Květa Pěničková

* 1934  

  • „Věděli jsme, že velká ozbrojená síla do Chuchle teprve přijde. Někoho napadlo, že nad Chuchlí je opuštěný lom a šachty, a dal příkaz, aby se tam všichni obyvatelé přesunuli a ukryli. Na to mám také nepěknou vzpomínku. Můj otec byl tehdy někde na barikádách a maminka právě dávala vlasovcům, kteří k nám přišli, u nás doma pít. Tak já tam byla sama, s ostatními dětmi a netrpělivě jsem na ně čekala. Ten lom byl od nás vzdálen asi půl druhého kilometru, směrem na Slivenec. Organizovali to tam důstojníci československé armády. Už bylo šest hodin večer a rodiče stále nikde. A ti důstojníci stále opakovali, že už musí vchod do té šachty nechat zavalit, aby se tam Němci, až přijdou, nedostali. Už se i stmívalo. Konečně přišla maminka. Vezla na dřevěném vozíčku naše věci. Peřinu, polštář a jeden kufr s nějakým jídlem. Já už šílela, stále jsem za těmi důstojníky chodila a prosila: ,Prosím vás, ještě to neodstřelujte! Já tu stále nemám tatínka!‘ Oni tedy otáleli a tatínek konečně přišel. Museli už utéct před obrovskou přesilou. Tady nakonec někomu došlo, že odstřelit to, zatarasit ten vchod není možné. Že ta šachta není tak prozkoumaná, že není jisté, zda se tam ti lidé neudusí apod. Tak to nechali otevřené. V půl jedné v noci se zdola ozývala střelba. A k mému otci se dostala zpráva, že je na seznamu těch, které budou popravovat. Že už se to chystá. Ty Němce do Chuchle pozvala nějaká paní Baráčková. To byla česká Němka, fanatická nacistka. Komunikovala s Němci nějakou vysílačkou a o všem je informovala. Tak přišla armáda, vytáhla lidi z té šachty a nastolila stanné právo. No a ti, o kterých se vědělo, že bojovali na barikádách v Praze nebo tady na dostihovém závodišti, že budou popraveni. Otec se to ale včas dověděl. Tak jsme na nic nečekali, vzali jsme vozík a utíkali z Chuchle pryč. Na Slivenec, Ořech a dál.“

  • „Otec za války zešedivěl. A já jsem se naučila velmi intenzivně se modlit. Protože jednou šel tatínek sám do Petschkova paláce. Bylo to tak: V domě s námi bydlel jistý pan Mašek, který se nejrůznějšími úskoky a udáními na otce snažil získat náš byt. Tatínek jezdil do práce s nějakým panem Bláhou, také z Velké Chuchle, který se za války přihlásil k nacistům a byl potom úředníkem v Petschkárně. Když spolu jednou stáli na Václavském náměstí a pozorovali příjezd Hitlera, otec pronesl: ,Kdybych měl kulomet, tak by tu bestii tady skolil, ať by se dělo cokoliv.‘ Ten pan Bláha ale odvětil, ať před ním už něco takového nikdy neříká. Nic dalšího s tím naštěstí nedělal. Tak otec za ním jednou do té Petschkárny šel. On si zřejmě, jako každý nacista, pěstoval ,svého židáčka‘, zadní vrátka, kdyby Německo padlo. Ten místo Maškem navrhovaného zatčení poslal otce domů a naopak jeho, pro excesy s vydíráním položidovských rodin, odsunul na rok z Prahy.“

  • „Odzbrojená německá armáda šla po válce z Prahy do zbraslavského tábora. Lidé s ovázanými hlavami, někteří dokonce lezli po čtyřech. V Chuchli jsme měli takového ,občánka‘, který za války kolaboroval s Němci. Měl chalupu na samotě v lese a jednou jel kolem transport do koncentračního tábora. Dvěma chudákům se nějak podařilo utéct a vlezli mu na půdu. On nejen že jim nepomohl, ale dokonce je udal. A teď chtěl ukázat svoji horlivost a očistit se. Tak si připravil velké poleno a šel k té silnici mlátit ty vojáky po těch rozbitých hlavách. Můj otec sehnal pár kamarádů a šli a ty vojáky bránili.“

