Jiří Pallas

"Nejdřív mi policajti řekli: 'Hele, to si vyberte: vězení, blázinec, vystěhovat.' Samý dobrý volby. Nicméně to vystěhování nakonec nám přišlo takovej docela dobrej nápad, my jsme byli mladý a ještě člověk by chtěl něco dosáhnout v životě. Takže vystěhovat. A tím, že to bylo jakoby požehnaný od policajtů, tak jsme šli na ambasádu švédskou a řekli jsme, že si jdeme žádat o azyl."

"Už předtím byl ten proces s Plastikama a bylo několik peticí, který jsme podepisovali normálně, a nikdy mě kvůli tomu nikdo neotravoval. To bylo zvláštní, já jsem čekal, že bude průser, ale nic, takže mně to přišlo jako jedna z dalších petic. Ono se to odvolávalo, Charta, na Helsinské dohody a nebylo důvodu to nepodepsat. Takže mně to nepřišlo nějak dramatický. Dramatický to začalo být až o 14 dní později, když si přišli pro Jitku v pět hodin ráno policajti. Protože ona to podepsala taky. Mě nenašli, protože já jsem bydlel u ní a byl jsem zapsanej, jako adresu, u matky."

"A to je to, co jsem se naučil na těch country skupinách: jak zorganizovat koncert bez toho, aby to dělala nějaká oficiální kulturní instituce. Vlastně když si člověk pořídil to razítko, jestli to byli hasiči nebo tiskárna nebo svazáci, to bylo úplně jedno, ale jakákoliv organizace to mohla provést. A to ten režim, když se člověk podívá zpětně do spisů StB, tak je vidět, že oni vlastně až v tom 76/7 začali dohánět a zjišťovat, jak to vlastně probíhá, jak to funguje, protože tohleto vznikalo patrně na základě nějakých starších postupů a ty estébáky to nezajímalo. A teď jsme u těch podmínek závislý/nezávislý. Oni předpokládali, a bohužel nejen ti estébáci, ale i většina těch kulturních pracovníků a umělců, že se něco musí. Vlastně si dávali zábrany sami sobě, čemuž jsme říkali pěkně spisovně předposranost."