Josef Petrů

* 1936  

  • „Jeli nás zlikvidovat a dojeli na hřeben a měli sjíždět k louce. A od té další vesnice směrem na Slavičín, tam už byli zakopaní Rumuni. A začali střílet z kanónů první dělostřelecké granáty. Nejprve začaly padat do lesa. Gestapáci se zastavili a vrátili se do těch Vizovic. Byla to otázka necelého dne a byla ta naše vesnice i s lidmi zlikvidována. To ani nikdo nedovede vysvětlit… Rusové k nám vůbec nepřišli. Hnali Rumuny před sebou, aby Rumuni padali. Rusové potom přišli jenom krást.“

  • „Zjistili, že v obci je velká pálenice, kde se celoročně pálila nejenom slivovice, ale také další věci, borovičky a jiné. Měl to tam velkopáleničář Andrýs. Brali různé nádoby u baráků a nosili v hrncích, kýblech, putnách a škopkách slivovici a pili to z hrnků. Během hodiny byla katastrofa se na to vojsko podívat. Bylo tak zdecimované, tak zpité… Než byli hodně napití, tak začali být nepříjemní. Začali se shánět po ženských. Ženské před nimi utíkaly. Navečer se potom musely schovat. Všechny ženské z vesnice byly přes noc někde zahrabané ve stodolách, ve slámě nebo v seně, aby je vojáci neznásilnili. Staly se tam dva případy, kdy dvě ženy chytili. Pak byli tak zpití, že padali a nevěděli, co dělají. Později jsem o tom uvažoval a říkal jsem si, že možná by se to stalo i mi, kdybych se dostal do takové situace. Ti chlapci byli špinaví, vši jim lezly po tvářích, byli zarostlí a orvaní. Určitě byli od krve svých kamarádů. Byl strach a hrůza na ty vojáky hledět. Hledali v tom alkoholu asi nějaké povzbuzení.“

  • „Maminka byla s námi doma a Němci přišli na dvůr a žádali, ať zavolá děti. Vyšli jsme ven a na ulici už bylo plno děcek. A Němci ukazovali, abychom šli dál. Nad naší chaloupkou ob jeden barák byl větší sedlácký dům. A do toho baráku nás všechny nahnali. Ke dveřím si stoupl voják a my jsme byli ve světnici, kuchyni i v síňce. Nejmíň ke třiceti dětí nás tam bylo.“ – „Jak jste to zvládali?“ – „Byli jsme samozřejmě vystrašení. Potom se ozvala velká rána, a to jsme začali někteří i plakat. Nevím, jak já, hlavně malé holky byly vystrašené, ale báli jsme se byli všichni, protože nic takové jsme nikdy nezažili. Z kuchyňského okna jsme viděli, jak kolem toho baráku, kde jsme byli zavření, šli vojáci, v čele šel nějaký velitel, s ním náš starosta a pan řídící. Šli a zastavili se, a zase šli. Pak jsme viděli kouř a plameny. Byla tam srubová stodola pokrytá doškem a ta začala první hořet.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 17.03.2018

    (audio)
    délka: 03:16:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejhorší je setkání s blbcem

Josef Petrů / Zlín / 2018
Josef Petrů / Zlín / 2018
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Josef Petrů se narodil 17. srpna 1936 ve vesnici Loučka na Zlínsku. Rodiče měli skromné hospodářství.  Jako osmiletý zažil s otcem bombardování Zlína. V dubnu 1945 byl svědkem vypálení a vykradení sedmi usedlostí v Loučce. Gestapo se tak obyvatelům pomstilo za partyzány, kteří předtím postříleli jeho důstojníky. Po dalším útoku partyzánů na německý transport gestapo oznámilo, že vesnici 2. května vyhladí. Trestné komando zahnali rumunští vojáci, kteří přišli s osvobozující armádou. Josef Petrů byl svědkem těžkých bojů s německým vojskem, které si nad Loučkou vykopalo zákopy. Granáty padaly i do vesnice a silně ji poničily. V patnácti odešel do Gottwaldova, nejprve do učení, pak na strojní průmyslovku. Po vojně se vrátil do Loučky, dojížděl do zaměstnání do strojíren v Gottwaldově, kde pracoval ve vývojovém oddělení. Jako mladík uvěřil komunistické ideologii, později ji ale odsoudil. O svých zážitcích z války a postojích vyprávěl dětem ve školách.