Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Pfeifferová (* 1931  )

Co znamená „zrušit se“? Jak to těm dětem vysvětlit?

  • narozena 2. března 1931 v Praze

  • začala skautovat ve Třináctce

  • zúčastnila se druhé obnovy Skauta během Pražského jara

  • aktivní byla i při třetí obnově po roce 1989

  • podílela se na vedení dospělých

Jana Pfeifferová se narodila 2. března 1931 v Praze do neúplné rodiny. Otec zemřel tři měsíce před jejím narozením na Basedowovu nemoc. V rodině byly celkem tři děti (kromě pamětnice ještě starší bratr a sestra), matka byla oční lékařka.

„Nejdřív jsme bydleli v Nerudově ulici, pak v Ovenecké. Se sestrou jsme chodily do francouzské školky a ve druhé třídě jsem zažila ‚15. březen‘, kdy nás hnali ze školy. To byly opravdu těžký chvíle, se sestrou jsme se držely za ruce, plačky jsme šly proti těm motorkám až domů, z těch Dejvic, kde jsme teda tu školu musely opustit. No, takže jsem se musela smířit s českou školou, což nebylo jednoduchý, ta francouzská škola byla velmi osvícená, ve svém pojetí moderní a prostě dobře vedená.

„A pak jsem dělala – už za Hitlera – přijímací zkoušky na reálné dívčí gymnázium, což bylo taky velice zvláštní. Má sestra už tou dobou na to gymnázium chodila. Přijímačky jsme dělaly tři dny, byly jsme tam ty tři dny zavřený a chtěli po nás všechno možný – zkoušeli nás i z tělocviku. (...) Byla to prostě takováhle procedura, velice stísňující. Musely jsme hajlovat a todle všecko.“

Konec války

„Tam, kde jsme bydleli, byly německý rodiny, byli slušní, ale pod náma bydlela rodina s mládencem, který byl u Hitlerjugend. Viděli jsme, že má zbraně. A teď se celej dům stěhoval do sklepa, asi tři dny jsme žili ve sklepě, i přes noc, společně. A on tam byl s námi, pak ale nějak zmizel.“

Stejně zmizel i o šest let starší bratr pamětnice, o kterém od chvíle, co odešel na barikády, neměla rodina žádné zprávy. Do dění na ulici se zapojila i Jana Pfeifferová se sestrou. „(...) stavěly jsme barikády ze starejch skříní a dlažebních kostek na obou stranách ulice a pak taky přišli pánové, a říkali: ‚Vy jste tady jediný skoro dospělý,‘ – mně bylo patnáct, mé sestře o dva víc – ‚tak vy ten dům budete hlídat.‘ A dostaly jsme revolvery. A tak jsme byly zodpovědný za ten dům, měla jsem tu zbraň, se kterou jsem neuměla zacházet, seděly jsme za těma zavřenejma dveřma a čekaly, co bude.

Maminka Jany Pfeifferové byla široko daleko jediná lékařka, a tak se starala o nemocné a zraněné. V prádelně ve sklepě domu si zřídila improvizovanou lékařskou službu. „A zažili jsme tam, že teda zastřelili Němci domovníka z vedlejšího domu, a ten tam umíral v tý prádelně. Pak zase najednou přišli nějaký Němci s mladíkem, blonďatým – to byl strašně mladej kluk – a naříkali a chtěli od naší mamky, aby ho zachránila, a on už byl mrtvej...“

Jana Pfeifferová ale dodnes vzpomíná i na krutost českých obyvatel vůči Němcům. Všechny německé ženy a děti, které tehdy našli, shromáždili do kina Oko. „Pro mě to jsou tak silný zážitky, že rozumím tomu, že se nám stále vyčítá, jak jsme se strašně chovali k těm lidem, Němcům. Oni tam všecky ty ženy ostříhali dohola (...) vždycky je vyváděli, že tam uklidí, nebo co, na sluníčko. Ony plakaly, měly žízeň, tak je polejvaly konvicema vody a napít jim nedali. A ony stály pod naším oknem a my jsme na to koukali, tak jsme si říkali: ‚Tady není něco v pořádku.‘ Krom toho… ten jeden Němec, kterej byl velmi slušnej, bydlel u nás v domě, byl taky odveden a potom nám ukazoval, jak je zmlácenej.“

