Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Pagáčová (* 1949)

• narozena 15. února 1949 v Praze

• většinu života prožila v Úvalech

• vystudovala Střední pedagogickou školu v Berouně

• byla učitelkou a ředitelkou mateřské školy

• od roku 1983 učila na prvním stupni základní školy v Úvalech

• na podzim roku 1968 byla svědkem střelby sovětských vojáků do budovy mateřské školy v Praze 9 – Miškovicích

• od roku 1968 byla provdána za Ivana Pagáče, vychovala dvě dcery

• v roce 2010 jí vyšla kniha povídek Doteky jiného světa

Květa Pagáčová, rozená Vosátková, se narodila 15. února 1949 v Praze. Maminka Božena byla prodavačka, otec vyučený holič, pak správce a topič v různých objektech. Květa vyrůstala s o sedm let starší sestrou Boženou, bratr Pavlík zemřel v dětském věku ještě předtím, než se Květa narodila.

Vosátkovi se několikrát stěhovali kvůli otcově práci. Květa prožila rané dětství v Senohrabech, do první třídy ale už nastoupila v Praze-Hloubětíně. Vzpomíná, že bydleli v budově tělovýchovné jednoty, kam chodila cvičit. „Z první třídy si jen pamatuji, jak mě učitelka mlátila přes ruce, protože jsem psala levou rukou, ale měla jsem psát pravou. Tehdy nebylo zvykem psát levou,“ vzpomíná Květa Pagáčová.

Hloubětínský vzduch plný popílku jí však nesvědčil, objevily se problémy s průduškami, a tak se po roce zase stěhovali, opět do Senohrab, do podnájmu ve vilce se zahradou. Na své dětství v padesátých a šedesátých letech vzpomíná v nejlepším, i když rodiče nebyli často doma. „Rodiče byli v KSČ a straně věřili, takže chodili na brigády, schůze a podobně a my se sestrou jsme doma pomáhaly, nosily vodu od pumpy, dříví, zatopily, uvařily. Rodiče na nás ale byli hodní, my také. Maminka toho moc nenamluvila, po Pavlíkově smrti se uzavřela, ale tatínek mi vždycky všechno pečlivě vysvětloval,“ vypráví Květa Pagáčová.

Měla silný vztah k dětem a k přírodě. V deváté třídě se rozhodla pro Střední pedagogickou školu v Berouně, kam nastoupila v roce 1964. Chtěla bydlet na internátě a osamostatnit se. Rodiče se přestěhovali do Prahy, na Prosek.

Nechápala jsem, proč na nás Rusové mířili, nic jsme jim přece neudělali

Po maturitě v květnu 1968 nastoupila jako učitelka do mateřské školy v Praze 9 Miškovicích a v srpnu zjistila, že je těhotná. Z obav, co na to řeknou rodiče, se rozjela do Stříbrné Skalice za kamarádkou Hankou, aby se s ní poradila. „Šly jsme spát a ráno ve tři hodiny mě budila její maminka, že musím domů, že se něco stalo, že jsou tady vojáci. Říkala jsem si, že to není možné, a nechápala jsem proč. Tak jsem sedla na autobus, jela jsem ku Praze, ale tam už byly zatarasené ulice. U rozhlasu nás vyhodili z autobusu, že už se musíme dopravit domů nějak sami. Takže jsem šla těhotná od rozhlasu pěšky až na Prosek. Ale ušla jsem to, rodiče akorát vstávali a taky nemohli uvěřit, co se stalo,“ vzpomíná Květa Pagáčová.

Nejvíce ji ale zaskočila událost, která se odehrála na podzim 1968 v mateřské škole v Miškovicích, kde tehdy učila. „Měli jsme normálně program, pak jsme šli na oběd, nalévali jsme dětem polévku, když na konci pole, které bylo za školkou, dva nebo tři ruští vojáci začali střílet ze samopalů. Nevěděli jsme, co se děje. Přece jsme nikomu nic neudělali, a oni stříleli na naši školku... Takže jsme si lehli na zem, protože žádný sklep tam nebyl. Čekali jsme, jestli se vojáci trochu umoudří. Nakonec to dopadlo dobře, ti Rusové naštěstí zmizeli a druhý den k nám přišel nějaký voják vyšší šarže a omluvil se, že ti vojáci byli pod vlivem alkoholu a nevěděli, proč to dělají, a nestříleli na děti a učitelky úmyslně.“

Květa byla mírné povahy, jako dítě chodila do Pionýra, dopisovala si s dívkou ze Sovětského svazu, v pionýrském šátku stávala u pomníčků, aby vzdala čest padlým vojákům. Od tatínka, který chodíval do škol na besedy vyprávět o druhé světové válce, věděla, že Sověti jsou hrdinové a Sovětský svaz je naším spojencem. I když ji invaze překvapila a nechápala, proč Sověti na tancích přijeli, více se o dění nezajímala a situaci přijala.

„Věřila jsem, že jsou všichni lidé hodní, a nechápala jsem, proč stříleli. Nedovedu si dodnes vysvětlit, proč na nás mířily tanky, když jsme stáli frontu na rohlíky v osmašedesátém roce. Vždyť jsme nikomu nic neudělali... Ve škole i doma nám říkali, že Sověti jsou hodní lidé, kteří žijí stejně jako my,“ říká pamětnice. Událostem nepřikládala velkou váhu, život se rychle vrátil do starých kolejí, ostatně v té době měla jiné starosti než dění ve společnosti. V říjnu 1968 se provdala za Ivana Pagáče, vojína ze Slovenska, s nímž čekala dítě. Matka se vztahem nesouhlasila, ale rozmluvit ho dceři se jí nepodařilo.

Manželství nebylo šťastné. „Manžel prožil složité dětství, a dokud žil můj táta, tak to bylo dobré. Na mého tátu hodně dal. Po jeho smrti se ale začal měnit, začal pít a byl agresivní, bylo to psychicky náročné,“ vypráví pamětnice, která dlouhé roky věřila, že ho její láska změní. Několikrát se chtěla rozvést, ale bála se manželovy reakce, několikrát domů volala policii, ale ta podle tehdejších zákonů nemohla zasáhnout, když jí muž fyzicky neublížil. V roce 2010 u manžela propukla Huntingtonova choroba a Květa Pagáčová se o něj starala až do jeho smrti v roce 2012.

Politika mě nezajímala, ale komunistům jsem věřila

Pagáčovi žili od sedmdesátých let v Úvalech, a když si Květa doplnila vzdělání, učila na základní škole na prvním stupni, vedla ornitologický kroužek a také pionýry. „Když to dnes někomu řeknu, tak se tomu směje, ale dělali jsme všechno, co jsme považovali za správné. Jako děti jsme stály u pomníků a jako pionýrská vedoucí jsem s tím pokračovala i ve škole s dětmi. Nepřipadalo mi to vůbec divné nebo nesprávné. Bylo to prima,“ vypráví Květa Pagáčová.

Jak říká, listopadová revoluce 1989 ji zpočátku nenadchla, protože byla vychovaná k loajalitě s komunistickou stranou. „Viděla jsem, že komunisté pro lidi pracovali, a věřila jsem komunistům, protože jsem viděla výsledky. Například že lidi chodili na brigády a udělali hodně dobré práce. Ale jinak mě politika nezajímala, vyhýbala jsem se jí, nemusela jsem být ani ve straně.“