major Jiří Plakoš

* 1920  

  • „Okupanti s námi zacházeli jako se zvěří, s nikým se nemazlili. Jakmile s nimi někdo nesouhlasil, začali vysvětlovat pendrekem.“

  • „No, tak tam jsme bydleli v dřevěném baráku, dříve tam snad bydleli pracující, a my jsme tam byli na pryčnách, jeden vedle druhého jsme byli na jednom poschodí. Dostali jsme cvičnou a vycházkovou uniformu, ve cvičné jsme cvičili, ve vycházkové jsme mohli po skončení výcviku projít městem. V Buzuluku byl velký park, ve kterém posedávali z fronty zranění bez rukou a nohou. Posedávali tam a my jsme s nimi besedovali, jaká je situace na frontě . A oni nám říkali, že je situace špatná a že to není žádná sranda. Abychom věděli, co nás čeká. Člověk, i když slyší povídání, ale dokud sám nevyzkouší, tak nevěří, že to je tak nebo jinak.“

  • „Na závěr bych vzkázal, aby se nikdo nedožil ani začátku, ani konce války, aby války byly už navždycky s nima skončeno. Protože to je ta nejhorší věc, která pro lidstvo je, jak pro ty vojáky na frontě, tak pro civilisty. Protože ty nemaj život, protože nemaj lékaře, nemaj zásobování, nemaj vůbec nic.“

  • „Měl jsem o rok staršího kamaráda ze školy, jehož bratr si ještě k tomu vzal mojí sestru, takže jsme byli vlastně příbuzní. On měl příbuzenstvo těsně u hranic, které často navštěvoval. Tam našel převaděče, který nás za peníze slíbil převést do Sovětského svazu. Měli jsme dohodnuto přesné datum a místo, kde jsme se měli sejít. Vůbec jsem nevěděl, kam jdeme. Šlo se v noci přes nějaké kopce a les, až jsme se s tím převaděčem setkali. Za jednoho člověka si tehdy účtoval 200 korun. Setkalo se nás tam asi čtyřicet. Převaděč měl pušku, kolem pasu patron-tašky, a když jsme mu zaplatili, mohli jsme vyrazit na cestu. Patrně to tam výborně znal a převáděl dost intenzivně, protože jsme prošli hranice úplně bez problémů. Až na ruské straně nás zajali sovětští pohraničníci a ti nás izolovali, do doby, než jsme se dostali do Buzuluku.“

  • „Člověk má spousty smůly, že to musel prožít, a spousty štěstí, že mu zůstala hlava na krku, ruce i nohy, že může žít normálně, protože není mrzákem, protože kluci někteří noha pryč, ruka pryč, mrzáků spoustu. To západní jednotka neměla tolik toho, protože celkem se do bojů nezapojila, pěší jednotka, protože měli pět set důstojníků, které cvičili jako řadový vojáci, protože neměli tolik vojska, aby je mohli prostě tohle. Ty letci, ty skutečně odvedli kus velké práce, kus velké bojové práce a zapsali se do dějin. Kdežto ta tanková brigáda, když ji nedali do bojů, byla tam, jak byla a připravovala se, když byl pak ten Dunkerque, no to osvobodili spojenci a oni potom museli pomáhat a držet stráž. My jim nezávidíme to, že to bylo jejich štěstí a naše smůla, že jsme se dostali do takové situace nešťastné.“

  • „Oni konali svoji službu: Stoj, šag vpravo, šag vlevo... protože pohraniční služba musí konat svoji povinnost i dneska. Jinak nás nebili, nic nám nedělali. Zpočátku nás dali no něčeho, co měl asi být okresní kriminál. Byla to předělaná modlitebna, kde jsme strávili asi týden, tam nás bylo asi 115 lidí. Pak nás přesunuli do obrovského tábora, do Starobielska, kde bylo asi 20 tisíc lidí plných, převážně Rusů a Poláků. Pak jsem prošel ještě několik dalších táborů od Buchta Nachodky, odtud na Kolymu do Magadanu.“

  • „Dojmy z nepřítele byly škaredé, ať to byli němečtí fašisté, maďarští nebo jakýkoliv, byli to svině, to my jsme s nimi tak nezacházeli.“

  • „Abych řekl pravdu, ředitelé, co jsme měli, si mě vždycky považovali, protože v mých materiálech bylo, že jsem prošel válku, a to byli lidi o čtyři, pět roků starší, mladší nebo někdy ve stejném věku a ty věděli, co ta válka obnášela, a vážili si člověka, který tu válku prodělal a zůstal na živu a pracoval jako člověk, toho si moc považovali a já nemohu říct, že mně někdy ublížili. Prostě při každé příležitosti dali na vědomí, že jsem člověk, který něco prožil.“

  • „To byla rychlovka, potřebovalo se doplnit jednotku a rychle na frontu k Novochopersku. To nebyly dva roky, ale jen dva, tři měsíce a hybaj na frontu.“

  • „Ani to, co říkali, že na východní frontě to jsou všechno komunisté, to je všechno blbost, protože když nás internovali, tak to byl odpor i k tomu, abych něco takového dělali. Abychom vstupovali do k... Nikdo nás také neorganizoval. K tomu jsou taky potřeba dva. Jeden, aby nás získal, druhý, aby souhlasil. A když není jeden ani druhej, tak se prostě nic takového nedělá.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Pardubice, 17.09.2008

    (audio)
    délka: 57:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Aby se nikdo nedožil ani začátku, ani konce války, aby války byly už navždycky s nima skončeno. Protože to je ta nejhorší věc, která pro lidstvo je, jak pro ty vojáky na frontě, tak pro civilisty.“

Jiří Plakoš
Jiří Plakoš
zdroj: soukromá sbírka pamětníka

Jiří Plakoš se narodil na Podkarpatské Rusi, kde žil až do roku 1940. V srpnu 1940 emigroval do SSSR,  kde byl zajat jako uprchlík. Byl umístěn nejprve   do okresního kriminálu, odkud byl následně odvezen do velkého lágru ve Starobělsku. Po krátkém čase byl odvezen  do Nachodky-Bucht, odtud na Kolymu do Magadanu. Tak jako další vězni gulagu z ČSR byl nakonec pan Plakoš propuštěn a připojil se v Buzuluku k československým jednotkám. Působil jako dělostřelec a účastnil se osvobozování Kyjeva, Bílé Cerekve, jaselské a dukelské operace a válečných operací na Slovensku. Má dvě děti a v současnosti žije se svou manželkou v Kladně.