Jindřiška Nová

„Děda už na tom byl hodně špatně, jako jeho otec, tak si tatínek zažádal, jestli by ho směl navštívit před smrtí, a oni mu to kupodivu povolili. A pamatuju se, že ta druhá sestřenice, jako od tý tety Slávy, tak ta se narodila až v červenci a tatínka zavřeli 7. dubna, takže ho vůbec neznala, tak ta k nám přiběhla jako z toho statku a přišla, my jsme měli totiž druhej den jet na návštěvu, tak k nám přiběhla a říká: ‚Teto, je u nás buď strejda Míra, to byl tatínkův bratr, oni byli dva, to byl učitel, anebo je to váš tatínek.‘ Tak mami: ‚Copak to povídáš?‘ A ona: ‚Opravdu, pojď tam!‘ Tak tam maminka běžela, no a tatínek tam seděl u babi v tý světnici a měl na sobě dědovo šaty. To si pamatuju, takový tvídový sako a kalhoty, a že když ho pustili, tak on směl v modračkách a stavěl se u babi, jako u rodičů v Plzni. To byli vždycky jako Plzeňáci z města. A teďko maminka mu vyčítala, proč šel napřed k babičce, k rodičům, a ne domu, a on prej jí říkal, že neví, jak ho přivítá. Víte, to bylo hrozný.“

„A to jsme tam přišli a oni je vždycky, když už jsme tam stáli, tak oni je přiváželi autobusem, ty trestance, všichni tam seděli v tom autobusu, a já jsem si ještě říkala, my jezdíme vždycky tak naštochaný, když tam jedem, a oni…, no oni museli sedět, aby měli přehled ty bachaři o nich. No a když jsme tam potom přišli, tak to byla zas taková hrozná dřevěná bouda, my tam vlezli jedním vchodem zepředu a druhým zezadu tam vždycky vstupovali ty trestanci. No a když jsme měli potom návštěvu, tak to byli, ale to už nevím, jestli to bylo i v tom Milíně, protože to mi bylo pět let nebo do šesti. Ale jinak to bylo na Vojně a Bytízu takhle. To byly stoly možná tak metr padesát široký a uprostřed bylo takový asi 25 čísel vysoký prkno a přes to byly bílý hadry, jako ubrusy. To jsme nevěděli, jestli tam měli naslouchávací zařízení nebo co. No a tatínek, když seděl, tak z každý strany to byl bachař, trestanec, bachař, trestanec, bachař, ještě tam chodili po tej cimře, on byla dost velká, tak tam duněla ta podlaha, když byla dřevěná, a ještě tam potom stávali. A jednou tatínek takhle mamince zašeptal: ‚Tady je Bóža Modrejch.‘ Jo, ten tam měl chudák taky návštěvu. No a tatínek to tedy přežil.“