„Takže z druhý strany to stlačovali, takže my jsme tam byli jako sardinky, teď to začalo být hrozný drama. Lidi omdlívali, křičeli, brečeli. Já jsem volala, jsem dokonce slyšet na nějaký tý nahrávce: ,Já mám doma malý dítě.‘ Protože jsem si říkala: ,No, teď mě tady umlátěj a co ta chudák Nikola.‘ Úplně jsem měla takovej existenciální zážitek, kdy jsem si říkala, že to je konec, co budu dělat. Nebo mám kamarádku, která je tam právě slyšet a volá: ,Davide, Davide.‘ Jsou to takový fakt… že pár lidí tam bylo… Pak jsem zjistila, že to bylo asi tisíc lidí. Bylo to fakt hnusný. Pak oni udělali tu uličku tam, kde je to už teďka zasklený, tak to byl normálně průchod a oni si tam stoupli policajti a každej vás přetáhl. Kluk přede mnou, tomu takhle vyrvali náušnici. On to byl nějakej punkáč, po těch oni hrozně šli a normálně mu vyrvali takhle ten špendlík i s kusem ucha. To bylo nechutný. Fakt byli hrozně suroví a zlí, hysterie tam vládla, lidi řvali, brečeli.“
„My jsme se ségrou právě utíkaly do tý Mikulandský a tam jsme vběhly do nějakýho domu a běžely jsme až prostě úplně nahoru. A tam jsme si sedly na schody a brečely jsme, protože jsme si říkaly: ,Ježiš, co to je, co to bylo?‘ Fakt jsme byly v šoku. Docela dlouho jsme tam seděly, třeba já nevím hodinu, hodinu jsme tam seděly nebo dvě, prostě jsme byly z toho úplně vystresovaný, nevěděly jsme, co dál, pak jsme se vyplížily z toho domu. Ještě jsme v tý Mikulandský potkaly Pavla Šafra, ten vydává to Forum 24 a to byl náš kamarád z Karlína. Když jsme se vyplížily z toho domu, tak jsme viděly, tam to bylo jako po bitvě, tam nebylo ani živáčka, nikde nikdo nebyl, tam byly prostě jenom boty, svetry, kabelky, prostě bylo to úplně jako z nějakýho hororu.“
„Jsme chodili do takovýho katolickýho spolča, co se scházeli ty mladý, jako se schází jiný mladý. Jezdily jsme s těma holkama a spaly jsme na faře v Mariánských Lázních. Oni nás tam vyhmátli, což se nesmělo, nic se nesmělo, takže ani tohle se nesmělo a do kostela se nemělo chodit. Oni nás tam vyhmátli a teď nás tam jako lapili. Přišlo tam celý komando, my jsme tam byly samý holky patnáctiletý a oni říkali, že jsme feťáci a že tam určitě fetujeme, a hrozně nás vystrašili, přiběhli tam ozbrojenci. No, bylo to úplně odporný. A pak jsem musela k výslechu. Si mě pozvali do Bartolomějský, ještě než jsem šla na gympl, to bylo v devátý třídě, to jsem byla stará asi jako vy. To bylo teda docela náročný. Maminka tam šla se mnou, já jsem se docela bála. Byla to úplná klasika, jeden zlej, druhej hodnej a chtěli vědět, koho znám a s kým se znám a kdo chodí do kostela a kdo nechodí a kdo co říkal a ve škole, kdo co říkal. No, bylo to hnusný a říkali, že když to jako neřeknu, tak žádnej gympl nebude, protože já už jsem byla přijatá, to bylo o prázdninách v devítce.“
Ludmila Palatová se narodila 15. března 1966 v Praze. Její otec byl na začátku komunistického režimu pět let vězněn v Leopoldově a ve Valdicích kvůli pokusu o emigraci. Svoje tři děti tedy vychovával silně protikomunisticky. Rodina chodila do kostela a Ludmila byla dokonce v dospívání zatčena na výletě s katolickým společenstvím. Ludmila se sestrou vyrazily na demonstraci 17. listopadu 1989 a dostaly se až na Národní třídu, kde byla demonstrace brutálně potlačena. Po sametové revoluci dostudovala pedagogickou fakultu, poté začala pracovat jako učitelka a korektorka. V roce 2021 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!