Jana Pfeifferová

* 1931  

  • „Ten zákon, to je v podstatě přikázání Boží. Ten zákon vychází z Bible, že jo. Byl to etickej kodex, který... Mě vždycky jenom vadilo, že jsem znala ten woodcrafterskej zákoník – to jsou takový čtyři síly – co zase vychází spíš z budhismu. A tady mě vadilo, že jsme slibovali, že skaut je. Já jsem říkala: ‚Vždyť to není pravda. Skaut se snaží být. Ale není.‘ Vždyť on nemá všechny tyhlety vlastnosti, který jsou tam vyjmenovaný. Kolik chyb udělá. Kolikrát zalže. Kolikrát prostě dělá nějaké neplechy. Furt se mi to nechtělo... Když jsem hrála nějakou větší roli tam, tak jsem říkala: ‚Pojďme se na to podívat.‘ Ale ne, to je jednou dáno a to tak zůstane. Prostě skaut je. Ale on není dokonalý. Je nedokonalý jako všichni ostatní lidi na světě.“

  • „To bylo strašný dilema a dodnes nevím, jestli jsme udělali dobře. I když všechny ty děti a jejich rodiče řikaj, že jiná cesta nebyla. Můj manžel dostal potom na rok stipendium do Francie, když to ještě šlo. No a já jsem tady zůstala s tím oddílem sama. A bylo dilema, co udělat, protože skauting byl rozpuštěnej a že jediná možnost je pionýrská organizace. Tak já jsem říkala: ‚No ježišmarja, tak co?‘ Svolala jsem rodiče a protože to byli všechno přátelé, tak jsme se bavili a oni řikali: ‚Prosimtě nemůžeš to přece dětem udělat, abyste to rozpustili. To jim dává tolik dobrého, že mi si přejeme, aby to pokračovalo. A teď oni budou naopak postižený tím, že byli skauti.‘ Nakonec jsme se s manželem tedy rozhodli, že vstoupíme do toho Pionýra na Praze 2.“

  • „Pak právě, když už byl vyhlášen konec války, se objevili mladí muži, kteří měli ‚RG‘ na rukávech. A to byly takzvané Revoluční gardy. Já nevim, kde se vzali, tu se vzali. Potom, jak se chovali, jsme si říkali, [že] ti nikdy neměli žádnou újmu za války. To byli takový ty řvouni, který dneska taky jsou na světě a dělají násilí a mají otevřený prostor k násilí. Ty chodili po těch německejch rodinách a on byl asi příkaz vystěhovat všechny německé rodiny. V tom našem domě byly tři nebo čtyři německé rodiny, tak je vystěhovali a zavřeli je do toho kina Oka. Němečtí muži zmizeli, ty dostali asi nějakej příkaz. Byly to teda většinou matky s dětma. Tyhle Revoluční gardy ty ženy všechny ostříhaly dohola a postavily je s těma dětma - my jsme je měli přímo pod oknem. My jsme bydleli v prvním patře, takže jsme viděli přímo na jejich hlavy. A oni plakaly a měly žízeň, tak prosily o vodu. No a oni vzali konve a tahle jim lili ty konve vody na hlavu. Takže to byl postoj k nepříteli. Já vím, byl to nepřítel, ale mě bylo čtrnáct a říkala jsem si, co tohleto zase je.“

  • „No, tak ze začátku jsme se báli samozřejmě, že jo, tak jsme si jenom telefonovali a nescházeli jsme se v bytech, protože dřív jsme se scházeli v bytech, byla taková dohoda, že kdo měl trošku jako větší byt, kde by se vešli ty lidi, takže jsme v těch pokračovali v těch, co nám Pavel množil, ty týdenní programy, měsíční programy, že jo. Takže jsme se snažili v tom pokračovat, že jo. Četli jsme básníky a dávali si hesla, že jo, vždycky k tý schůzce, a... a co si na příště připravíme, co si na příště přečteme. No, ale když Pavla zavřeli, tak myslím, že tak půl roku jsme se prostě neviděli. Protože já jsem rodila, že jo, v březnu, a takže jsem byla plně zaměstnaná... a tak jsme se snažili se orientovat eště... mm, to jsme si říkali: No, musíme někde, nemůžeme sami za sebe jenom jako pořád bejt živi. Takže jsme chodili tenkrát na přednášky Kozákovi, jo, ty byly na filozofický fakultě, tak jsme si říkali takovýhle věci, kde ještě něco takovýho existuje, kde se můžem vyslechnout, nějaká myšlenka, že jo. Takže tam mohli teda nestudenti, tak to jsme se střídali, já jsem dokonce nechala jednou dítě samotný doma... Já jsem měla tak silnou potřebu prostě si jít poslechnout něco, co je nějaký, nějaký myšlenky, že jo, něco, co přetrvá. Takže jsme se snažili takhle paběrkovat, spíš abysme se nescházeli, abysme nedávali příčinu k tomu... prostě bejt někde, jako... aby, kde nás rovnou, prostě polapěj, tak jsme takhle si dávali jenom zprávy, co kde, máme jít na koncertech tenhle anebo prostě někde něco poslechnout anebo si přečíst a tak. Takže nějaký čas jsme se asi nescházeli.“

  • „To bylo úžasný, teda, že jo, samozřejmě, i když jsem to prožila tak dost dramaticky, protože můj bratr, který byl o šest let starší, tak někde zmizel a prostě na barikádách a tak. No a my naopak jsme se sestrou dostaly, protože jsme bydlely, co je kino Oko, tak v takových nových domech, tam jsme se nastěhovaly, že mam... Naší matce tam jako spojili dva byty, aby mohla mít tam ordinaci současně s bytem. No a tam všichni pánové zmizeli nějak, jednak tam byly nějaký německý rodiny, protože tam původně byly židovský rodiny, který jsme teda doprovodili tam do toho, do toho veletržního takovýho ňákýho toho shromaždiště, a pak tam byla řada Němců, některý byli docela slušný, ale pod náma bydlela rodina s nějakým mládencem, který byl u Hitlerjugend. Tak to jsme viděly, že on má zbraně a že teda jako... a zůstal tam, při tý revoluci, jo, tak. A teď celej dům se vlastně stěhoval do toho sklepa, že jsme asi tři dny žili ve sklepě, i přes noc, společně, dobře, ale teďka jako on tam jako... Ale pak nějak zmizel, že jo, a teďka přišli takoví, že byly tanky jako kousek nad náma a v tý Troji, a tak, tak to tam někteří pánové tak organizovali. Vo bratrovi jsme teda nevěděly nic, měly jsme tam ještě stařičkou babičku, kterou jsme si vzaly, abysme se vo ni staraly. No a teď přišli ňáký tydlecty... organizátoři, že jo, stavěli jsme barikády, samozřejmě, ze starejch skříní a tak a z těch dlažebních kostek, na obou stranách té Heřmanovy ulice. No a pak přišli pánové a říkali: ‚No, vy jste tady jediný jako skoro dospělý‘, že jo, mně bylo patnáct, mé sestře o dva víc. ‚Tak vy budete hlídat ten dům.‘ A dostaly jsme revolvery, jo, třebas. Jo, takže takhle to bylo organizovaný (smích), ta revoluce. Což teda, taky bylo, to byly takový zážitky, kdy člověk jako na to vzpomíná jako na nějaký, úplně jako najednou, přesně takový, že jsem měla teda zodpovědnost za ten dům, měla jsem tu zbraň, se kterou jsem neuměla teda zacházet, a seděly jsme za těma zavřenejma dveřma a čekaly jsme, co bude, jestli teda budeme muset nějak reagovat.“