Dalším rozčarováním pro pamětnici bylo, když jela v létě s gymnáziem na brigádu do Krkonoš. Nejdříve pomáhali v textilních továrnách. „Ti Němci, než to tam opustili, zahrabali všecky textily, který tam měli, a mládenci to vyhrabovali a my jsme ty kapesníčky a utěrky prali, aby se to uchovalo.“ Pomáhali ale také v lesních školkách a viděli Němce v zástupech odcházet z chalup, kterým se ještě kouřilo z komínů. „To je taková etapa, která mě ovlivnila v tom, že člověk musí být hlavně slušnej a nesmí ubližovat.“

Bratr v exilu

Bratr pamětnice studoval medicínu, při pochodu na Hrad byl ale z Vysoké školy vyřazen a měl nastoupit na vojnu. „Jenže on je takový svérázný, svébytný člověk a špatně by to tam pro něho skončilo, a tak roku 48 odešel do exilu. Matka to věděla, ale my ne, v den, kdy měl narukovat na vojnu, prostě odešel...“ Celých dvacet let o něm nic nevěděly. Tušily, že je v Kanadě nebo v Londýně, rodinu ale nekontaktoval, aby jí nezpůsobil nepříjemnosti.

Když přišla prohlídka, ptala se po něm a matka samozřejmě řekla: ‚Jo, narukoval na vojnu. Spíš vy byste mně měli říct, co s ním je, co jste s ním udělali, kde je!‘ Tak hrála tuhle hru. Ale pronásledovaný jsme nebyly. Přemýšlely jsme taky o vystěhování, ale nechtělo se nám.“

Skauting

Po válce, zhruba roku 1946, se pamětnice poprvé setkala se skautskou myšlenkou. „Jednoho dne do našeho dívčího gymnázia přišla sličná žena – jmenovala se Sedláčková – byla v té době tanečnice a krásně k nám hovořila, říkala, že chce na památku svého bratra – Huga Sedláčka, který byl za revoluce zastřelen – založit skautský oddíl. Já jsem předtím vůbec o skautingu nic nevěděla, věděla jsem o woodcraftu, protože můj bratr se tajně scházel s kamarády woodcraftery a chodili často i k nám (...) rozdělávali oheň třením dřev u nás v pokoji. (...) No, ona nás tak fascinovala, tak nás okouzlila a pět ze třídy nás řeklo, že přijdeme.

Zmíněná slečna Sedláčková nalákala děvčata i z vyšších tříd, a tak mohly vzniknout dvě družiny – Splešťule a Tarky – a tím i dívčí část oddílu Třináctky. „Brzy jsme poznaly, že Myška (Sedláčková) na to nemá talent nás nějak zkrotit. Ale byly jsme najednou šťastný, že patříme do nějaký Třináctky a že tam jsou kluci, že se jezdí na lodích, to pro nás bylo úžasně lákavý. Takže jsme s nadšením začaly takhle skautovat, aniž bychom měly představu, co vlastně ten skauting je.“

V té době bylo Janě Pfeifferové a jejím kamarádkám kolem patnácti let. I když si neříkaly roveři, vytvořily roverské družiny. Oddíl neměl mladší členky, byl vodácky zaměřen a pamětnice jeho dobré fungování přisuzuje tomu, že klučičí část oddílu fungovala dobře už před válkou. „My jsme byly skoro jako první holky vodačky, no a ti kluci nás zacvičovali. Klubovnu jsme měly na Lipenským ostrově. (...) A to splouvání řek bylo okouzlující, řeky byly ještě čisťounký, tábořily jsme, kde jsme chtěly, kde jsme našly studánku. (...) To byly zážitky velmi silný.“

