Ludgarda Plačková

* 1929

  • „Rusové dostali vodku a byli všichni ožralí. U nás byl klid, protože se tam ubytovali důstojníci. Tak šli k těm domkům dole pod námi a tam dělali svinstva. Tam znásilňovali holky a zabili Hildu. Byla tak stará jako já. Byli ožralí, začali střílet a trefili tu holku do hlavy.“

  • „Majitele obchodu Karla Vitáska obvinili, že za války prodával zboží Němcům. No, to byla ale přece logická věc, že když přišli do obchodu, tak že jim prodal. Co měl dělat? Tak toho Vitáska odvedli na poštu a tam ho týrali. Pověsili ho hlavou dolů a strhli mu nehty z nohou. Byli to četníci a nějací místní lidé z Hati.“

  • „Ve věznici dělal saniťáka jeden biskup z Nitry, který tam byl také zavřený. Chodil za tátou, modlil se s ním a povzbuzoval ho, aby vydržel. ‚Ty musíš chtít vrátit se domů. Ty musíš chtít přežít. Ty se nesmíš vzdát,‘ říkal tátovi. Večer chodil ten biskup do sklepa, kde bylo uskladněné kysané zelí, a nosil otci vodu z toho zelí. Aby se napil, protože otec měl horečky. Tak náš táta přežil tři roky. Na té vodě z kysaného zelí a na těch modlitbách.“

  • „Žíly kolem srdce měl Karlík zanesené pískem. Máma to viděla na snímku z rentgenu. Byl to jemný písek ze Sahary. Operovat ho nemohli a říkali, že asi za rok. Jenže toho už se Karlík nedožil. Několik zrníček písku se uvolnilo, vniklo mu do srdce a Karlíka trefil šlak… Karlíček nám zemřel. To byla rána. Mysleli jsme, že všichni zemřeme. Takový kluk. Byla jsem u toho, když umřel mámě v náručí. Otec byl na poli. Letěla jsem pro něj, ale už to nestihnul. Přiběhl i s koňmi na dvůr, zahnal je do maštale i s chomouty a spěchal za Karlíkem. Ale Karlíček už byl mrtvý, Karlíček už o ničem nevěděl… Tak jsme přišli o kluka. Kvůli té Africe zasmolené.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hlučín, 10.04.2016

    (audio)
    délka: 03:37:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Slezsko: Paměť multietnického regionu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejdůležitější v životě je domov. Ten je tam, kde jsem se narodila. Doma mám všechno ráda

Ludgarda Plačková / 1937
Ludgarda Plačková / 1937
zdroj: archiv Ludgardy Plačkové

Ludgarda Plačková se narodila v roce 1929 jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině sedláka v Hati na Hlučínsku. Otec s matkou hospodařili na půdě a starali se o dobytek. Ve druhé polovině 30. let zažila budování československého hraničního opevnění, na jehož stavbě pracovali také její bratři. V září 1938 sledovala československou mobilizaci a následně příchod německé armády na Hlučínsko. Stejně jako všichni obyvatelé Hlučínska dostala německé občanství a začala chodit do německé školy. Všichni tři bratři postupně narukovali do wehrmachtu. Nejmladší Alois padl roku 1943 v Bělorusku, prostřední bratr Karel zemřel na následky válečného onemocnění tři roky po válce. V dubnu 1945 zažila Ludgarda Plačková boje ostravsko-opavské operace na Hlučínsku a byla svědkyní násilí páchaného sovětskými vojáky na civilním obyvatelstvu. Po osvobození nesměla pokračovat ve studiu na gymnáziu a byla svědkyní toho, jak je část obyvatel Hlučínska perzekvována. V roce 1953 byl otec odsouzen, protože odmítal vstoupit do JZD, matka byla deportována na státní statek ve středních Čechách. Až do důchodu v roce 1985 pracovala Ludgarda Plačková jako ošetřovatelka dobytka.