Josef Pavlík

* 1927

  • „Pak byly prověrky a on tam jako předseda komise sedí tady ten showman [Herčík] s partou. Já tam přijdu a povídám: ‚No prosím vás, co vy tady děláte?‘ Měl jsem tenkrát hubu [prořízlou], to víte, na mě teda nikdo neměl. [A on na mě:] ‚No, soudruhu, dovol?! No, je prověrka. Jaký máš názor?‘ Povídám: ‚Podívej se, Herčíku, je doba míru, je? Je doba míru? Je. Takže každá okupace cizího vojska na území je okupace. Takže jsou to normálně okupanti. Tady to [jsou] okupanti.‘ On povídá: ‚Soudruhu, to nemůžeš tak brát…‘ Jo, a už to jelo. Tak jsem byl odsouzen na tři měsíce na manuální práci. S tím, že budu jezdit [s] buldozery.“

  • „Takže jsem byl v baráku, který třeba nemělo okno. Neexistovaly umývány, ty byly vykradené, takové ty žlabové. Takže poklusem klus, jeden a půl kilometru do lesa v potoku se umýt, jeden a půl kilometru zpátky. Tak jsem si nakonec dal do okna deku. Přišel podzim, plískanice a já jsem se probudil a měl jsem na sobě závěj sněhu. Dostal jsem šílenou angínu. Odvezli mě do Plzně do nemocnice, kde jsem týden umíral. Říkal: ‚Hochu, co jsi to dělal?‘ Pustili mě za čtrnáct dní.“

  • „Prostě buzerace, omezování vycházek, dovolenek. Za mnou přijela dívka, po dvou měsících, na návštěvu. Ta vrátnice, brána byla takových 150 metrů od ubikací. Přišel dozorčí a říkal, že mám na vrátnici návštěvu. Ale mně nedal velitel povolení tam jít k ní a podat ruku. Takže nechala balíky na vrátnici a jela domů.“

  • „Měli jsme tam štábního kapitána, nebudu ho jmenovat. Jeho bylo: ‚Amerikanismus, amerikanismus,‘ … on ráčkoval…, ‚ale východní chleba žrát, to by se vám, vy bando [líbilo]. S vašima kebulema tady vydlážíme nádvoří.‘ Doslova. Nepředstavitelná šikana, atmosféra, to se nedá vypovědět. Člověk bez ceny, prostě protistátní živel. Bez ceny člověk, který nemá na nic nárok. Nemá šanci se někam dostat, poněvadž je politicky nespolehlivý, inklinuje k Západu, což je pro ‚naši‘ stranu škodlivý živel.“

  • „Táta dělal šafáře, ráno přiděloval práci lidem – ty budeš dělat tam, ty budeš dělat tam a tak dále. A máma dělala u dobytka, krmila krávy, dojila krávy a k tomu se starala a ručně prala pro čtyři děti. Žádná pračka, nebyla tam elektrika. Voda byla na dvoře, tam se musela napumpovat, v kýblech odnosit domů, dát do hrnců ohřát a pro další potřebu. Takže žádná sláva.“ – „Byl to těžký život. A vy jako děti, jak jste prožívaly své dětství?“ – „Jak jsme ho prožívaly? Prožívaly jsme ho v chumlu dětí. Do školy jsme chodily v houfu. Když napadlo sněhu, tak nás vozili na saních, nebo na cestu zapřáli za voly, protože koně do toho nešli, do vysokého sněhu, ale vůl, ten táhl za sebou válec a cestu, ten sníh, uválcoval. Žádné pluhy nebyly. A sníh tam byl do května, víte. Byly tam kopce, lesy, takže v zimě sáňkování, saně. V létě kolem dokola všude byly vysázeny ovocné stromy, po těch mezích, po všelijakých polnostech byly veliký třešňovky. Jablek, všeho bylo...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brandýs n/L.-Stará Boleslav, 22.01.2026

    (audio)
    délka: 03:11:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem prý „amerikánec“, a tak mě potrestali vojnou u PTP

Josef Pavlík, vojín PTP (1949–1951)
Josef Pavlík, vojín PTP (1949–1951)
zdroj: archiv pamětníka

Josef Pavlík se narodil 1. srpna 1927 v Chlumanech na Prachaticku. Jeho rodiče Josef a Marie Pavlíkovi pracovali jako deputátníci na schwarzenberském dvoře u Netolic, kde otec působil jako šafář. Dětství do svých šesti let strávil u příbuzných v Protivci u Strunkovic nad Blanicí, poté vyrůstal s rodiči. Roku 1936 se rodina přestěhovala na statek ministerstva obrany v Božím Daru u Milovic, který byl součástí vojenského výcvikového prostoru. Po 15. březnu 1939 statek převzala německá armáda a sloužil válečné výrobě. Rodina zde zůstala až do konce války. V roce 1944 se Josef Pavlík vyučil strojním zámečníkem v automobilových závodech v Mladé Boleslavi. Přestože byl přijat na průmyslovou školu, byl na jaře 1944 povolán na nucené práce do Německa. Pracoval v oblasti Essenu (Porúří) v továrně na výrobu benzinu z uhlí a zažil zde intenzivní nálety. Na jaře 1945 z Německa uprchl a do konce války se ukrýval v Protivci, kde zažil osvobození americkou armádou. Po válce nastoupil do poválečné pomoci UNRRA v Bělé pod Bezdězem, kde montoval americkou zemědělskou techniku. Poté pracoval pro Kooperativu Praha v Pečkách. Na vojnu nastoupil 1. října 1949 a byl zařazen k Pomocným technickým praporům (PTP). Sloužil u útvaru ve Svaté Dobrotivé u Zaječova, později v Padrti a Litoměřicích. Pracoval zde ve stavebnictví. Po vojně pracoval v oblasti scelování zemědělských pozemků a technických úprav krajiny. V roce 1951 se oženil a od roku 1957 žil s rodinou v Lovosicích, kde se podílel na vybudování Krajského podniku zemědělských a lesnicko-technických meliorací. Během normalizace prošel prověrkami, přestože nikdy nebyl členem KSČ, a ve vedoucí funkci setrval díky své odbornosti. Roku 1969 mu zemřela první manželka Marie. V sedmdesátých letech se znovu oženil – s Vlastou Mikšovskou. Roku 1976 se přestěhovali do Staré Boleslavi. Do důchodu odešel v roce 1997. V době natáčení (2026) žil Josef Pavlík v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi.