Dana Paulová

* 1950

  • „V sobotu, vlastně až večer, jezdili sem za námi moji rodiče a musím říct, že jezdili sem i někteří známí z Prahy babičky nebo my jsme občas jezdili do Prahy, kde nás pozvala na návštěvu paní Benešová do svého bytu na Loretánském náměstí. Můj bratr si dodnes pamatuje na detaily těch návštěv, které pro něj znamenaly hrozně moc. Nakonec v 54. roce dědeček zemřel, zemřela i prababička o rok dřív, a my jsme tady zůstaly s babičkou samy. Vzhledem k tomu, že sem občas přijela nějaká návštěva, aby babičku potěšila, i někteří ruští legionáři si mě třeba brali vlakem do divadýlka ve Mšeně nebo se mnou jezdili na výstavy, aby babička si mohla taky trošku odpočinout. Místní komunista potřeboval pro svoji dceru, která se vdala, byt. Takže zabrali půlku obytné části domu, přepažili zahradu, vystavěli zeď mezi dvěma pokoji, a když by nějaká návštěva k nám chtěla přijít, musela jít vlastně přes ten ‚jejich‘ dvůr, takže potom už většinou nikdo neměl tu odvahu sem jít, a já se ani nedivím. Aby toho nebylo málo, tak jednotné zemědělské družstvo potřebovalo porodnici pro prasata, takže druhou část domu, kde byly zemědělské budovy, ale byly to sýpky a mlat, předělalo na porodnici prasat. Vybudovalo tady žumpu a hnojiště, přepažilo dvůr, takže opravdu jsme měly s babičkou jenom dvě místnosti. Pole a lesy tedy byly nás všech, že jo.“

  • „Policie vyslýchala všechny velmi tvrdě. Sliby a samotkou a výhrůžkami donutili všechny promluvit, až se ten řetěz zastavil u mojí babičky, která při výslechu oznámila, že leták dostala od raněného vojáka v lazaretu, který se vrátil z ruské fronty. Policie jí nevěřila a soudce naléhal, aby řekla, jaká byla barva poličky, jakou měl tornu... Chtěli vědět detaily. Babička si psala ve svých vzpomínkách, že se snažila hodně zapojit fantazii, ale policie poznala, že nemluví pravdu, takže řetěz se u ní zastavil a nikdo další nebyl uvězněn. Ale babička, když byla souzena, dostala trest smrti provazem. Nastoupila do vězení ve Vídni, kde měla očekávat potvrzení rozsudku vojenským soudem. Ve vězení se seznámila s doktorkou Alicí Masarykovou, což bylo pro babičku něco velmi úžasného, protože Alice, která byla i starší, ale ne o moc než babička, byla osoba velmi vzdělaná. Zajímala se o historii, filozofii, kulturu a všechny ty svoje vědomosti se snažila babičce předat, takže babička neměla moc času myslet nad svým osudem, ale všechny večery a volné chvíle vlastně trávily spolu v diskusích a při tom učení.“

  • „Takže pořád rodina drží dohromady a nejhezčí zážitek byl v poslední době ten, že se na Vánoce ve vedlejší vesnici u stromečku sejdou vesnice, co k sobě náleží – Hleďsebe/Lhotka – a zpívají se dohromady vánoční koledy. Loni v prosinci přijela moje italská teta i bratranec z Ameriky a šli jsme společně zpívat koledy. Bratranec zapomněl, říkal: ‚Já už si všechny nepamatuju.’ Tak mu dali noty a on prostě zpíval a řek, že to byl jeden z velmi krásných zážitků, který tady prožil. Já doufám, že nic zlého už nás nepotká a že jak vlastně mě ta výchova mojí babičky provází celý život, i když, jak jsem řekla, někdy to bylo na škodu, protože babička byla velmi poctivá a zásadová žena a v době komunismu se to moc nenosilo, ale já si myslím, že aspoň se můžu ohlídnout za svým životem a je v pořádku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Hleďsebi u Mělníka, 17.07.2019

    (audio)
    délka: 37:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věřím v přátelství

Dana Paulová, dobová portrétní fotografie, Praha 1967
Dana Paulová, dobová portrétní fotografie, Praha 1967
zdroj: archiv pamětnice

Dana Paulová, rozená Hašková, se narodila v roce 1950 v Praze do rodiny, která ctila masarykovské ideály první republiky. Určující postavou v rodině byla babička Aurélie Šestáková, zvaná Rela, odsouzená v letech první světové války na smrt. V rakouském vězení uzavřela přátelství s Alicí Masarykovou a Hanou Benešovou. Dědeček Antonín Šesták byl legionář a v letech druhé světové války byl za svou odbojovou činnost čtyři roky vězněn. Otec Antonín Hašek byl po únoru 1948 vyhozen z ministerstva zahraničí, rodina musela opustit Prahu a útočiště načas našla na rodinném statku v obci Hleďsebe na Mělnicku. Danu zde do roku 1960 vychovávala babička Rela, poté se vrátila do Prahy a ve volnějších poměrech 60. let mohla vystudovat střední školu společného stravování a absolvovat praxe v zahraničí. V roce 1969 měla pamětnice možnost emigrovat spolu s tetou a strýcem Šestákovými do Itálie, rozhodla se ale zůstat doma. Po roce 1989 Dana s manželem Romanem Paulů vlastnili a vedli restauraci Adria na pražské Národní třídě. V roce 1996 pamětnice překonala vážnou nemoc a poté se přestěhovala na rodinný statek v Hleďsebi na Mělnicku.