Později absolvovala děvčata z Třináctky Kapitánský kurz bratra Štoka, jemuž tehdy vévodil bratr Vejvara. Do té doby prožívala Jana Pfeifferová i ostatní děvčata skautování bezprostředně, jako chvíle strávené v bezvadné partě, teď se zamýšlely i nad skautskou myšlenkou. Postupem času přibyly mladší děti a oddíl se rozrostl. „Tím, že to byla dobrá parta, tak se člověk přesvědčil, že to má asi smysl a chce to, tak se to nabalovalo a od té doby mám kamarády jenom skauty.“

V roce 1948 však najednou přišel konec.

Sylva-Švestka

Velmi dobrá kamarádka Sylva, přezdívkou Švestka, byla pamětnici nejbližším člověkem. Trávily spolu spoustu času, chodily do Stromovky, vymýšlely, jak chtějí strávit život. „Sylva byla taková ta chytřejší, taková ta, která si ví s tím životem víc rady, i když byla zase nešikovná. (...) Tam jsem zase já jí dělala průvodkyni, aby to zvládla, tu situaci, kdežto v těch intelektuálních věcech – vona měla výpisky z knížek, takovej pořádek ve věcech. (...) To je prostě mimo mě.“

Jednou společně napsaly spisovateli Gustavu Jarošovi (Gamovi), který vychovával v Domě dětství legionářské sirotky, a ač šlo o levicově zaměřeného autora, byla pro pamětnici se Sylvou jeho návštěva silným zážitkem. „To byla úžasná návštěva, u Gamy. On byl vegetarián, takovej štíhlej, tolstojovskej typ. Když dneska ty jeho knížky čtu znova, tak si říkám: ‚Bože, blouznivec komunistickej.‘ Jo, prostě, to levicový, jedině to je spása člověka a tak, no, hrozný. Ale byl to velice ušlechtilej člověk, skutečně. Ta návštěva byl silnej zážitek, kterej jsme si se Sylvou prožily. S těma jeho chovancema, který prošli tím jeho Domem dětství, jsme potom ještě udržovaly nějakou vazbu. No, tak zkrátka jsme si myslely, že výchova se musí odehrát v internátě, že rodiče to dělaj špatně. (smích) (...) No, takže to byl takovej jeden náš sen, kterej tím, když Sylva odešla, jsme vypustily z hlavy.“

Pro Janu Pfeifferovou byl osmačtyřicátý rok zlý, musela se vypořádat se ztrátou blízkých lidí, zvyknout si na to, že jí do ciziny odešel bratr i kamarádka Sylva. „Ani s tou Švestkou jsme si ze začátku nekorespondovaly, nevěděla jsem o ní nic, o bratrovi jsem nevěděla nic.“ Švestka jí neřekla, že odejde a že se už možná nikdy neuvidí. Pamětnice si ale zpětně uvědomila, že se Sylva snažila, aby si ten poslední čas spolu užily.

Procesy se skauty

Proti režimu se pokusili postavit i mladíci, kteří v tom viděli dobrou věc. Za to dostali, jako třeba Petr Klášterský, šestiletý trest v Jáchymově. I tato okolnost pamětnici poznamenala, protože se s ním ze Skauta dlouho a dobře znala. „No a mě právě oslovil Péťa Klášterský, který byl vnukem Klášterského spisovatele, velice inteligentní hoch, ale byl velice svéráznej. No, a najednou přišlo to, že ho zavřeli. A on mně vzkazoval různý věci po nějakejch lidech – co tam s nima dělaj a jak je zoufalej, jak spáchá sebevraždu, a tak (...) To mě citově velice… Měl tendenci vytvořit se mnou nějakej vztah a v tom začátku najednou ten člověk odejde a ty nemáš vůbec možnost nic poslat, nějakou útěchu. To bylo dost vošklivý.“

Když Petra Klášterského zavřeli, trpěla Jana Pfeifferová depresemi, ze kterých ji dostal až její budoucí manžel. Jak sama říká, ze špatných nálad ji vyléčilo mateřství. Petr Klášterský jí ale nikdy neodpustil, že na něj nepočkala, než se vrátí z kriminálu. 

