Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Pátý (* 1929  )

Je chybné říci, že za všechno může někdo tam nahoře, a složit ruce v klín

  • narozen v roce 1929 v Praze
  • studoval gymnázium v Nymburce
  • po válce se stal studentským politickým referentem
  • v roce 1948 byl vyloučen ze školy, maturita na jiné škole
  • začal studovat matematiku a fyziku, následně byl ale povolán do armády a přidělen k PTP
  • studia po propuštění dokončil, stal se asistentem, brzy byl ale vyhozen
  • na fakultu se po několika letech vrátil a stal se docentem
  • spoluzakládal Kruh nezávislé inteligence i Občanské fórum
  • byl náměstkem ministra školství v první porevoluční vládě
  • dodnes mj. spolupracuje s ČRo 6, žije v Praze

Profesor Libor Pátý se narodil 23. července 1929 v Praze. Jeho předci byli zčásti zemědělci a zčásti podkrkonošští tkalci. Jeho otec vystudoval obchodní akademii, ale měl také vztah k hudbě – s orchestrem vystupoval i v Československém rozhlase. Libor sám se o hudbu také zajímal, naučil se hrát na klavír a v pozdější době i na hoboj. Otec se stal bankovním úředníkem v Praze a od dvacátých let pracoval na ministerstvu financí. Jeho matka pocházela ze selského rodu z Podřípska a absolvovala dívčí gymnázium Minerva založené Eliškou Krásnohorskou. S otcem se brali se v roce 1925, ona následně zůstala v domácnosti. Libor byl vychováván prostou služkou Aninkou Petříčkovou, kterou označuje za „člena rodiny“ a na niž má z této doby i více vzpomínek než na svou matku. Od útlého věku, inspirován velice sečtělou matkou, Libor četl a staral se o svou malou knihovnu.

Do roku 1934 bydlela rodina na Ořechovce, poté se přestěhovala na Pankrác. Tam také začal Libor chodit do chlapecké školy, rád vzpomíná na učitelku Janů, která „měla učitelství v krvi“ a která dle tehdejší tradice byla starou pannou. Tato učitelka byla velkou vlastenkou a ctitelkou Masaryka; pо јеho smrti strávila třída celý den vzpomínáním na něj. Libor si pamatuje i na první návštěvu Národního divadla či koncertu orchestrálního sdružení Československého rozhlasu, které v něm zanechaly velký dojem. Již od první třídy také chodil do Sokola. Z vystoupení na Všesokolském sletu z roku 1938 ho však vyřadily plané neštovice. Už v roce 1934 se Libor setkal v Karlových Varech s agresivním německým prvkem – celou řadou mítinků heinleinovců, kde poprvé viděl i postavu K. H. Franka. O tři roky později se během výletu v Krkonoších setkal s něčím podobným, ale „v mnohem bouřlivější formě“. V této perspektivě vnímá i odsun Němců z Československa.

V roce 1938 dostal jeho otec nabídku stát se ředitelem v továrně Azbestos ve Zvěřínku u Nymburka. Po delším váhání se pod hrozbou války rozhodl opustit státní službu a nabídku přijmout – proto se rodina v červenci stěhovala do Poděbrad. Od září tam začal chodit do zcela odlišné školy, než na jakou byl zvyklý. Díky přísnosti a rutině se tam Libor mnoho naučil, ačkoli tamější atmosféru označuje za „drsnou“. Spolužáci se k němu jako k Pražákovi chovali dosti nepřátelsky, což původně cítil jako nespravedlnost, ale z dnešního pohledu vnímá jako prospěšnou věc. Po záboru Sudet se jeho třída začala plnit spolužáky stěhujícími se do vnitrozemí – zejména z rodin sklářů. Liborův strýc, bývalý legionář a diplomat, byl brzy po začátku války popraven Němci, což prohloubilo jeho averzi.

V roce 1940 Libor nastoupil na gymnázium v Nymburce, které označuje za „ústav vynikající zejména svou architekturou“ – připomínalo totiž francouzský zámek. Setkal se tam s mnoha vynikajícími učiteli. Už od primy se intenzivně učil německy, což se mu později často hodilo. Libor vzpomíná na obávaného inspektora Wernera, který „vytvářel vzájemnou nedůvěru mezi učiteli a rodiči“ a kvůli kterému byl učitel hudby Novák za přehrání vlastenecké písně deportován do Terezína. Libor musel následně jet svědčit na gestapo do Kolína.

