Mgr. Eva Novotná

* 1933

  • „A teď přišla tahleta…to, že ty děti nesmějí dál. My jsme se o to strašlivě hádali, parta těch mladých, v té škole. Staří nám říkali: ‚Nedá se nic dělat, jděte od toho pryč! Nedá se nic dělat, to je třídní pomsta, s tím se nedá nic dělat, dejte pokoj.‘ A já jsem si řekla, že pokoj tedy nedám, že mně o ty děti jde, a tak jsem se sebrala a šla na okresní výbor partaje a tam jsem vtrhla do kanceláře tajemníka a řekla jsem mu, co si myslím o tom, že tyhle děti nemohou jít studovat. Pořád je tady o tom, že máme zapalovat a hořet, tak my jsme ty děti zapálili a jsou to ty děti, které by chtěly studovat, vy hovoříte o tom, jak je potřeba každého nadaného člověka, aby se naše země rozvíjela. Nemůžete trestat děti za to, že měly rodiče, kteří se vám nelíbili. To jsou nadané děti a ty musejí jít studovat. Už jsem v té době měla po absolutoriu, už jsme měla po státních zkouškách, už jsem dokonce držela v ruce papír, že jsem promovaný pedagog a teď to vypadalo, po tom, co jsem si tam dovolila, na začátku toho června udělat…nejdřív byl tedy strašně seřván hodný pan ředitel Vítek. Komunista, ale hodný komunista, netrápil nás, nevyžadoval žádný úlitby bohům. Jako tiše sloužil a nechal nás dělat, co si usmyslíme. Tak ten byl tedy za to, že mě nevede ve správném kurzu a že výchova k socialistickému vlastenectví a správnému prozření, co je třídní boj a co jsou ty jasný zítřky, to že se mu u mě nepovedlo. Vypadalo to, že zase půjdu do nějakého Kunštátu nebo Boříkovic, nebo něco. Za trest.“

  • „Tam byl třeba zvláštní útvar, od toho sedmdesátého sedmého roku, zvláštní útvar, kam se expedovaly knihy, ‚zvláštní fondy‘ se tomu říkalo, které se nesměly dostat do rukou běžným čtenářům. V pravidelných intervalech přicházela z ministerstva kultury a ministerstva vnitra nepodepsaný seznam toho, co nesmí přijít do rukou čtenářům. Co musí do těch zvláštních fondů. A to byly třeba knihy, které byly zcela nezávadné, jenom překlad té knihy udělal někdo, jehož jméno nesmělo figurovat na veřejnosti. Samozřejmě tam byla spousta vědeckých časopisů, noviny, řada toho šla do zvláštních fondů. Ale zase, ti lidé, kteří se kolem zvláštních fondů točili, nebo kteří, to byly dvě dámy, které věděly, že dělají strašně nebezpečnou práci a šéf toho sektoru, kteří řadě lidí, u nichž měli ověřeno, že prostě to nepůjde nikam do éteru, dávali povolení k tomu, aby do těch zvláštních fondů mohli."

  • „Pak v jednačtyřicátém roce na podzim, vím, že jsme pálili klestí na zahradě, večer se najednou paní Ledererová objevila u nás a mamince dala krabičku. Menší než tohle, asi poloviční velikosti, že odjíždějí pryč a že chce, aby to maminka u sebe uchovala. V tom byly…když jsme se do té krabičky podívali, tak tam byly různé zlaté věci, zřejmě cennosti rodinné a ty maminka celou válku někudy překládala, schovávala. Vždycky, když se v rodině něco stalo, nebo v blízkosti něco stalo, nebo někoho zatkli, tak s babičkou hledali nějaký úkryt pro tuhle krabičku. Vydržela u nás až do pětačtyřicátého roku. V pětačtyřicátém roce, při osvobozování, po 9. květnu, když se v Kyšperku objevila ruská armáda, která přišla z Moravy, z tohoto směru a náš dvůr, protože u domků byly docela velké dvory a tam se nastěhovalo asi pět povozů s koňmi. V tom domku byla v patře světnička, tatínek nás večer zavřel do té světničky, babičku, maminku a nás dvě holky, a ještě před dveře přistrčil skříň, a sám dole zůstal s těmi vojáky. A když nás ráno propustil, tak jsme zjistili, že to, co jsme měli ve sklepě, já to pak vysvětlím, proč to tam bylo, je pryč. Budík, babiččiny hodinky, peřiny, krabička Ledererova a sklenice s vejci. To všechno bylo pryč, a ještě různé cennosti, hodiny třeba z bytu, to všechno se taky ztratilo. No prostě, od téhle chvíle jsme jaksi zatrpkli na své osvoboditele.“

