Květa Pagáčová

„Chodila jsem tam ráda. My jsme všechno dodržovali, chodili jsme pomáhat, stáli jsme u pomníků, dělali jsme všechno, co jsme považovali za správné. Teď když to někomu řeknu, tak se směje. Že jsem stála hodinu, než mě vystřídali u pomníku, s rukou nahoře a pionýrským šátkem. Pak jsem s tím pokračovala tady v Úvalech ve škole s dětmi. Vedla jsem Pionýr. Nepřipadalo nám to vůbec divné nebo nesprávné. Bylo to prima.“

„Šli jsme spát a ráno mě ve tři hodiny budila maminka Hanky, že musím domů, že se něco stalo, že jsou tady vojáci. Říkala jsem si, že to není možné, a nechápala jsem proč. Tak jsem sedla na autobus, jela jsem ku Praze, ale tam už byly zatarasené ulice, a tak nás u rozhlasu vyhodili z autobusu, že už se musíme dopravit domů nějak sami. Takže já jsem šla těhotná od rozhlasu pěšky na Prosek. To byla túra! Ale ušla jsem to, vešla jsem do bytu, rodiče akorát vstávali, bylo to brzy, a já jim říkám, že jsou tady vojáci a okupují nás. Oni tomu nemohli uvěřit, prý co blázním, že se nic neděje. Pak tomu uvěřili, když to slyšeli z rádia.“