Pavel Křivský a Kruh

Skauti nosívali v té době v klopě lilii, a tak se stalo, že se třeba v tramvaji oslovili neznámí lidé a zapředli díky skautství rozhovor. Jednou pamětnice potkala mládence, který jí řekl: „‚No ty, když tak pořád přemejšlíš, seš taková na tu filozofii, ty bys měla poznat Pavla Křivskýho.‘ Tak to jsem poprvé slyšela jména Pavla Křivskýho. (...) A pak jsem tak slyšela to jméno z mnoha stran, a tak jsem si říkala, že to bude nějakej blázen, když člověk o něm slyší. (...) Nicméně se s ním potom Švestka seznámila a taky říkala: ‚No, musíš k němu jít, to prostě nejde, musíš Pavla poznat.‘“ Z prvního setkání byla pamětnice rozpačitá, ale nakonec ji přesvědčil a ona začala s Kruhem jezdit na Šumavu.

Poznala Pavla Křivského blíž a postupně k partě kolem něj přilnula. Vadilo jí ale, jak se Pavel Křivský snažil dát dohromady ideální páry a pak je poučoval o tom, jak by měl vypadat jejich vztah. Říkal tomu dvojictví. Partnera našel i Janě Pfeifferové, té se ale nelíbil, a i když spolu byli párkrát ve Stromovce, žádný vztah se nerozvinul. Pavel Křivský však její postoj respektoval.

Setkání s manželem Honzou 

„No, ale takhle jsme se vlastně potkali s Honzou. Poprvé jsme si vůbec sebe nevšimli, to až potom v létě jsme byli v Tatrách, tam si mě nějak všimnul a začal se mně věnovat. A to Pavel s tím byl spokojenej, musím říct, dával to najevo.“

V roce 1951 měli svatbu a za svědka jim šel právě Pavel Křivský. V té době už byla pamětnice těhotná. Krátce nato byl Křivský zatčen a odsouzen k trestu smrti. Pro Janu Pfeifferovou a členy kruhu to byla obrovská rána. Nejenže měli přijít o důležitou osobu, ale postupně se prošetřovali všichni členové Kruhu. „To bylo velice silný období, no ale když potom to přijde, najednou ta rána, že jo, že teda ho vopravdu zavřou a chtěli ho zabít, no tak to si člověk říká, že se zase hroutí svět. Ten strach byl tenkrát kolem toho Pavlova procesu, vopravdu, vopravdu mně bušilo srdce, když kdokoliv zazvonil.“

Kruh bez Pavla Křivského

„Ze začátku jsme se báli, samozřejmě, tak jsme si jenom telefonovali a nescházeli jsme se v bytech. (...) Když Pavla zavřeli, tak myslím, že půl roku jsme se neviděli.

Postupem času se ale činnost Kruhu znovu rozvinula. Do tohoto společenství postupně přibývali i manželovi spolupracovníci z kliniky, jezdilo se na výlety, v létě na velké rodinné tábory – třeba na Slovensko. V roce 1956 si Pfeifferovi koupili chalupu v Krkonoších. Tam se život Kruhu rozjel intenzivněji a členy už nebyli jen skauti, ale i lidé, kteří měli svému okolí co říci. Například Jirka Dunovský, Helena Klímová, Jan Klíma, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík nebo Petr Pithart.