  • „Takto na Revoluční gardy vzpomínal můj druh Hans Baier. Přišli tehdy i na Bučinu, kde terorizovali tamní obyvatele. Svolali všechny muže od čtrnácti let do hotelu Fastner, který tam tehdy stál. Začaly výslechy a Hans a jeho otec přišli podle abecedy na řadu jako první. Nejdříve vzali otce. Ostatní čekali ve vedlejší místnosti. Nevěděli, co se vlastně děje. Otec se nevrátil. Potom vzali syna. Šel takovou uličkou, dostal od každého z těch příslušníků pár facek, potom přišel ke stolu, kde seděl člověk, který mluvil plynně česky. Ten mu ukázal těžítko, na kterém byl hákový kříž. Zeptal se ho, co to je. On samozřejmě odpověděl, že hakenkreuz. Dostal ránu. Potom mu ukázal Hitlera a vše se opakovalo. Nakonec mu řekl: ,Ty jsi chodil do gymnázia v Prachaticích. To byla nacistická škola, tam vás vychovávali k nacismu.‘ Potom ho položili a řezali tak, až mu utloukli ledvinu. Zmlátili je úplně k nepoznání a potom je házeli do sklepa. Po schodech jako kus hadru. On stále přemýšlel, kde je táta. V polovědomí slyšel nějaké sténání. Až dopadl přímo na tátu. Druhý den je z toho sklepa vytáhli. Pro podlitiny ani neviděli, sotva šli. Oni jim dali pilu, aby řezali dříví, a celý den museli říkat: Heil Hitler, Heil Hitler, Heil Hitler….“

  • „Franz Pösl bydlel v lese, na samotě, nedaleko Zlaté Studny. Měl toho na kontě už hodně a tušil, že je v nebezpečí. Že když někoho chytnou a budou ho mlátit, že ho prozradí. To se také stalo a přijeli pro něho. Protože věděli, že je to starý pašerák, fyzicky zdatný a odvážný a je schopen jim utéct, vymysleli takovou léčku. Přišli za ním, že zapadli v lese a že by potřebovali, aby jim půjčil prkno. On jim nějaké přinesl a oni řekli: ,Tak vás zatýkáme.‘“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Nové Hutě, 11.01.2014

    (audio)
    délka: 02:36:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zajímalo by mě, zda by dnešní lidé byli ochotni obětovat se pro druhé, jak tomu bylo v mnoha případech za nacismu a za komunismu

Květa Pěničková v šesti letech
Květa Pěničková v šesti letech
zdroj: archiv Květy Pěničkové

Květa Pěničková se narodila 26. března 1934 jako jediné dítě sklenáře Františka Vody z Velké Chuchle. Za druhé světové války a zejména ve dnech Pražského povstání prožila spolu se svými rodiči řadu dramatických situací, například vyhlášení stanného práva a popravy obyvatel Chuchle. Po únoru 1948 se otec stal obětí znárodnění a šikanování někdejších živnostníků a Květě bylo znemožněno vysokoškolské studium. Celou rodinu tyto křivdy a temná atmosféra té doby hluboce zasáhly. Kromě odporu ke komunistickému režimu se tehdy již čtrnáctiletá Květa začala zajímat o příběhy lidí prchajících před komunismem na Západ, které slýchala ve vysílání Svobodné Evropy. Zájem o uprchlíky, převáděče, agenty a celou problematiku železné opony jí zůstal na celý život. Aktivity pamětnice vyvrcholily tím, že se stala jedním z iniciátorů a organizátorů umístění pomníku převáděčům nedaleko Františkova u Kvildy. Za léta svého pátrání a zkoumání navázala s aktéry těchto událostí řadu osobních nebo korespondenčních přátelství a jejich i vlastní vzpomínky nám nyní předává.