Yanelys Núñez Leyva

* 1989

  • „Když mluvím o hnutí Omni Zona Franca, byli to muži a černoši, byli to černí muži z okraje společnosti, ale byli to muži. A to, co je v pozadí, jsou ženy, jejich ženy, které jsou všechny profesionální umělkyně, jsou producentky, herečky, vypravěčky, ale ty jména, co se objevují na veřejné scéně, jsou jména mužů. A v těchto nezávislých prostorech jako Muzeum [disidentu] a dalších nezávislých prostorech je machismus stejně přítomný, jako ve státních institucích nebo v ulicích. Ale machismus v nejhlubším smyslu slova. Jeden by věřil, alespoň já jsem věřila, že tyhle prostory ve světě umění jsou více otevřené, více informované, že mají údajně jiné nastavení mysli, … ale ne, nakonec jsou ženy v uměleckém světě nadále odstrkovány. Ve světě výtvarného umění můžeš spočítat umělkyně na prstech ruky, většina jsou uznávaní muži, a samozřejmě je to ještě obtížnější, když k tomu přidáte i to další, co jsem ti říkala o škole, že tam všechny byly bílé dívky, vyšší střední třída, dcery funkcionářů a nevím koho všeho. Představte si mě, dcera rodičů dělnické třídy, černoška, ze skromných poměrů, zkrátka cítíte rozdíl v tom, jak se na vás umělecký svět dívá, a tak se sám musíš prosazovat.“

  • „Hnutí San Isidro vychází z kampaně proti Vyhlášce č. 349. Jsme stejná skupina zakladatelů 00 Bienále, organizátorů a dalších umělců, kteří participovali na 00 Bienále, kteří se zapojili do kampaně proti Vyhlášce, a jmenujme se San Isidro, protože 11. srpna jsme plánovali rapový koncert a tak, který se jmenoval ‚Bez svolení 349‘, a měli zde vystoupit Gorki Águila, další rapeři, mělo být mluvené slovo a další. Mě a Lusie zatkli v poledne, událost začínala v pět a v pět v odpoledne bylo celé San Isidro plné policistů a nešlo se tam dostat. Zatkli nás v poledne, ale v pět, když událost začínala, Amauryho a ostatní, kteří tam byli jako organizátoři, chtěli hlídky také zatknout a nevím co ještě. A lidé ze čtvrti San Isidro vyšli, aby je bránili. Začali do hlídek kopat a křičet ‚hej, jsou to umělci, nedělají nic špatného, proč je odvážíte‘ a podobně. A čtvrť San Isidro má takovou tradici: zaprvé, je velmi okrajová, a pak zde existuje mýtus o Yarinim, což byl v době republiky významný pasák, byl to velmi hezký mladík, ale byl také hodný k ženám a prostitutkám, chudým, a tak je to čtvrť, která udržuje tento mýtus, ale je taky velmi solidární čtvrtí, protože je zde hodně nejistoty, taky prostituce, násilí a s takovými věcmi se místní na umělce dívají z jiného pohledu a řeknou si ‚tyhle lidi nic nedělají, tihle lidé neprodávají drogy, nejsou v konfliktu s žádným sousedem, jediné, co chtějí tyhle lidi dělat, je koncert‘. A tak byla celá čtvrť pohnutá a vyšla na obranu.“

  • „V roce 2016 jsme založili Muzeum disentu na Kubě. V té době jsme se začali sbližovat s disidenty, poznávali jsme oponenty, začali jsme se potkávat se všemi legendami opozice v uměleckém světě, ale také v rámci aktivismu: Dámy v bílém, UNPACU, a další, ale diskrétně. Nevstupovali jsme do jejich prostoru. Setkávali jsme se v nezávislém prostředí, jako je třeba Lía, a sem často chodili různí lidé: vizuální umělci, ale i aktivisté. Byl to, řekněme, přirozený vývoj, a tak jsme přišli s Muzeem disentu a začali si uvědomovat, že v určité chvíli při práci na těchto problémech a během interakcí s těmito lidmi bychom mohli být sami považovány za disidenty, a že by to bylo sociální stigma. A když jsme se dostali k jádru věci, došlo nám, že když se podíváme do slovníku, slovo disident znamená ‚mít opačný názor k druhému‘. A tak jsme spustili platformu, online databázi, která prochází celou historií kubánského umění, kam zahrnujeme všechny oponenty, nejen současníky, ale všechny, kteří jsou uznáváni oficiální historií, včetně Martího a Fidela. A říkáme, že Fidel byl v době svého mládí disidentem, a že bylo dobře, že jím byl, a že stejně jako Fidel by současníci měli být uznáni a měl by jím být poskytnut prostor pro disidentství.“

  • „To, co vidíš, je tak trochu nerovnost. Když jsem přišla na univerzitu, tak zaprvé, všechny, které tu byly, většinou jsou na historii umění ženy, přišly z odborné přípravky, takže přišly s větší přípravou, než já, a za druhé, většina byly bělošky z vyšší střední třídy, tedy dcery vojáků, vůdců, které prostě žily v Playa Miramar… Takže nerovnost tu byla skutečně ve všech ohledech. Já ani neměla počítač a všechny studijní plány byly digitálně, protože stejně neexistují aktualizované učebnice. A za těchto podmínek je těžké zvyknout si na školní rytmus, když vidíš, že se musíš snažit třikrát tolik, abys mohla věci dotáhnout. Mám blízké přátelé, kteří nikdy nedostudovali. Když nemáš počítač a musíš jít do domu bůhví koho, abys mohla studovat, a vidíš, jak tě učitelé taky chtějí dostat ven, abys nebyla na obtíž, a nedávají vám na výběr. Takže mám přátele, kteří nikdy nedostudovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Madrid, 01.10.2020

    (audio)
    délka: 01:25:36
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Umělec Amaury Pacheco říkával, že naším vítězstvím je, že se jim nedaří udělat z nás smutné lidi. A tak i já se tak snažím neztratit svou radost

Núñez Leyva Yanelys
Núñez Leyva Yanelys
zdroj: Post Bellum

Yanelys Núñez Leyva se narodila v Havaně, v rodině dělnické třídy. Prošla si všemi vzdělávacími stupni systému až po univerzitu, na které vystudovala dějiny umění. Po absolutoriu začala pracovat pro prorežimní časopis Revolución y Cultura. V rámci kontaktů na nezávislou kubánskou scénu se začala postupně účastnit uměleckých projektů spojených s osobností Luise Manuela Otera. Spolu s ním založili Muzeum kubánského disentu [Museo de la disidencia en Cuba], což ji způsobilo výpověď z časopisu Revolución y Cultura. Později s Luisem Manuelem spolupracovali na prvním nezávislém bienále v Havaně, tzv. 00 Bienal. Rovněž se aktivně účastnila kampaně proti dekretu 349, který omezuje uměleckou svobodu na Kubě, a v prosinci 2018 byla přítomna vytvoření hnutí San Isidro, jehož cílem bylo pokračovat v ochraně svobody tvorby na Kubě. V roce 2019, vyčerpaná po dvou letech nepřetržitého aktivismu a silných represí ze strany Státní bezpečnosti, se rozhodla nevrátit se zpět na Kubu z cesty do Evropy. V současné době žije v Madridu a nadále je aktivním členem hnutí San Isidro.