Saint-Jean se sice přihlásili do cizinecké legie, ale namísto do Afriky se nakonec Vojtěch vydal do Agde. V letecké skupině získal místo pobočníka velitele škpt. Josefa Schejbala. Výcvik na francouzské stíhací letouny absolvoval na letišti Mérignac u Bordeaux, ačkoliv už měl pro tuto specifikaci příliš vysoký věk.

„Odchod do Anglie: 17. června 1940, kdy Francie požádala Hitlera o příměří, protože po pádu Paříže nastal chaos předznamenávající porážku. Na letiště Mérignac přilétli někteří českoslovenští stíhači z fronty a ze severní Francie. Pokud se jim podařilo sehnat benzín, odlétli kolem východního španělského pobřeží do Alžíru. Ostatní letci a vojáci čes. pozemního vojska se shromažďovali v přístavu Bordeaux a některých menších přístavech se snahou dostat se do Anglie, kde se jevila příležitost znovu zasáhnout do boje proti fašismu. Několika vojenskými letadly a jedním britským dopravním se dostala menší skupina na letiště Hendon v Londýně již 17. června večer. Patřil jsem k ní,“ vzpomíná.

 

Pod křídly RAF

Na stanicích RAF v Anglii byl zprvu shledán neschopným výkonu letecké služby kvůli zdravotním následkům (zranění páteře a kolena) z letecké havárie. Z Cosfordu putoval do Wilmslow. Po několikanásobném léčení byl nakonec zařazen jako pobočník čs. depa. „Počátkem roku 1942 jsem byl konečně přeložen k 311. čs. bombardovací peruti do RAF station East Thetford. Velitelem tam tehdy byl vynikající bojovník a velitel škpt. Josef Ocelka. Svým příkladem bojové odvahy a úsilí strhával piloty, navigátory, radiotelegrafisty a palubní střelce k nejvyšším výkonům. Skvadrona však tehdy prožívala nejtěžší chvíle,“ píše Vojtěch a popisuje řadu bojových akcí své jednotky, která prodělala výcvik v Severním Irsku a později po boku pobřežního letectva stanice v Jižním Walesu strážila mořský prostor od Biskajského zálivu přes Atlantik až k Islandu a Severnímu moři, k Baltu a Norsku. 

Od srpna 1944 operovala peruť ve Skotsku. „Největšího úspěchu u pobřežního letectva docílila 311. peruť 27. prosince 1943. Kapitán letounu Oldřich Doležal a Zdeněk Hanuš, navigátor a zároveň bombometčík, potopili německou loď, tzv. blockade runner (prorážeč blokády), který vezl z Japonska několik tisíc tun zbrojních surovin. Ve Skotsku zůstala peruť až do konce války a bránila ponorkám s nacistickými prominenty v úniku do Jižní Ameriky a zajímala vzdávající se ponorky. Já jsem však byl v dubnu 1945 povolán do Londýna na instruktáž pro službu v okupovaném Německu. Při skončení války jsem však byl odvelen do Norska.“ Na sklonku války působil Vojtěch Bubílek jako styčný důstojník velitelství spojeneckých vojsk.

 

Osudy těch, kteří zůstali

Když vyprávíme příběh Vojtěcha Bubílka, nelze zapomenout na osud jeho ženy Marie, Zdeniny maminky. „Maminka s bratrem dům v Bystřici pod Hostýnem opustili. Dali jim sem nájemníky a maminka se s ním po celou dobu války pohybovala mezi rodinou. V Hodoníně žili u otcovy sestry. Pak u své rodiny – hlavně u sestry na Vítové. Ta je úžasně podporovala psychicky i finančně, že vůbec byli schopni přežívat. Pak byla ve Zlíně u bratra, který měl povoznictví, takže se mu dařilo celkem slušně. Sourozenci se o ně byli schopni postarat. Víceméně se ale skrývali, protože všechny manželky odbojářů byly ve Svatobořicích v koncentračním táboře. Ale maminku tím, že se pohybovala a střídala místa, bývala i v Bystřici, gestapo nedostihlo. 

Nakonec rodina jejího bratra ve Zlíně usoudila, že by bylo lepší, aby se roku 1944 přihlásila, protože by začali postihovat i ostatní členy rodiny. Zaručili se jí, že se jí o syna postarají a nemusí mít obavy,“ říká Zdena. Tři měsíce od září do prosince 1944 tak Marie Bubílková strávila v lágru, kde se běžně umíralo na tyfus a úplavici, a kde byly také řadu let vězněny tzv. Svatobořické děti, potomci odbojářů přímo spojených s atentátem na Reinharda Heydricha. Propuštěna byla před Vánocemi. Na otázku, jestli o tom, co tam zažila, někdy mluvila, Zdena odpovídá: „Říkala, že tam bylo hodně českých dozorců, kteří se k nim ale chovali slušně. Jinak to bylo tabu. Maminka se o tom nikdy nechtěla bavit.“

Nutno připomenout, že kvůli odchodu Vojtěcha Bubílka do zahraničí byl krátce po heydrichiádě zatčen také jeho bratr Florián, který ve Svatobořicích strávil asi rok. Na věznění otce Floriána vzpomíná jeho syn Karel Bubílek.