  • „Ale oni vždycky přišli s tímhle argumentem: ‚Víš, jaká to bude ostuda? Když se ti po devíti měsících narodí nějaký dítě tam?‘ ‚V tom oddíle teda?‘ ‚No, mezi těma lidma, mezi těma kurzákama.‘ A byli silně proti nám. No tak já myslím, že asi jsme nehráli tu roli, nebo my jsme neměli, jsme si nedávali role, to vzniklo spontánně, to způsobil Miloš Zapletal (smích), Miloš Zapletal je takovej pošťuchovač, že jo, vždycky přijde: Jak to, že neděláš tohle? Jak to, že jsi nenapsala... Ale sám potom nikam nepřijde, když ho pozvu, tak on nepřijde, protože on prostě má... je svobodomyslnej. On teda udělal takový práce, to je obdivuhodný, já ho opravdu velice obdivuju, ale jako nemohla bych s ním spolupracovat. Jako je prostě úplně jinej typ. No, ale tenkrát přišel, ale to se týká až toho devadesátýho... Ale vedl dobře ten oddíl a ten náš oddíl s tím jejich se dobře kamarádil, to ještě Nevrlý taky to dělal, jestli o něm něco víš, psal ty krásný o Jizerskejch horách, to je báječnej člověk, toho byste měli vyzpovídat. To je takovej skaut, né moc skaut, ale je to teda opravdu niternej člověk, i když on teda je taky nemocnej a už nikam nechce jezdit a tak... Ale navštívit ho a s Milošem byste měli, Miloš teda je... On bude sice strpný, nebude chtět, jo, já nejsem žádnej slavnej, já nebudu ti nic říkat a tak, ale... No a tenkrát přišel a to my jsme intenzivně v tý době spolu žili jako kružani, že jo, společně, že se jezdilo k nám na chalupu do toho Smržova, a přišel a říkal: ‚Ty, tady takovej velkej statek, to úplně zahálí, jak to, že tady neuděláš nějakej kurz?‘ Já říkám: ‚Prosím tě, já nepřemejšlim, že bych dělala nějakej kurz, já nemám zapotřebí, mám tady děti, mám tady vnoučata.‘ ‚No, to musíme něco udělat a musíš něco udělat‘, a tak, no a prostě udělal propagaci, že bude kurz ve Smržově číslo 3. Já jsem říkala: ‚No dobře, to jako není problém jim tady ustlat na půdě nebo je krmit, to jako pro mě není problém, ale já nevím, co jako mám v tom sehrát roli, já nemám ambice někomu něco říkat nebo prostě poučovat. Já žiju jako soukromá osoba... No, a tak oznámil datum, na kdy to svolal, tak my jsme čekali všichni, no, navlíkli jsme ty skautský košilky, jsme říkali: ‚To jsem zvědavá, kdo se nám sejde tady.‘ A teď oni, protože měli za úkol přijet na kole, tak se sjížděli, jako teď různě ty košile vymudnúrovaný, každej jinou barvu, jinak prostě pojatý to skautství, ty maskáče, no, já jsem z toho měla hroznou hrůzu, jsem říkala: Ježišmarja, bude patnáct nebo dvacet takovejhle lidí... a teď jak oni to tady přežijou, že jo, ty podmínky jsou tady – jedna koupelna, jeden záchod, rodina přitom, tam společně. No a tak jsem říkala – leccos už jsem prostě zvládla, tábory velký, a tak to nějak bude. No a teď se z nich začali vyhrabávat takoví docela sympatický lidi, jsme si sedli a začli jsme si povídat, tak normálně. Oni teda taky čekali nějakej dril nebo tak, no tam nebylo, samozřejmě.‘ (Tohle bylo ještě kterej rok?) První rok těch Fonsů, první, první ročník prostě po revoluci, tak to nebylo hned ten první rok, tak druhej rok po revoluci, tak ten druhej rok, hned to léto, devadesátej ... možná až první. To teďka nevím, musela bych se opravdu podívat. My jsme od toho nic nečekali, jo, jsme si říkali: Tak to zkusíme, tak Miloš tady má takovou představu, no tak jo. Ještě tam pozval tenkrát z toho, jak byla taková organizace, která přečkala ten režim, z Lipnice! (Prázdninová škola Lipnice.) Z Lipnice tam pozval dva lidi, jako aby dělali, právě tak, že my neumíme ten program těch takovejch zajímavejch her, a to my jsme nikdy jako nedělali, tak říkal, to já tam ještě pozvu dva páry z tý Lipnice... Teďka pro mě to všecko vůbec někam uložit a vůbec jako tohleto řešit. Takže oni tam přijeli a nakonec opravdu to byl báječnej tejden, musím říct. Všichni ti, většinou to byli chlapci, ale byla tam i děvčata, to přijali jako, no, a nakonec nás postavili před otázku, když to skončilo, dělali jsme táborák, kdesi, tam, co tam skauti místní měli nějakou klubovnu, tak jsme tam dělali táborák, jako že se s nima loučíme, a byli jsme rádi, že jsme to s nima prožili ten týden, a oni přišli s tím: No a jaký bude pokračování? Jo, prostě jako hotovou věc. Příště se sejdeme přece zase, že jo, za rok... Jo, prostě to nemůže skončit, tohle. To bylo tak úžasný, že to nemůže skončit. No, tak prostě jsme byli postavený před takový úkol přemýšlet, co teda dál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.02.2012

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 2

    u pamětnice doma, 03.02.2016

    (audio)
    délka: 01:25:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 11.11.2016

    (audio)
    délka: 01:53:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 4

    Praha, 19.11.2016

    (audio)
    délka: 01:25:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co znamená „zrušit se“? Jak to těm dětem vysvětlit?

Janka
Janka
zdroj: Archiv pamětníka

Jana Pfeifferová (Janka) se narodila 2. března 1931 v Praze. Konec války prožívala intenzivně, a to hlavně kvůli obavám o svého staršího bratra, který později emigroval. Byla nadšená skautka, navštěvovala pražskou Třináctku. Procesy v padesátých letech a s tím spojené snahy o emigraci ji připravily o mnohé blízké. Aktivně se podílela na druhé obnově Skauta v době Pražského jara a té třetí po roce 1989.