  • „Tenhle rok musíte odsloužit v pohraničí. Moje první umístěnka byla do Nekoře, tam jsem byla rok. To byla obec, na jejímž… u cedule Nekoř visela cedule: ‚Stydíme se za svoje rodiče, kteří nechtějí vstoupit do družstva.‘ Já jsem tam jela na kole, a tak jsem se vrátila od té cedule zpátky domů, do práce na pilu, za tátou. A táta mi nalil z termosky meltu a řekl: ‚Milá holka, na umístěnku musíš nastoupit, jinak budeš příživník a zavřou tě.‘ Takže jsem se zase vrátila a šla se do té školy představit. Odučila jsem tam rok a po roce jsem dostala umístěnku do Orlického Záhoří, tenkrát se to ještě jmenovalo Kunštát, to byla obec zcela vysídlená, úplně německá, zcela vysídlená, dosídlená, řeknu to, jak jsme to tenkrát říkali, cikány z Rumunska. Tam jediný Čech byl Jiří Mandl, šéf pily. A jinak to bylo všechno… možná, že tam byla nějaká německá osoba. A ve škole byly tyto děti. A ve škole šéfoval můj o něco starší spolužák z Kostelce nad Orlicí, Ladislav Rázl, a ten říkal, že tam jdu proto, že on odjíždí na nějakou školu při našem vyslanectví v Egyptě, nebo kde. Že se mu to povedlo a že tam jede. A říkal: ‚Hele, ale ty tady nemůžeš být, tady nemůže být ženská.‘ A vytáhl takhle šuple a říkal: ‚Koukej tady. Já spím ve škole a tohle musím mít v noci u sebe u postele.‘ A tam měl revolver.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.02.2023

    (audio)
    délka: 02:00:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Pamětníci Prahy 12 vyprávějí v Paměti národa
  • 2

    Praha, 15.02.2023

    (audio)
    délka: 01:44:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ta doba byla strašlivá, nemohla být ale důvodem, abych se nesnažila žít naplno

Eva Novotná, tehdy Machová
Eva Novotná, tehdy Machová
zdroj: archiv pamětnice

Eva Novotná, rodným jménem Machová, se narodila 2. prosince 1933 v Kyšperku (dnes Letohrad) v podhůří Orlických hor. Po podpisu mnichovské dohody a odtržení československého pohraničí se její rodné město ocitlo v bezprostřední blízkosti hranice. Situaci jako dítě prožívala především prostřednictvím svých nejbližších, kdy vnímala jejich opodstatněné obavy z budoucnosti. Vzpomíná i na další události, které souvisely s německou okupací, na situaci ve městě na konci války, ale i následný odsun německého obyvatelstva a jeho důsledky. Krátce po válce začala studovat gymnázium v Kostelci nad Orlicí, v roce 1950 přestoupila na pedagogické gymnázium v Hradci Králové s naději, že po jeho ukončení bude mít možnost pokračovat ve studiu na vysoké škole. K dálkovému studiu pedagogické fakulty byla nakonec přijata až po roční praxi v jedné z vysídlených pohraničních vesnic v Orlických horách. Po promoci se přestěhovala do Prahy, začala učit, vdala se, narodily se jí děti. Popisuje mnohá úskalí běžného života v reálném socialismu, ale i naději, která provázela období tzv. pražského jara, a následný šok po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Po prověrkách musela kvůli nesouhlasu s invazí odejít ze školy a zanedlouho se sama rozhodla školství zcela opustit. V roce 1977 začala pracovat v Národní knihovně, do roku 1989 jako vedoucí audiovizuálního střediska, po sametové revoluci jako vedoucí oddělení public relations. Spolupodílela se na proměně Národní knihovny v moderní instituci. Několik let moderovala autorské pořady v Českém rozhlasu, učila na Vyšší škole informatiky a spolupracovala také s Obcí spisovatelů. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2023) žila střídavě v Praze a v Letohradě a nadále se věnovala psaní článků do různých periodik, zaměřených na reflexi současného dění.