 

Jestli můžeš, tak sežeň žvýkací gumu

„Oslo, 6. června 1945. Moji drazí, po 5 a půl roce nemám žádné přímé zprávy a nevím, co se s vámi všemi dělo. Dovedete si proto jistě představit, jak toužím po tom, abych se dozvěděl všech zpráv a přitom se těším, že to nebudou zprávy zlé,“ píše Vojtěch ve svém dopise rodině a pokračuje: „Od 21. května 1945 jsem v Norsku jako repatriační důstojník pro naše lidi, kterých je zde několik tisíc. Odsud ještě psáti není možno, toto posílám po našich letcích.“ Dlouho trvalo, než psaní dostihlo své adresáty, ale nakonec se podařilo.

Z února roku 1946 se dochoval dopis, který Vojtěchovi píše jeho syn Jaromír, tehdy již student tercie gymnázia, a vedle nadšení, že otce zahlédl ve filmu Jiřího Weisse Věrni zůstaneme (dokument z roku 1945 natočený ještě za války v Anglii a pak během Weissova působení v roli válečného zpravodaje, kdy s americkými osvobozovacími jednotkami prošel Evropou až do Československa), také prosí: „Jestli můžeš, tak sežeň žvýkací gumu. Nechci ji ani pro sebe, ale kluci v autobuse mne pořád otravují.“

Rodina si nakonec na jeho definitivní návrat musela počkat až do podzimu roku 1946. V rámci mise SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Forces) působil v Londýně, Oslu a Frankfurtu nad Mohanem. Návrat mu navíc zkomplikovalo ještě léčení z následků zranění při nehodě ve Francii.

Poválečný život znovu spojené rodiny ale bohužel trval jen krátce. Bubílkovi se přestěhovali do Prahy a otec získal místo na ministerstvu obrany. První vzpomínky na roky s otcem si Zdena Plesarová spojuje s velikým karlínským armádním bytem. „Byly mi tři roky, kdy jsem měla asi nejhezčí Vánoce. Měli jsme ten velký byt a stromeček a pod ním byly dva kočárky. V 50. letech to bylo něco. Jeden byl červený, druhý šedý, každý byl trochu jiný, a já si mohla vybrat, že jeden bude můj a jeden pošleme rodině na Vítovou – mým sestřenicím. To byl úžasný zážitek. A asi první a poslední z dětství, kdy to bylo hezké. Pak už Vánoce byly hodně chudé,“ přibližuje Zdena. Rodiče se rozešli a otec se odstěhoval. Ještě několik let žila Zdena s maminkou jen z otcovy podpory v karlínském bytě, který jim ale byl z nařízení přepažen a do druhé poloviny nastěhováni nájemníci. Když se bratr oženil, nastal čas uvolnit místo a vrátit se do Bystřice pod Hostýnem.

Roku 1948 otec po komunistickém puči přestál první vlnu propouštění důstojníků z armády. Následně byl dokonce povýšen na plukovníka. O dva roky později ale přišel vyhazov a velký sešup. K 1. prosinci 1952 byl otec z aktivní služby propuštěn (ne však degradován) a zařazen na těžkou manuální práci. Ve svých vzpomínkách Vojtěch Bubílek uvádí: „Nastoupil jsem práci na Nákladovém nádraží na Žižkově, kde jsem skládal uhlí z vagonů na auta. To ve svých 50 letech se zraněním páteře v letecké službě a dvojí frakturou nohou. S potížemi jsem vydržel se zhoršením zdravotního stavu tři měsíce.“

 

Zasloužilý učitel

Okolnosti svého propuštění Vojtěch Bubílek nijak blíže nevysvětluje. Uvádí však, že nucený odchod proběhl na základě kádrového rozkazu MNO č. 2271/52 a „v důsledku politiky 50. let“. V polovině let šedesátých se mu dostalo vysvětlení, že byl odvolán ze služby z preventivních, nikoliv kádrových důvodů a následně byl rehabilitován.

„Ministerstvo školství ke mně zaujalo odlišný postoj jako k bývalému učiteli,“ uvádí Vojtěch v pokračování svého životopisu z roku 1988. Jelikož jak píše, už jako člen sociální demokracie zastával vždy její levý směr a po sloučení v Národní frontě vstoupil do KSČ, nebylo proti jeho opětovnému působení ve školství námitek. Navíc se hned od návratu angažoval v Československé obci legionářské a také Svazu protifašistických bojovníků. Zprvu mu bylo svěřováno zřizování speciálních internátních škol. Začínal v Odrách, později se ústav přesunul do Melče u Opavy. Poté se vrátil na území Prahy a v roce 1958 se stal ředitelem základní školy internátní v Josefově Dole. Po sloučení tří velkých internátních škol je vedl ještě několik let, ač už byl na prahu důchodového věku. Záhy po své rehabilitaci roku 1964 mu bylo nabídnuto místo krajského školního inspektora speciálního školství pro Prahu. Pod jeho dozor spadalo tehdy dvacet dva ústavů pro žáky se smyslovým nebo kombinovaným hendikepem nebo výchovnými problémy.

Roku 1966 se Vojtěchu Bubílkovi dostalo i titulu Zasloužilý učitel. V článku, který u této příležitosti vyšel 27. března 1966 v Mladé Frontě se píše o jeho úspěších během působení v – dnešními slovy – diagnostickém ústavu při Thomayerově nemocnici v Krči: „Není to ještě tak docela dávno, co Internátní ZDŠ v Praze-Krči zaznamenala smutný rekord. 105 chlapců podniklo za půl roku 534 pokusů o útěk. Nepomohly ani pečlivě střežené a zamčené dveře, mříže na oknech ani fakt, že každý uprchlík přišel velmi brzo zpět – v doprovodu rodičů nebo Bezpečnosti.“ Tristní obrázek ústavní péče, jejíž specialitou tehdy bylo právě vytrhávání dětí z jejich rodinného prostředí jako jediná možnost jejich „převýchovy“, se Vojtěchu Bubílkovi podařilo rozbít. „‘Bude se vám to zdát divné,‘ usmívá se, ‚ale první opatření, které jsem udělal, se týkalo dveří. Internát se ve dne nezamykal. Dal jsem jeho nedobrovolným obyvatelům na vybranou: buď slušné chování s různými výhodami včetně samostatných vycházek, nebo pokusy o útěk a pak přísný režim,‘“ stojí v článku. 

Úspěch se údajně dostavil záhy. Počet útěků se rapidně snížil a mladiství delikventi díky získané důvěře a novému řádu začali spolupracovat. „Pochopitelně to nezpůsobily jen otevřené dveře. Největší podíl na markantním zlepšení situace měl kolektiv učitelů a vychovatelů. Snažili jsme se společně získat zájmy studentů o sport, hudbu, divadlo,“ vysvětluje v dobovém tisku Vojtěch Bubílek.

 

Neušli jsme deset kroků, aby se s otcem někdo nezastavil

„S otcem jsem se stýkala, když byly nějaké svátky nebo prázdniny,“ vzpomíná Zdena na dětství. „Přijel si pro mne a vyrazili jsme třeba na výlet. Když jsme byli v Praze, tak si mě brával víc. Jsem mu vděčná, že mě hodně vodil do divadla, na koncerty, na výstavy. Byl úžasně kulturně fundovaný. Dost mne v tom podporoval,“ říká o svém otci Zdena a dodává, že „lidé z Bystřice si ho velice vážili. Když jsem s ním šla po Bystřici, tak jsem vždycky byla naštvaná, protože jsme neušli deset metrů, kdy by se s ním někdo nezdravil, nevítal. Lidé ho měli rádi. Já bohužel tím, co se stalo v rodině, jsem s ním měla spíš komplikovaný vztah a dost mi chyběl.“

I přesto nebo právě proto se nakonec Zdena vydala svým způsobem v otcových šlépějích. Po střední všeobecně vzdělávací škole si při zaměstnání doplnila vzdělání a jako speciální pedagožka pak řadu let působila na stejné škole, kterou její otec před válkou v Bystřici pod Hostýnem zakládal.

Vojtěch Bubílek za svůj život získal řadu vyznamenání: Československý válečný kříž, Československou medaili za chrabrost, pochvalné uznání 4. stupně za svou činnost v československé vojenské misi ve Velké Británii, titul Zasloužilého bojovníka proti fašismu aj. Na sklonku života mu velkou radost udělala i nová uniforma podle výtvarného návrhu Theodora Pištěka. Vojtěch Bubílek se dožil požehnaného věku devadesáti let. Zemřel 23. září 1993 v Praze.

V závěru jeho životopisu čteme: „Prožil jsem život poměrně dlouhý, naplněný prací služební, politickou a odbojářskou. Vlna osudu mne někdy vynesla, jindy potopila.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)