„Protože když jsme emigrovali, potřebovali jsme s sebou dokumenty. Ale když jsme jeli celá rodina i s holčičkou, bylo jasné, že nás na hranicích důkladně proberou. Tak jsme vymysleli takový trik, že rodiče pojedou do Jugoslávie dva týdny před námi, a až se vrátí, že jim necháme dceru a pojedeme na dovolenou my s mužem. To byla verze pro veřejnost. A ty doklady, abychom mohli vyvézt, tak jsme si půjčili kufr rodičů, se kterým jezdívali na dovolenou. Ten jsme uvnitř popárali, zašili dovnitř všechny naše doklady a kufr vrátili. Rodiče s ním pak nic netušíce odjeli na dovolenou. Takže naše doklady byly v Jugoslávii dřív než my. Když tedy rodiče vyjeli, tak jsme s manželem sbalili kufry a jeli za nimi. Maminka, když nás tam viděla i s dcerou, tak jim to hned došlo. A to jsem viděla tatínka poprvé brečet. Byli jsme tam pak spolu týden, což byl hrozný týden, protože jsme nevěděli, kde skončíme, kam půjdeme, jestli se ještě někdy uvidíme, jestli rodiče uvidí vnučku. Potom se tatínek ptal, jestli máme dokumenty a jak jsme je vyvezli. Tak jsme jim to řekli, šli jsme k nim a rozpárali jim kufry, a tak jsme se dostali ke všem našim dokladům. Takže jsme v roce osmdesátém emigrovali s manželem."
„Tatínek, když opouštěl Pardubice toho 22. června, tak jeli s maminkou vlakem do Řečan. On byl velký sportovec, žil pro Sokol, a tak jediné, co si s sebou vzal, bylo sokolské album, a to dal do malého kufru ještě s látkou na oblek. Šel s ním na nádraží, ale protože si netroufl s ním dál cestovat, tak ho dal do úschovny a lístek vyhodil. Když se pak po válce vrátil, tak šel do té úschovny a ptal se po svém kufru. Byl schovaný pod regálem. Údajně, když si pro něj tenkrát nikdo nepřišel, tak ho otevřeli, a když viděli, že je tam album, došlo jim, že si to u nich někdo schoval a kufr dali pod regál. A opravdu tam do konce války zůstal. Takže to bylo jediné, co mu zůstalo, to sokolské album, které pro něho bylo tak důležité. A to mám dodnes i já.“
„Aby si manžel mohl otevřít soukromou praxi, tak musel mít německé občanství. Když jsme si ale chtěli zřídit německé občanství, tak jsme si museli zrušit české. A jelikož tady jsme byli odsouzeni za nedovolené opuštění republiky a unesení dcery, manžel na dva a půl roku a já na dva roky, takže museli moji rodiče požádat prezidenta Husáka o milost. Tak moje maminka napsala Husákovi, který nám milost udělil. Vyměřili nám peníze, kolik musíme zaplatit za školné, co jsme tady odchodili ve školách. A museli jsme zaplatit i za dceru, která tady byla rok a půl, a museli jsme zaplatit i za syna, který se narodil už v Německu.“
„Když jsem dostudovala FAMU, přestože jsem předtím pracovala v Československé televizi, v hudebním vysílání, tak tenkrát byla zoufalá bytová krize, neměla jsem kde bydlet. Bydlela jsem po různých podnájmech a známých. Už když jsem šla studovat, šla jsem studovat denní studium, abych dostala kolej. Ale když jsem dostudovala, opět jsem neměla kde v Praze bydlet. A to byl při tom zaměstnání bez pevné pracovní doby velký problém. Dojíždět bylo složité, a protože jsem se už znala se současným manželem, tak jsem šla zpátky do Pardubic. Sehnala jsem místo v kulturním domě Dukla, ale tam jsem se po čtrnácti dnech na jednom sezení dozvěděla, že počítají s tím, že vstoupím do komunistické strany. Ještě ten den jsem se podívala do zákoníku práce a tam bylo, že pokud rozvážu pracovní poměr asi do měsíce, tak nemusím udat žádný důvod. Tak jsem ještě večer napsala výpověď a druhý den odevzdala bez udání důvodu. Ale v té době nemohl člověk zůstat bez práce, to by byl považován za příživníka. Tak jsem sháněla práci a našla místo účetní u Restaurací a jídelen Pardubice, tak jsem chodila po restauracích a dělala inventury.“
Narodila se 29. března 1951 v Pardubicích. Její otec František Hovora podporoval výsadkáře ze skupiny Silver A, unikl perzekuci za časů heydrichiády a do konce války se skrýval. Kvůli jeho spolupráci se západním odbojem nebyl kádrový profil Lenky příliš dobrý. Posudek uličního výboru jí zhatil vysněné studium medicíny. Odešla do Prahy, kde později vystudovala produkci na FAMU. V Praze nemohla sehnat byt, a tak se po ukončení vysoké školy vrátila do Pardubic. Zaměstnání našla v kulturním domě Dukla, kde se ale po dvou týdnech dozvěděla, že se počítá s jejím vstupem do KSČ. Obratem podala výpověď bez udání důvodu. Práci tak našla jako účetní v podniku Restaurace a jídelny Pardubice. Vdala se a manželům Pěchovým se narodila dcera Tereza. V roce 1980 se rozhodli pro odchod z Československa. Utekli přes Jugoslávii a Rakousko do Spolkové republiky Německo, kde se po získání azylu usadili. Přijali německé občanství, poté, co se vzdali českého, a manžel si jako lékař otevřel soukromou praxi. V Německu se jim narodil syn. Do České republiky se natrvalo vrátili až v roce 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
