Dalibor Norský

* 1931  

  • „Tak já jsem si říkal, že to jsou důvody, marná sláva. Ale pořád jsem se snažil je nějakým způsobem přechytračit. Jednou mě to napadlo, když jsem jednal s velitelem protiletadlového pluku. Říkal jsem mu: 'Ty, Vladimíre - on se jmenoval Vladimír Smirnov, podplukovník – za jak dlouho je tvůj pluk bojeschopný, když se vyhlásí poplach?' On říkal, že během dvaceti minut. Já povídal: 'Nedělej to složité, vyhlas poplach pluku a můžete jet.' Samozřejmě vím, že je něco jiného poplach a něco jiného odsun. Ale takovým způsobem jsem se jim snažil říct, že je to složitě dělané. V průběhu dalších jednání mě napadla taková, nechci říct geniální, ale dobrá myšlenka. Oni pořád říkali, že nemůžou odjet, že je něco třeba spravit, že mají špatné tanky, že je musí dát dohromady. Říkal jsem: 'Podívejte, že opustíte střední Evropu, to je jasné. A jsou v ní stovky tisíc sovětských vojáků a stovky posádek. A to všechno se postěhuje do Sovětského svazu. Když se seberete a budete doma co nejdříve, přijdete do kamenných kasáren, kde vás ubytují. Nebudete muset dělat stany na poli. Tím pádem získáte úžasné výhody.' To zabralo. Já viděl, jak po sobě koukali. Jako by si říkali, že ten člověk má pravdu. Potom se jednání uvolnila. Už jezdili do Olomouce, kde měli divizi a zřejmě netrvali na tom, že zůstanou ve Frenštátě. Tím pádem se to dotáhlo tak daleko, že šli první.“

  • „Dlužno říct, že jednání s Rusákama šlo ztuha. Oni tady měli Ameriku. Pro ně Česká republika opravdu byla Amerika, tak tady chtěli být co nejdéle, ne-li zůstat. A my zase chtěli, aby vypadli co nejdříve. Tak jsme se pořád střetávali. Pak jsem chodil na posádku často, protože mi říkali, abych s posádkou navázal styky. Tak jsem tam chodil každý den, abych věděl, co se tam děje. Jestli už něco dělají nebo čekají, až zahřmí. Já jsme je otravoval už od prosince. V lednu došlo k setkání skupin, ale šlo to strašně ztuha. Oni se vymlouvali, že mají hodně techniky, hodně vojska, že to není jednoduché dát dohromady. Vydat rozkaz k opuštění prostor pro ně bylo nemyslitelné.“

  • „V prosinci 1989 jsem psal memorandum Frenštáčanů, které jsme poslali na ústředí Občanského fóra do Prahy. Že už jsme navázali kontakt s ruskou posádkou, že chceme aby, když už ne vojáci, tak aspoň rodinní příslušníci okamžitě odešli. A protože jsem to napsal, už jsem musel jednat. Taky že jo. Když přišli na městský úřad, oni jednali pořád se starostou, já jsem se tam vnutil. Řekl jsem jim, že jsem zástupce Občanského fóra a že s nimi budu jednat ohledně odsunu vojsk. Oni říkali, že dobře, ale že to budeme dělat v kasárnách. Já říkal: 'Ne, my do žádných kasáren chodit nebudeme vy budete chodit sem na radnici a tady budeme jednat o odsunu'.“

  • „No, Vlasta, ta byla o tři roky starší, ta to nedodělala, ta se vdala v osmačtyřicátém. No, a já jsem absolvoval osmou třídu, oktávu, a potom pár dní před takzvaným svatým týdnem přišel třídní profesor Hýža a řekl, že má zprávu pro naši třídu. On nám dělal třídního. A sice, že k závěrečné maturitní zkoušce nebyl připuštěný Dalibor Norský. Koukal jsem jako blázen. To bylo pro politickou neznalost a neuvědomělost. Načež já vstal, ještě jsem se vzpamatoval, protože pro mě to bylo překvapení, já to nečekal. A řekl jsem, že pro politickou neuvědomělost to beru. Ale pro politickou neznalost to neberu. Protože já se politicky vyznám. A sedl jsem si.“