Z Poděbrad dojížděl Libor vlakem či na kole – obojí se později stalo z důvodu spojeneckého bombardování nebezpečné. Ke konci války také nastala tíseň ve stravování, ačkoli ne taková, jaká byla například v Praze. Ani oblečení nebyl dostatek. Kulturní život pak téměř zanikl, skončily i koncerty lázeňské hudby. Od zimy 1944/45 se začalo do problémů dostávat i gymnázium, bylo do něj přestěhováno několik německých tříd a později bylo celé zabráno wehrmachtem pro lazaret. Od té doby se učilo jen jednou týdně v kině nebo v hospodách. Od 8. května projížděla Poděbrady Rudá armáda: „My jsme byli všichni nadšení.“ Po válce se Libor stal „milovníkem politiky“, začal se stavět proti komunistické agitce a v sextě se stal politickým referentem studentské rady na gymnáziu, z kteréžto pozice zval do Nymburka politiky k přednáškám.

Dne 21. 2. 1948 byl náhle při hodině povolán do ředitelny, kde stál ředitel s učitelem ruštiny. Ten tvrdil, že student Pátý prohlásil o obrazu Stalina, že by měl být buď pověšen nebo postaven ke zdi – tedy, že převzal výrok Vlasty Buriana, který se takto kdysi vyjádřil o Hitlerovi. Následně byl Libor vyloučen ze všech škol v republice. Otec mu následně nabídl možnost emigrace, což Libor odmítl. Nakonec se mu podařilo vyjednat možnost maturity v jistém individuálním režimu na jiném gymnáziu. „Právě v tomto období jsem se naučil jistému autodidaktickému režimu.“ Maturitu nakonec složil v Kolíně se samými jedničkami.

Když uvažoval o vysokoškolských studiích, těžko se rozhodoval mezi historií, latinou, matematikou a fyzikou. Nakonec nastoupil na obor matematika a fyzika na Přírodovědeckou fakultu UK. Tuto možnost měl díky tomu, že komunisté neměli vyvinutou síť kádrových oddělení a škola se spokojila s jeho vysvědčením z Kolína. Na vysoké škole se ukázalo, že výuka těchto oborů byla v Nymburce nekvalitní, a Libor musel proto dohánět učivo. „Představy, jaké jsem o obou oborech měl, byly úplně jiné, než jaká byla skutečnost. Já se tomu ale přizpůsobil.“ Chválí tamní vyučující, kteří sledovali i ostatní obory a své poznatky předávali studentům.

V září 1951, jeden semestr před zakončením studia, přišel Liborovi povolávací rozkaz. On to jako univerzitní student nebral vážně – vrátil se do Prahy, kde jej na vojenském velitelství šel „hodit pod nohy“. Tam mu ale řekli, že je to v pořádku a že na vojnu půjde. Co přesně za jeho povoláním stálo, se nikdy nedozvěděl – domnívá se ale, že základem byl posudek z Poděbrad. Požádal si tedy alespoň o přerušení studia a vydal se do Karviné k PTP, kde absolvoval základní výcvik s nástupem do dolů, a později byl převezen do Svaté Dobrotivé v Brdech, což byl původně německý koncentrák. Byl přidělen na stavbu muničních skladišť. „Setkal jsem se tam se zacházením, které mělo podobu koncentráku, jak jsme jej znali z vyprávění těch, kteří prošli koncentráky německými. Zjistil jsem dále, že v armádě převládá tupost a bezmyšlenkovitost. My jsme se všichni cítili jako doživotní vězni.“ Nakonec byl však na konci roku 1953 propuštěn a díky předchozímu přerušení studia se mohl jednoduše vrátit na vysokou školu – na nově zřízenou Matematicko-fyzikální fakultu UK.

Libor měl štěstí v tom, že v té době vznikla katedra vakuové techniky, kterou se on předtím, než narukoval, zabýval. Profesor měl o něj zájem, zadal mu nové téma diplomové práce, v říjnu ho nechal obhájit a zaměstnal ho jako asistenta katedry. V roce 1957 dostal výjimečnou pozvánku na vědecký kongres v Bruselu. Ke schválení se tato pozvánka dostala až na ministerstvo, kde se shodou okolností dostala do rukou jeho spolužáka z oktávy, který to oznámil na děkanátu, což vedlo nejen k zamítnutí žádosti, ale i k vyhazovu z fakulty. „A tak jsem se dostal do žárovkárny Tesla Holešovice, kde jsem zůstal čtyři roky.“ Libor nicméně zůstal externím aspirantem, a mohl proto celou dobu po práci docházet na fakultu do laboratoře. V roce 1963 se na základě konkurzu dostal zpět na své původní místo, kde vydržel až do revolučních dní roku 1989.

Podmínky pro vědeckou práci nicméně na fakultě nebyly ideální – jak co do atmosféry, tak do vybavení. Libor proto v květnu 1968 spoluzaložil Fyzikální vědeckou sekci, která měla možnost jisté nezávislé existence na komunistickém režimu a mezinárodní spolupráce. V září 1968 proběhla konference s mezinárodní účastí, na kterou přes přítomnost sovětských vojsk přijeli fyzici ze Západu. Od 70. let se však podmínky opět zhoršovaly, náplň práce Fyzikální vědecké sekce, kterou Pátý po nějakou dobu i vedl, se omezovala především na pořádání menších vědeckých seminářů. „Naše práce měla ale silný politický podtext – projednávali jsme například možnosti aplikace fyziky v ekologii, což byl vůbec první ekologický seminář u nás.“ Po jistých peripetiích byl v roce 1983 navíc jmenován docentem.

