„Třeba se Skráškem jsme jezdili do obcí přesvědčovat. Tehdy když se student hlásil na vysokou školu, tak obec napsala: ‚Ano, můžeme ho odsouhlasit,' nebo: 'Ne, nesouhlasíme.‘ My jsme objížděli některé obce, byli jsme na Velehradu, v Babicích, v Huštěnovicích, a přesvědčovali jsme místní funkcionáře, že by ty studenty měli pustit. Třeba v Babicích byl lékař a jeho dcera, vynikající studentka, chtěla studovat medicínu. A oni řekli, že ne, že stačí, že její otec je lékař, že ji pustí na vysokou zemědělskou. Takové různé věci. Tak jsme tam jeli a nakonec se v tomto případě podařilo je přesvědčit, že je to blbost, když ta holka chce studovat medicínu, tak ji pustili. Na Velehradu jsme třeba neuspěli. Mně je těžko říkat jména. Já jsem si to vyříkal se studenty i rodiči. Nechtěli pustit chlapce, jehož jsem byl třídním. Vynikající student, vynikající. Takových je málo. A kromě studia muzikant a nechtěli ho pustit na vysokou. Jeho tatínek totiž jako učitel na Velehradu nevystoupil z církve. A jeho kolega, který byl taky nábožensky založený, z církve vystoupil a mezitím se stal okresním školním inspektorem. Dokonce jsme s Olinem přesvědčili našeho ředitele, komunistu, který měl styky nahoře až s Aloisem Indrou a já nevím s kým. Jeli jsme na Velehrad a přes tři hodiny jsme přesvědčovali místní funkcionáře, že toho chlapce musí pustit, že takových lidí má republika málo. Oni s tím nakonec souhlasili. Jenom ještě jeden odběhl, že se jde ještě poradit dolů. On se poradil s tím bývalým kolegou, co se stal inspektorem. Ten tam dole seděl a řekl: ‚Ne, nesmíte.‘ Tak kluka nepustili.“
„Mně ikskrát nabízeli, abych vstoupil do strany. Já jsem to vždycky odmítl. A do strany jsem bohužel vstoupil až potom, když jsem byl přeložený z Kroměříže do Starého Města na vznikající jedenáctiletku. Tam nás mladé soudruh ředitel Kaňovský všechny tak zorganizoval. To už se blížil osmašedesátý rok. Já jsem tam byl velice krátce, když už začínalo pražské jaro. Prostě jsme si mysleli, že to rozumní lidé nějak zformují, což byl tehdy omyl.“ - „Zůstal jste členem komunistické strany.“ - “ Ne, pak mě vyhodili, protože jsem nebyl nějak agilní.“
„Když jsme se šli poprvé podívat, jak vypadá naše skautská chata u Břestku, tak cestou jsme kousek od chaty našli dělostřeleckou minu. To je taková ukázka, jak bývají mladí lidé hloupí. Když jsme tu minu viděli, tak první, co nás napadlo, bylo, že bychom ji mohli zneškodnit. Z uctivé vzdálenosti jsme házeli kameny, že když trefíme, tak to vybuchne. Hloupý nápad. Trefit jsme se nemohli, tak jsme se postupně přibližovali. Vždycky za stromem, hodili, schovali, nevybuchlo to. Když se potom podařilo do miny šťouchnout a ono to nebouchlo, tak nás nenapadlo nic jiného a minu Džin vzal, díval se na ni, takhle ji měl v ruce a říkal, co s ní budeme dělat. Tak jsme šli do hospody plné lidí v Břestku, že jsme našli minu a dali jsme ji tam na pult. V momentě byl lokál vyprázdněný. Dveřmi, okny lidé utekli. Víte, byli jsme na nějaké věci hloupí.“
„Jednou, už v dubnu 1945, když už byl pohyb armád po Kunovické, když jsem si tam, už nevím na co, hrál. Najednou po Kunovické přijížděl konvoj aut a najednou přiletěla letadla, spustila palbu a slyšeli jsme, jak se kulometné střely odráží od vozovky. My jsme byli zalezlí a podělaní strachy. Můj kamarád zemřel, když byl bombardován cukrovar a potom celá řada mých přátel – já nevím, šest, osm, Láďa Žalud, Filipský. Když Němci vyhodili moravský most v noci z 30. dubna na 1. května, tak se tam běželi podívat a Němci tam měli nachystané nášlapné miny a několik lidí tam přišlo o nohy. Nebo v kunovickém lese někteří kamarádi přišli o nohy tímto způsobem.“
František Petlan se narodil 14. února 1927 v Uherském Hradišti jako prostřední ze tří dětí rodičům Hedvice a Františkovi. Jeho otec za první světové války bojoval v rakousko-uherské armádě a po návratu domů v řadách československé armády proti Maďarsku. Za druhé světové války studoval pamětník gymnázium a obchodní akademii v Uherském Hradišti. Obě tyto školy ale nacistická správa uzavřela, a tak školu dokončil až v roce 1946. Poté vystudoval učitelský obor se zaměřením na matematiku a výtvarnou výchovu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Celý život pak vyučoval. Nejprve na pedagogické škole v Kroměříži a poté na jedenáctileté škole ve Starém Městě, kterou v roce 1966 sloučili s gymnáziem v Uherském Hradišti, kde od roku 1970 zastával funkci zástupce ředitele školy. V době krátce před pražským jarem vstoupil do komunistické strany, v níž zůstal až do roku 1988. František Petlan je ale především nejvýraznější osobností poválečného skautingu v Uherském Hradišti. Poprvé vstoupil do Skautu v roce 1938 a zažil všechny jeho zákazy jak za nacismu, tak za komunismu. Podílel se také na obnovách organizace v letech 1945, 1968 a 1989. Vedl hradišťské středisko, dělal okresního vůdce, předsedu okresní rady. V roce 2002 obdržel za rozvoj skautingu na Zlínsku medaili Zlínského kraje (zlatý stupeň). V roce 2004 mu byla udělena Cena města Uherské Hradiště. V době natáčení rozhovoru v roce 2018 vedl ve svých 91 letech oddíl oldskautů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