  • „Postupně, kolik jich tady mohlo být z té posádky, jestli dva tisíce mužů, do třech tisíc. Ale postupně, jak přijely jejich rodiny, tak samozřejmě tohle vše bylo z devadesáti procent obsazeno Rusákama. Tyhlety byty, co tady jsou postavené. Naproti hřbitovu bývalého taky. Tady bylo hodně bytů a naši lidi je nedostali, nemohli. A Rusáci si vymínili, aby tam vždycky nějaká česká rodina byla. Kvůli atentátům nebo teroru. Oni se tím chránili svým způsobem, že když je tam česká rodina, nikdo tam nehodí granát, jak oni si představovali tu naši kontrarevoluci. Takže, když tady byly ty rodiny, potom už ta averze vůči nim ze strany občanů byla tím tuplem větší. Protože peněz měli dost, kurz byl pro ně výhodný. Baryšně celý den nic nedělaly. Dopoledne, když bylo zboží, tak ho vykoupily. Odpoledne šly naše ženské z fabriky, z práce. Musely dělat, nebyly tak dobře existenčně zajištěné. A v ochodech už nic nebylo. Nebylo máslo a nevím co. To si už dnes člověk nedovede uvědomit, co všechno nebylo.“

  • „Ale šlo to ztuha, šlo to hrozně ztuha. Oni nechtěli samozřejmě, jim se odsud nechtělo, oni tady chtěli být co nejdéle. A my zase chtěli, aby vypadli co nejdříve. Tak to víte, jak to na sebe narazilo, nebylo k hnutí. Pořád říkali, ten podplukovník Smirnov, to byl zástupce velitele a velitel protiletadlového pluku, ten říkal, my už si tykali, říkal: ‚Dalibor, eto něpajďot, očeň mnoho těchniky, očeň vremja nado.‘ Já říkal: ‚No, podívej, to se nedá, vy musíte jít.‘ Já řekl, že to je mezinárodní rozhodnutí, že taková je situace. Gorbačov, Reagan, to je neudržitelné. On řekl: ‚Jo jo, ale to bude tak rok trvat, než budeme moct odjet.‘ Já na to, že to není možné. A když byla ta jednání s ostatníma, tak jsme jednali o tom, v jakém stavu jsou ty byty, že to musejí opustit. Ale oni je opouštěli v takovém stavu, v jakém převzali kasárna. Plus ty jejich švábi velcí tady ještě byli. No, to bylo hrozné, příšerné. Jednali jsme dvě tři nebo čtyři jednání a vždy jsme se dohodli, že oni si to budou připravovat. Já jsem tam byl denně. Byl jsem sice vedoucí čistírny, ale tam jsem byl málo. Věčně jsem byl v kasárnách a říkal jsem, že je budu hlídat. Měl jsem na starost, aby se to pohlo. Ne aby tam vodkovali a nic se nedělo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Frenštát pod Radhoštěm, 03.03.2017

    (audio)
    délka: 02:02:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řekl jsem si, že od nás ruští vojáci odejdou jako první. A dokázal jsem to

Portrét pamětníka, 60. léta
Portrét pamětníka, 60. léta
zdroj: archiv pamětníka

Dalibor Norský se narodil 22. července 1931 v Košicích jako Dalibor Neumann. Příjmení Norský přijal jeho otec po roce 1945, kdy si lidé často měnili německá jména na česká. Otec byl důstojník československé armády. Rodina, ve které bylo celkem pět dětí, se kvůli jeho práci často stěhovala a nakonec se usadila ve Frenštátě pod Radhoštěm. Po únoru 1948 byl otec z armády propuštěn a živil se jako dělník. Daliborova sestra Květa byla v roce 1949 odsouzena v politickém procesu a strávila ve vězení devět let. Její muž, právník Josef Hampl, byl vězněn deset let. V Daliborovi útlak jeho příbuzných vyvolal silný odpor ke komunistům. Vyučil se soustružníkem. Pracoval v továrně MEZ ve Frenštátě pod Radhoštěm a pak jako traktorista. V listopadu 1989 se stal jedním ze zakládajících členů Občanského fóra ve Frenštátě. Dostal na starost jednání se sovětskou posádkou, která ve městě sídlila od roku 1968. Přítomnost cizího vojska mu vadila. Dal si za cíl, že právě z jeho města sovětští vojáci odjedou nejdříve ze všech posádek v tehdejším Československu. Po dlouhých jednáních, která se sovětskými veliteli osobně vedl, toho docílil. