Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ludmila Palatová (* 1966)

Křičela jsem, že mám doma dítě

  • narozena 15. března 1966 v Praze

  • otec po roce 1948 pět let vězněn za pokus o emigraci

  • počátkem 80. let zatčena na výletě s katolickým společenstvím

  • 17. listopadu 1989 se účastnila demonstrace na Národní třídě

Drželi zakrvácenou vlajku

Ludmila Palatová se narodila 15. března 1966 v Praze. Její první vzpomínka se váže k invazi v srpnu 1968. „Byly mi dva roky a kousek, můj otec zametal chodník a kolem projíždělo nákladní auto, na něm stáli lidi a drželi zakrvácenou vlajku.“ Tatínek Ludmilu okamžitě odnesl pryč, aby scénu neviděla, ale jí se vryla do paměti.

Ludmila se narodila dvacet let po konci druhé světové války, ze které zůstalo v rodině silné trauma. Jejího dědečka, vlasteneckého učitele Františka Hodíka, zastřelili němečtí vojáci v posledních hodinách války v Bernarticích u Písku. Jeho životní příběh představila spisovatelka Ilona Borská v knize Osud jednoho Čecha.

Schovávali se v listí

Zajímavý osud měli i prarodiče z tatínkovy strany. Babička utekla v roce 1917 z ukrajinského Zborova před nastupujícím komunistickým režimem. V Československu se jí narodil Ludmilin otec, který se rozhodl ze země emigrovat po roce 1948, kdy moc v zemi převzali komunisté. Utekl s dalšími lidmi až do Maďarska, odkud se chtěli postupně dostat do Ameriky. „Na jihu Maďarska je udali maďarský vesničani. Schovával se někde v listí, bylo to dramatický.“

Za pokus o emigraci strávil Ludmilin otec pět let ve vězení, z toho rok na samotce. Trest si odpykával v nejtvrdších věznicích v Leopoldově a ve Valdicích. „Bylo tam hodně kněží, obrátil se tam na víru.“ O tvrdých zkušenostech z komunistických kriminálů nechtěl otec nikdy mluvit. Propuštěn byl nakonec na amnestii.

Křičela na mě, že jsem křižák

Ludmilu a její sestru a bratra rodiče vychovávali velmi protikomunisticky. Doma se o režimu mluvila pravda a rodina chodila do kostela. Ludmila vzpomíná, že ve škole se sourozenci nezapadli, protože mnoho spolužáků bylo dětmi členů Ústředního výboru Komunistické strany Československa a měli tedy naprosto odlišnou představu o světě. „Ředitelka mě zostudila před celou třídou, když mi strhla z krku řetízek s křížkem. Křičela na mě, jestli jsem křižák a co si to dovoluju… Jedna naše učitelka byla absolutní stalinistka, tvrdila nám, že když se budeme dobře učit, tak můžeme tajně založit komsomol.“

Ve škole Ludmila nenašla podobně smýšlející mladé lidi, ale to jí nahrazovalo katolické společenství, kam docházela. Vzpomíná, jak jednou odjely s kamarádkami ze společenství do Mariánských Lázní. „Oni nás tam jako lapili, přijelo celý komandu a říkali, že jsme feťáci.“ Po zásahu musela Ludmila na výslech na Státní bezpečnosti do Bartolomějské ulice, i když jí bylo jen asi třináct let. „Bylo to hodně náročný, maminka tam šla se mnou, já jsem se hodně bála.“ Na výslechu jí vyhrožovali, že nebude moci nastoupit na gymnázium. „Měla jsem trénink, že nesmím nic podepsat.“

Pochopila, že tvrdě narazila

Kvůli kádrovému profilu rodiny měli Ludmila a její sourozenci problémy studovat to, co chtěli. „Po bráchovi chtěla ředitelka, aby jí chodil říkat, co kdo řekl protistátního. Můj otec se strašně rozčílil, naběhl do školy, že ze syna jí práskače neudělá. To pochopila, že tvrdě narazila.“ Ludmila se nakonec dostala na gymnázium na Proseku jen díky rodinné známosti se zakladatelem Divadla Na Zábradlí Ivanem Vyskočilem, který měl na gymnáziu kontakty. Mladší sourozenci už na gymnázium nesměli a nastoupili na učňák. „Drželi jsme se sourozenci hodně při sobě.“

Život v komunistickém režimu byl pro Ludmilu nesnesitelný, nejvíc jí vadilo, že nemohla ze země vycestovat. „Věděla jsem, že jinde život vypadá jinak. Velká část maminčiny rodiny utekla do ciziny.“ Na konci 80. let Ludmila dálkově studovala pedagogickou fakultu. V tu dobu byla již vdaná a měla malou dceru.

Začalo to být hnusný

Když Svaz socialistické mládeže vyhlásil demonstraci na 17. listopadu, tak si Ludmila domluvila hlídání dcerky a se sestrou vyrazily na Albertov. „Ségra zapalovala svíčku a úplně si pamatuju ten moment, že ji u toho někdo blýsknul. To byl Šibík.“ Ludmila a její sestra se s průvodem dostaly až na Národní třídu, kde byli demonstranti zastaveni ozbrojenými policisty. „Teď najednou někdo dal rozkaz a přišli ty chlapy v červených baretech. To začalo být hnusný. Stlačovali nás, stály tam obrněný vozy. Lidi omdlívali, křičeli, brečeli. Já jsem jenom křičela: ,Já mám doma dítě.‘“

Situace začala být velmi dramatická a dav byl čím dál víc tlačen ze všech stran. Nakonec ozbrojenci vytvořili uličku, kterou demonstranti mohli postupně odcházet z místa pryč. Při průchodu kolem policistů byli brutálně biti. „Přede mnou šel nějakej punkáč, tomu vyrvali náušnici i s kusem ucha. Byli děsně surový, vládla tam hysterie.“ Ludmila se sestrou utíkaly do Mikulandské ulice, kde vběhly do jednoho z domů. „Běžely jsme až úplně nahoru, tam jsme si sedly na schody a brečely jsme.“

Bylo to jak z hororu

Po více než hodině se odvážily z domu odejít. „Když jsme vyšly ven, tak už tam nikdo nebyl, jen na ulici svetry a věci. Bylo to jak z nějakýho hororu.“ Brutální zásah na Národní třídě dostal do ulic i lidi, kteří se předtím báli proti režimu vystoupit. Začali nosit k soše svatého Václava nápisy jako: ,Nebijte naše děti!‘ Celou situaci nejvíc eskalovala nepravdivá informace o smrti jednoho ze studentů. Události konce roku 1989 vnímala Ludmila s naprostým nadšením. „Čekala jsem, že lidi budou chtít i ty morální věci svobodného světa, nejen ty materiální.“

Po sametové revoluci dostudovala Ludmila pedagogickou fakultu. „Začalo se vyučovat svobodně, ale spousta učitelů to ani neuměla, tápali, co se teda smí říkat.“ Dnes (2021) pracuje jako učitelka češtiny a korektorka. Je podruhé vdaná a k dceři se jí narodil ještě syn. „Můj syn koukal na Vyprávěj a pořád říkal, že by to chtěl zažít. Za to jsem ho okřikovala. Pak přišel lockdown a on byl úplně vyřízený,“ dodává závěrem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)