Libor Pátý

* 1929  

  • „Setkal jsem se tam se zacházením, které pro mě bylo úděsné tím, že v podstatě mělo podobu koncentráku, jak jsme je znali z vyprávění těch, kdo prošli německými koncentráky. Kladl jsem si otázku, jak je možné, že se věznitel – Čech, Slovák, Maďar – takhle choval k Čechovi. Jak je možné takové ponižování a taková hrubost mezi příslušníky našeho státu. To bylo první zjištění. Druhé zjištění bylo, jak v armádě převládá tupost a bezmyšlenkovitost, a jak celá ta výchova, kterou voják prochází – nejenom pétépák – je nesena jediným cílem: cestou ponížení si vojáka podrobit, aby z něj byl tupý mechanismus, který se stává strojem, a nikoli bojovníkem, jímž by podle mého tehdejšího i dnešního soudu voják měl být. Voják by měl být bojovníkem proto, že jde za jistou ideou a hledá cesty k vítězství vlastním mozkem. Nic takového v té armádě nebylo. Když jsme nastoupili do Svaté Dobrotivé, předstoupil před nás nejvyšší šarže kapitán Ťoupalík a řekl nám: ,Kostičky z vás budou bílý, jediný, co z vás zbyde, budou výložky černé.‘“

  • „Já se samozřejmě domnívám, že v té době jsem již mohl být profesorem. Ale já jsem i takhle byl spokojen. A já tu chci říct v době, kdy se dnes hovoří o zúčtování s minulostí, o vyrovnání s minulostí, o pochopení celého stavu naší společnosti a vytvoření jakýchsi měřítek toho, kde společnost selhávala a kde neselhávala: dá se hovořit jedině o jednotlivcích. Osud každého jednotlivce a každého článku společnosti musí být posouzen jednotlivě. Mně by leckdo dnes mohl říct: Co ty jseš to za bojovníka proti komunismu, když tě komunisti jmenovali docentem? Já bych k tomu mohl podat toto vysvětlení a tím ukázat, jak by bylo ošidné si dát nějaká formální měřítka toho, kdo byl komunistou, kdo komunismus podporoval, a kdo bojoval proti němu.“

  • „Stalo se tam jednou za války, že nám [učitel] přehrával Sukův pochod V nový život – sokolský pochod, na který nastupovalo naše sokolstvo na sletu na Strahově a který byl odměněn jakousi mezinárodní cenou za nejlepší pochod. On to ve své důvěře v nás přehrál a stalo se, že známost o tomhle jeho činu – zřejmě na základě udání – se dostala do rukou inspektora Wernera. O inspektoru Wernerovi se toho dost ví – byl to obávaný inspektor, který objížděl gymnázia a který se pečlivě staral o to, aby mezi sebou poštval rodiče a učitele, aby vytvářel vzájemnou nedůvěru. Jeden z pokynů byl, že kdykoli nespokojený rodič požádá o to, aby žákovi byla zlepšena klasifikace, musí to být vždy prosazeno, aby se tím dávalo najevo, jak jsou Němci hodní a čeští učitelé nedůvěryhodní. Tak se jednou stalo, že přišel Werner, vyšetřoval, zda se toto stalo či nestalo. Samozřejmě to vyšetřil velmi rychle, protože rozdělil třídu na dva žáky, k nimž jsem patřil já, a ten zbytek a odděleně se zeptal těch a těch. Výsledkem bylo, že profesor Novák byl okamžitě suspendován a za týden se ocitl v koncentráku v Terezíně. Já se spolužákem Červenkou jsme pak ještě museli jet do Kolína na gestapo, kde nás znovu vyslýchali v této záležitosti, což bylo velmi nepříjemné, až nebezpečné. Vím, jak s námi moje maminka jela do Kolína, aby vytvářela jakousi záštitu, kdyby si nás chtěli Němci ponechat ve vězení.“

  • „To byl ten den, kdy proběhla ta Letná. Mnozí z nás už byli unaveni, takže naše řady prořídly. Z nás tam zbyli kromě Václava Havla a jeho paní ještě Honza Ruml a John Bok a já. My jsme bohužel seděli u takového předsednického stolu a proti nám, o několik stupňů níže, sedělo deset studentů. Nejdřív se ujal slova John Bok a ty studenty oslovil velmi drsně, asi v tom smyslu: ‚Co vy se stavíte proti nám, co si o sobě myslíte?‘ Víte, on měl v sobě trochu takový náboj člověka, kterému nebylo přáno vystudovat. A studenty si samozřejmě odradil. Václav Havel mu pak musel říct: ‚Johne, už dost, už raději dost!‘ A začal k nim hovořit sám, velmi smířlivě, ale bezúspěšně. Já jsem seděl vedle Havla a on mi povídá: ‚Pane docente, vy to se studenty umíte, pohovořte k nim vy.‘ A já jsem jim řekl tato slova: ‚Vážení kolegové, dnes není čas na to, abychom si objasňovali soulad vašich a našich postojů. K tomu musí dojít, ale dnes na to není čas. Dnes je potřeba udělat závěrečný akt našeho snažení, jímž je stávka. Bylo by moc zapotřebí, abyste se na něm podíleli vy, a kdyby vy jste se nepodíleli, byla by tím i ohrožena. Čili teď je možné jednat jen o jednom – máte důvěru k nám? Nemusí to být beze zbytku ke všemu, ale k tomu základnímu směřování – pojďte s námi do té stávky, je to otázka důvěry.‘ Skončil jsem. A teď si představte, co se stalo – a to je pro mě největším zážitkem života. Z těch deseti studentů vystoupil jeden, v kterém jsem poznal svého posluchače. On takhle přistoupil ke mně, otočil se k nim a říkal: ‚Já pana docenta znám, on mě učil a já k němu mám neomezenou důvěru. A myslím si, že když on má důvěru k Občanskému fóru, není důvod, abych já k němu neměl důvěru. A já vás tady všechny vyzývám k tomu, abychom vyjádřili důvěru k Občanskému fóru.“

  • „Tento ruštinář, jmenoval se Nevyčetal, mě nijak nemiloval a chtěl si se mnou vyřídit účet. Pan ředitel se ptal: ,Co máte tady proti studentovi?‘ On říkal: ,Urazil maršála Stalina a za to bude vyloučen.‘ – ,A jak a čím ho urazil a kdo to dosvědčí?‘ On jmenoval, že jsem o jeho obrazu řekl, že by měl být buď pověšen nebo postaven ke zdi – ale o obraze. To byl, kdo si to nepamatuje, výrok Buriana, který se takto kdysi za první republiky vyslovil o Hitlerovi. A já jsem ho takto vlastně jen papouškoval. Papež na to reagoval: ,Dobře, pane profesore, tohle objasníte před profesorským sborem, a tady Pátý se odebere domů a až do té doby, než proběhne řízení, už do školy chodit nebude.‘ Tak takhle proběhl můj odchod z gymnázia a netrvalo dlouho, když jsem obdržel vyjádření, že jsem byl z politických důvodů vyloučen ze všech škol republiky.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 22.02.2011

    (audio)
    délka: 03:07:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je chybné říci, že za všechno může někdo tam nahoře, a složit ruce v klín

paty_dobove.jpg (historic)
Libor Pátý
zdroj: Archiv pamětníka

Prof. Libor Pátý se narodil v roce 1929 v Praze v rodině bankovního úředníka. Před válkou se jeho rodina přestěhovala do Poděbrad. Už od dětství vnímal projevy německé agrese, v roce 1939 Němci popravili jeho strýce, bývalého legionáře. O rok později nastoupil na gymnázium v Nymburce, kde zažil příhodu, kvůli které poslali jeho profesora hudební výchovy do Terezína a jeho samého svědčit na gestapo. Osvobozeneckou Rudou armádu sice uvítal, ale v dalších letech se ke komunismu a sovětskému vlivu stal mnohem skeptičtějším. O politiku se začal intenzivně zajímat. Těsně před únorovou revolucí byl na základě neopatrného výroku a následného udání v maturitním ročníku vyloučen z gymnázia a maturitu složil na jiném gymnáziu až v září. Nastoupil na Přírodovědeckou fakultu UK, obor matematika a fyzika, před ukončením studií mu však přišel povolávací rozkaz. Byl přiřazen k PTP, pracoval na stavbě muničních skladišť. O dva roky později byl propuštěn, dokončil svá studia a stal se asistentem na katedře. Následně byl však na základě provalení případu z roku 1948 vyhozen a přidělen na práci do žárovkárny. Nakonec se však na fakultu vrátil a v roce 1983 byl jmenován docentem. Pořádal vědecké semináře a výstavy, spoluzakládal Kruh nezávislé inteligence. Dne 17. listopadu 1989 vystoupil s projevem na Albertově, v dalších dnech spoluzakládal Občanské fórum. V první postkomunistické vládě byl jmenován náměstkem ministra školství a především jeho zásluhou byl ještě před volbami do Federálního shromáždění přijat nový zákon o vysokých školách. Od roku 1993 se soustředí na pořádání seminářů pro učitele, na podporu Evropského kulturního klubu, spolupracuje s ČRo 6. Žije v Praze.