Jiřina Pešková

* 1933  †︎ unknown

  • „Domů jsem šla s pocitem, že snad ani nejsem propuštěná a svobodná. Myslela jsem si, že jdu někam na návštěvu, ze které se budu muset zase brzy vrátit zpět. Takové pocity jsem měla. Šla jsem kus cesty, zastavila se a řekla, že dál nepůjdu. Maminka s tátou mě prosili a přemlouvali: ‚Prosím tě, pojď domů!‘ Dlouho jsem měla sny, ve kterých jsem se tam vracela, a každou noc jsem znovu a znovu nemohla pochopit, že jsem svobodná. Byla jsem natolik odtržená od společnosti, že jsem nedokázala jít ani samostatně nakoupit. Maminka mě musela ze začátku všude vodit, protože jsem nebyla schopná mezi ostatními lidmi samostatně fungovat.“

  • „Tenkrát jsem měla angínu a byla jsem s tím u lékaře. Pak jsem šla domů a na náměstí jsem potkala někoho, kdo mně řekl, že v noci zatýkali. Řekl mi taky, koho zatýkali, a já jsem v tom okamžiku věděla, že pro mě přijdou. Věděla jsem to od desíti dopoledne do čtyř odpoledne. Přišla jsem domů, lehla si na otoman, otočila se ke zdi, s nikým nemluvila i přesto, že ten den byla u nás doma spousta lidí. Najednou byly čtyři hodiny. Otec stál u kamen, ohříval se a viděl, že pod okny prochází četník: ‚Hele, jde k nám. Copak asi chce?‘ Ve chvíli, kdy to řekl, tak jsem věděla, kolik uhodilo. Vstoupil dovnitř, zeptal se mě na totožnost a odvedl mě. Šla jsem tedy na předběžný výslech, ale jenom kousek, protože za zatáčkou už stála černá limuzína s policisty v civilu.“

  • „Byl tam taky jeden pán, který se jmenoval Dohnal a který chodil o berlích. Vždy když přišel k nám, tak se vyptával na to, kde kdo bydlel. Sám si totiž zabral vilku, která mu nestačila. Prostě nenašel to, co by chtěl. V té jeho bydlela předtím chudá rodina s více dětmi a on se rozhodl, že musí natahat majetek z okolí dovnitř. Šli jsme tedy společně navštívit jinou vilku za továrnou. Přidala jsem se k němu, jelikož jsem věděla, že tam bydlela holka, která měla kožený míč. Šla jsem si tedy pro něj. Dorazili jsme tam a všechno bylo zamčené. Dovnitř jsme se dostali záchodovým okýnkem. On, s těmi svými berlemi, a já, dvanáctiletá holka. Vlezl tam první, a když jsem se nemohla vyškrábat nahoru, tak mi podal ruce. Všechny dveře dole byly také zamčené, šli jsme proto nahoru. Dodnes slyším, jak ty jeho berle klapou po dřevěných schodech. Když jsme pak vzali za kliku jednoho z pokojů a on se otevřel, tak mi řekl: ‚Postav se tady k vypínači, já stáhnu rolety a ty rozsvítíš.‘ Po chvíli uviděl tu nádheru a úplně na mě zapomněl. Probudila se v něm chtivost. Viděl, že je u toho a může to konečně všechno vyrabovat. Já jsem mezitím chodila kolem a hledala svůj míč. On otevřel skříň, vytáhnul prostěradlo, rozložil ho na zem a pak to všechno začalo. Hrabal odshora až dolů, vytahoval všechno ze zásuvek ven a rovnou to házel do prostěradla, ze kterého udělal ranec. Ale co teď? Berle a ranec nejdou dohromady. Nemohla jsem mu s tím pomoci, protože jsem byla ještě malá. Nakonec si jej navlíknul na záda, k tomu přibral berle, zhasli jsme a šli dolů.“

  • „Ten odsun byl ukrutný. Už jenom proto, že to byli staří a nemohoucí lidé, kteří si s sebou směli vzít pouze třicet kilo. Představte si, že do baráku vlítnou ozbrojení jedinci: ‚A ven! A do půl hodiny ven!‘ Ti lidé ve zmatku nevěděli, co si dřív vzít. Z Nové Bystřice je to na rakouské hranice kilometr. Střechu celnice jsme viděli z naší továrny. Celý ten úsek museli odejít pěšky. Hnali je do Rakouska. Věci, které nesli, se pro ně najednou staly těžkými. Proto je zahazovali a byly toho plné příkopy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rajec Jestřebí, 19.07.2007

    (audio)
    délka: 02:23:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Rajec Jestřebí, 22.07.2007

    (audio)
    délka: 29:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Brzy bylo za dva a půl roku

Historická fotografie Jiřiny Peškové, počátek 50. let
Historická fotografie Jiřiny Peškové, počátek 50. let
zdroj: archiv Ondřeje Bratinky

Jiřina Pešková se narodila 27. září 1933 v Praze do česko-německé rodiny. O čtyři roky později se Peškovi kvůli rostoucím národnostním rozporům i otcově práci přestěhovali do Nové Bystřice v jihočeském pohraničí, kde tehdy žilo převážně německy hovořící obyvatelstvo. Poválečný odsun se týkal jen některých příbuzných, část smíšených rodin mohla ve městě zůstat. Ztráta příbuzenstva i znárodnění otcovy obchodní živnosti Jiřinu ovlivnily natolik, že se již ve svých šestnácti letech zapojila do protikomunistické odbojové skupiny organizované jejími spolužáky. V zimě roku 1950 byla celá organizace odhalena, její členové pozatýkáni, vyslýcháni a souzeni ve vykonstruovaném procesu. Hlavním postavám byla falešně přiřknuta další provinění, což vedlo k jejich odsouzení až na osmnáct let odnětí svobody. Jiřina dostala dva roky, které si odpykala v Jindřichově Hradci, Strakonicích a především v ženské věznici Lnáře. Po propuštění se celý život potýkala s důsledky špatného kádrového profilu, a musela tak pracovat třeba jako jeřábnice v plzeňské Škodovce. V roce 1968 zažádala společně s dalšími členy skupiny o státní rehabilitaci, které se dočkala až po sametové revoluci.