Na počátku 80. let pobýval na letním táboře posluchačů MFF UK, kde se měl starat o programovou náplň jejich večerů. Dostal příkaz odvést posluchače do vesnice k volbám do Federálního shromáždění. V místnosti šel jako první za plentu – tedy hlasovat proti, a všech 183 posluchačů ho následovalo. Nikdo z nich o této příhodě následně nikde neuváženě nehovořil. Tuto příhodu uvádí Pátý jako příklad elementární důvěry mezi učitelem a studentem, která je důvodem jeho učitelské práce, již do značné míry vnímá jako své životní poslání.

Od této doby také na fakultě Libor Pátý pořádal ve foyer výstavky, které obvykle měly jednak rozměr vědecký a jednak i jistý rozměr politický – např. o Ottově naučném slovníku. Koncem 80. let začalo docházet k větší interakci českých intelektuálních elit. V dubnu 1989 proto vznikla myšlenka založit neoficiální „Kruh nezávislé inteligence“ a začalo se s pořádáním tematických seminářů. Dne 4. listopadu pořádal Pátý seminář s názvem „Organizace československé vědy“, kam pozval Ottu Wichterleho, „statečného člověka, který se před režimem nikdy neshrbil“. Na tento seminář se dostavilo ohromné množství lidí, z nichž – jak se ukázalo – většina byla příslušníků partajního výboru fakulty. Povědomí o KNI se mezitím natolik prohloubilo, že jeho zástupci, včetně Pátého, byli studenty pozváni k přednesení projevu 17.11. na Albertově.

Dne 17. listopadu 1989 se Pátý dostal v čele průvodu až na Národní třídu, kde však byl se štěstím policisty propuštěn, a nebyl proto zbit. Následně se na výzvu Václava Havla stal za Kruh nezávislé inteligence jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Činoherním klubu a stal se spoluautorem pozitivního programu „Co chceme“ – konkrétně kapitoly o kultuře, vzdělání a vědě: „Jakýmsi redaktorem byl ustanoven dnešní prezident (Klaus), který odmítl tuto sedmou kapitolu zahrnout s tím, že kultura, věda a vzdělávání není součástí politiky.“ Pátý však tuto kapitolu nakonec uhájil. Druhý den byl poslán do Brna, aby předal informace a podílel se na zakládání tamějšího OF.

Občanské fórum mezitím získávalo mnoho zájemců o spolupráci, chyběla ovšem podpora studentů. Ti byli samostatně soustředěni v koleji Disk v Karlově ulici a směrem k OF se stavěli spíše skepticky. Dokonce se původně odmítli účastnit generální stávky v pondělí 27. listopadu, což bylo velice problematické, neboť byli se všemi dosavadními událostmi úzce spjati. Nakonec se přece jen uskutečnilo jednání, nicméně řady OF byly prořídlé – zbyl tam Havel se ženou, Jan Ruml, John Bok a Pátý – všichni již unavení. Situace nebyla příznivá, nakonec ji však zvrátil projev Pátého a podpora, kterou mu dal jeden z jeho posluchačů. V první postkomunistické vládě byl jmenován prvním náměstkem ministra školství, zodpovědným za přípravu nového vysokoškolského zákona. Poté opustil aktivní angažmá v Občanském fóru.

Na přípravě zákona mu pomáhal např. pozdější rektor Univerzity Karlovy Karel Malý. Návrh se nakonec stihlo prosadit těsně před novými volbami do Federálního shromáždění v květnu 1990. Dalším úkolem bylo vyřešit personální otázky na ministerstvu. „Byla představa, že všichni významnější pracovníci budou muset být vyměněni.“ Pátý oslovil kolegy s prosbou, aby nastoupili na místa ředitelů odborů. Poté, co tato nabídka nebyla většinově reflektována, ponechal dosavadní pracovníky vesměs na svých místech – ovšem za nových podmínek. „Byl to šťastný krok, začalo to fungovat.“ Dále řešil zřizování dalších univerzit, zejména ve Slezsku, a také vytvoření Akreditační komise.

V roce 1993 prof. Pátý opustil svou funkci náměstka a nadále se věnoval vytváření programů základního školství a pořádání seminářů pro učitele. Od roku 1999 se zaměřil na dva úkoly: podporu Evropského kulturního klubu a spolupráci s ČRo 6 – zasloužil se zejména o vznik „Klubu přátel šestky“. Libor Pátý žije v rodinné vile v Praze na Smíchově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století