Rok 1968

„Prožívala jsem si to ve velké euforii, podepisovala jsem, zúčastňovala se, běhala, všelijaký shromáždění, opravdu úžasně. A ve skautingu jsem hned začala pracovat, to byla velice intenzivní doba.“ Do funkcí se Jana Pfeifferová příliš nehrnula, neboť v práci s dětmi viděla větší smysl, přesto byla na jednom ze sněmů zvolena místopředsedkyní Pražské rady (předsedou byl tehdy František Kašpárek). Chystala kurzy, vůdcovské zkoušky, což se ukázalo, zvláště v pozdější době, pro uchování českého skautingu velice důležité.

V tu dobu byl manžel na stipendiu ve Francii. Jana Pfeifferová se konečně kontaktovala s bratrem a v létě s ním i se Švestkou chystala shledání za hranicemi.

V srpnu 1968 byla se svou sestrou, maminkou a pěti dětmi v Itálii, kde se účastnila tábora SOS dětských vesniček. Spolu s bratrem, se kterým se shledala, jeli na výlet do Benátek a pobyt si ještě prodloužili. Nakonec se ale přece jen museli vrátit. „Po tom týdnu navíc jsme nastoupili do vlaku a chtěli jet přes Vídeň domů. A ve vlaku přišla ta hrozná zpráva, že už se nedostaneme domů, že vlak končí ve Vídni a že tam se nějak o nás postarají...“

Jakmile bratr zjistil, co se v Československu děje, nabízel jim, ať se přesunou k němu do Kanady, kde působil jako lékař. Jana Pfeifferová váhala, ale nakonec se vrátila i s rodinou do Československa. Její muž se pak v roce 1970 (po návratu z Francie) stal náčelníkem Junáka.

Třináctka (na chvíli) obnovena

V šedesátém sedmém roce manžel obnovil oddíl Třináctka, do něho záhy vstoupila i Jana Pfeifferová a oba poté působili jako vedoucí dětí původních členů Třináctky.

Třetím zákazem se z Třináctky stal oddíl Sedmnáctý – přešel pod Pionýr. Pfeifferovi nechtěli, aby děti přišly do rukou cizím lidem, komunistům, a tak se rozhodli i přes odpor složit pionýrské zkoušky. Že to má smysl, ji přesvědčil hlavně tlak rodičů dětí jí svěřených – uvědomila si, že by, kdyby se do toho nepustila, to dětem patrně uškodilo.

„A to jsem se seznámila s Foglarem, kterej byl taky tady na Praze 2 a byl taky předvolán na tuhle zkoušku, tak jsme tam šli spolu (...) a on tu zkoušku neudělal. Neudělal pionýrskou zkoušku, takže mu bylo zakázáno pracovat s mládeží. Já jsem ji nějak splnila... a říkala jsem mu: ‚Nic si z toho nedělej, my tě vezmeme pod svoje křídlo.‘ A tak byl nějaký čas v naší sedmnácté skupině.“

„Co to znamená ‚zrušit se‘? Co máš těm dětem říct, jak jim to máš vysvětlit? Oni to nejsou schopný pochopit, co se stalo. A jsou tady rodiče, který zodpovídají za ty děti, a ty zodpovídáš těm rodičům za ty děti. To byly tak silný vazby u nás. Chodili za námi: Prosím tě, vždyť ty jim napíšeš ten posudek, oni se jinak nedostanou na gymnázium, oni se nebudou moct vzdělávat.“  

Z oddílu nevymizelo plnění nováčkovské zkoušky a skautské sliby, které se skládaly tajně. Naopak pionýrský slib se nekonal. Nakonec bylo dohodnuto, že se oddíl registruje do Sokola a z Pionýra vystoupí.

Kurzy FONS

V roce 1991 odstartovala tradice kurzů FONS. Ač se setkávaly s negativním náhledem některých vysoce postavených činovníků Skauta, fungují dodnes.

Dnes je Jana Pfeifferová s ostatními oldskaut původní Třináctky, která v rámci Junáka svou činnost neobnovila a přihlásila se do woodcraftu a je registrována v Pátém vodním přístavu.