Ezra Perl

* 1919

  • "Jo, jo, on nás terorizoval, kde mohl, my jsme byli v organizaci té židovské mládeže a chodili jsme cvičit do tělocvičny německé, protože ten Gajda nás nechtěl přijmout, a on zakázal, abychom byli v Sokolu například, no a abychom zůstali svěží, tak Němci souhlasili, abychom u nich cvičili, v jejich tělocvičně... Od generála Gajdy jsme dost trpěli, skutečně... nehledě na to, že generál Gajda z jedné strany a Němci z druhé strany... a to začalo v osmatřicátém."

  • "Přišli jsme do Osvětimi a tam jsme nevěděli vůbec, co je Osvětim, v Terezíně, to jsme se echno dozvěděli, jak jsme byli na místě, jak nás Mengele rozdělil, jak byla selekce, jeden doprava, jeden doleva, doleva do práce… doprava do plynu... takhle mě chytl za ruku a řiká: Ja ja, gehe nach links!"

  • "Málokdy se podařilo někomu sehnat nějakou nádobu, hlavně do čepice se dalo třeba ty tři čtyři brambory - ve slupce samozřejmě, někdy nám dali polívku, skoro žádné jídlo. A na těch pochodech smrti vůbec žádné jídlo! A na těch pochodech smrti jsme spali předevšim na hřbitovech... Proč na hřbitovech? Protože každý hřbitov byl, abych řekl, měl stěny… že se nedalo odejít, a ten plot byl obyčejně normální stěny a dost vysokej, takže jsme nemohli utýct, tak nás vždycky dali spát na hřbitov. Já si pamatuju, jak jsme spali a já měl hlavu na nějakej hrob a tam jsem usnul a v pět hodin byl vždycky budíček a ten druhý pochod smrti nám nedali vůbec spát, to jsem se naučil chůzí spát, to už jsem byl tak zvyklej, když už jsem byl doma v Hranicích, tak mi manželka říká, jak jsme šli večer na procházku: Ty už zase spíš!"

  • "Tam, jak bych vám řekl, Češi byli velmi přátelský, skutečně velmi přátelský, já toto nemůžu zapomenout, jak Češi nás vychovali, a jim děkuji skutečně z celého srdce, jak oni se zachovali proti nám, i když byla ta Slatina, ta obec, ty Slatinské Doly, to bylo přes padesát procent obyvatel byli Židé a tam žili také taky Rumuni a Maďaři a to jsme žili velmi přátelsky s nima."

  • "Do Charlottenburgu jsme šli pěšky, tam jel okolo vůz s koňma a oni tahli a vezl tam ty řízky.Ty řízky od cukrové řepy. Esesák neviděl, tak já jsem chňapl a vybral jsem a řekl si - nějakej vitamin to bude, nějakej cukr v tom zůstal, tak se to pokusim sníst, a já jsem z toho dostal sračku, druhý den jsem dostal strašnou sračku, a jak jsme vykopávali tu bombu, hlásim se u esesáka a řikám, že musim na záchod, a on mi začne nadávat: Du Schwein! Du Drecksack! Du Jude! A já řikám, co mám dělat, přece to neudělám do kalhot. A tak mi řikal: Běž! A jak jsem jenom sundal gatě... jo... tak vybouchla ta bomba… deset důstojníků... Rusové... tam zůstali a já sem se zachránil s gatěma dolů na záchodě... a esesáci nebyli tam, esesáci seděli v hospodě, tam byla ale krásná hospoda!"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tel Aviv, Izrael, 16.05.2008

    (audio)
    délka: 01:23:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Oni nechtěli vědět o koncentrácích

Ezra Perl-student
Ezra Perl-student
zdroj: Archiv pamětníka

Ezra Perl se narodil 18. září 1919 v obci Slatinské Doly na Podkarpatské Rusi v rodině židovského obchodníka. On i jeho 14 sourozenců, stejně jako většina tamějších židovských dětí, navštěvoval českou základní školu a později odešel studovat elektrotechniku do Brna. Již jako student byl aktivní v sociálně demokratické mládeži a v židovské tělovýchovné jednotě Ha Koah. Po obsazení Československa nejprve pracoval v Praze, odkud byl transportován do Terezína. Tam se se tajně oženil s Karolínou Poláchovou. Z Terezína pokračoval do koncentračního tábora Osvětim, tam byl nasazen u sonderkomanda (skupina vězňů, kteří byli nuceni pracovat u plynových komor). Poté šel s pochodem smrti do Sachsenhausenu a pracoval v bombsucherkomandu.  Koncem války přežil i druhý pochod smrti na sever Německa. Tam se dočkal osvobození. Po válce se setkal se svou ženou, pracoval na dráze a celkem osmnáctkrátkrát žádal o vystěhování do Izraele. Roku 1965 konečně dostal s celou rodinou povolení a dodnes žije v Tel Avivu.