Jarmila Pipalová

„A když jsme byli malí, tehdá nebyla televize, takže si pamatuju, jak dědeček nabíjel pilinové kamna a ty se nabíjely pilinami. My jsme kolem něj obskakovali, pomáhali jsme mu a večer jsme si sedli ke kamnům a dědeček nám vyprávěl všelijaké pohádky, četl nám z knížek a takto nás bavil a snažil se. Tatínek mi v tu dobu tak ani nechyběl. Až na Vánoce chyběl, když jsme se celá rodina sešli. A ještě jsem zapomněla říct, že když byl kapr a bramborová kaše k tomu vesměs bývala, tak tatínek, když byl ještě na svobodě, tak nasbíral hříbky. Takové malinké a maminka je zavařila. A to bylo vždycky jen na ty Vánoce, abychom měli vzpomínku na tatínka. To se vždycky otevřelo a jedlo se to k té bramborové kaši a řízkům.“

„Když se měl tatínek vrátit, byla jsem v učení [ve Zbrojovce v Uherském Brodě]. Měla jsem jít na odpolední směnu a maminka přišla domů dřív z práce a byla najednou úplně jiná. A já se ptám, co se stalo. A ona, nic, jedu do Hradiště. A já, že to na ní poznám. A ona, že opravdu ne. A pořád mi to zapírala. Řekla jsem, že nepůjdu do práce, ať mi řekne, co je. Tak mi řekla, že jede pro tatínka. Řekla jsem: ‚Já jedu s tebou, nikam nejdu!‘ Strýc, můj kmocháček, nás pak vezl až do Leopoldova. Ale to vám řeknu, že to bylo něco strašného, když ho pouštěli. Když vyšel z pevnosti, brány, byl oblečený tak, jak ho zavřeli. V manšestrovém saku a pumpkách, strašně omšelý... Vyšel z brány a já se rozběhla. Utíkala jsem za ním. To bylo strašné. To se nedá ani popsat. Ten okamžik nezapomenu nikdy do smrti.“