„My jsme cvičily a strašně pršelo. Na Strahově byl písek, a i když tam byly trativody, stejně bylo všechno mokré. Lehaly jsme si do bláta, ale byly jsme pyšné, že tam jsme. Pak byl průvod a ten byl hezký. Všechno to bylo hezké. Některé muže pak ale zavřeli. Když šli před tribunou, kde seděl Gottwald s vládou, tak vytáhli americké praporky a místo aby hleděli ‚vlevo hleď‘ na tribunu, tak všichni udělali ‚vpravo hleď‘ a prošli. Ale oni [komunisté] by stejně Sokol zavřeli. Nechali slet projít jen tak tak.“
„Já jsem nikdy nebyla v Pionýru ani ve svazu mládeže. To mě nezajímalo. V kanceláři, kde jsem pracovala, byli samí bezvadní lidé. Až pak tam přišel jeden pán, který byl předseda KSČ. Od té doby mě vždycky jednou za dva měsíce zavolali na kádrové oddělení. Byla tam kádrovačka, vedoucí oddělení a tenhle předseda KSČ a strašně do mě šili. Já jsem jim totiž kazila stoprocentní účast ve svazu mládeže. Nevstoupila jsem tam a to jim kazilo stoprocentní účast. A tak mě takhle deptali.“
„Bohužel mám takovou vzpomínku a ta není hezká. Všechno se bouřilo, ale někteří lidé byli až moc… Dávali najevo velkou nenávist vůči Němcům. Němci nebyli všichni takoví. Žili tady Němci, celé rodiny. Šla jsem jednou domů a viděla jsem, jak jeden pán, kterého jsem znala, táhl jednu ženu za vlasy po zemi. Ona prý byla s Němci, ale přitom vím, že byla moc hodná a nikomu neublížila. Ti lidé byli tak hodní – měli krámeček se sešity, my děti jsme si k nim chodily kupovat školní potřeby. Co jsem tedy viděla, to ve mně zůstalo, to se nedá zapomenout.“
Jaroslava Piskáčková se narodila 18. března 1935 v Lysé nad Labem do rodiny Františka a Oldřišky Piskáčkových. Otec měl krejčovskou živnost, matka pracovala v Kovoně. Ve svém vyprávění vzpomíná na období protektorátu v Lysé nad Labem a na Sokol, do kterého vstoupila po válce. V roce 1948 se účastnila všesokolského sletu. Po absolvování měšťanské školy v Lysé nad Labem se hlásila na zdravotní školu, protože chtěla být porodní asistentka, ale přes všechny předpoklady nebyla přijata, zřejmě z politických důvodů – její tatínek byl živnostník. V 15 letech nastoupila do ČKD v Praze jako kreslička. Po mnoha letech ji začali v práci nadřízení neúnosně tlačit ke vstupu do komunistické strany, protože jim kazila stoprocentní účast. Odmítala a změnila zaměstnavatele. Až do penze pracovala jako projektantka v Krajském projektovém ústavu v Praze. Při okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla v Praze svědkem střelby. Popisuje, jak se žilo 20 let v blízkosti Milovic, kde 21 let sídlily sovětské posádky. Celý život se jako cvičitelka věnovala dětem v tělovýchovné jednotě. Na konci 80. let se zúčastňovala demonstrací rozháněných vodními děly, po roce 1989 se zapojila do obnoveného Sokola. V roce 1990 se účastnila všesokolského sletu v Paříži.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
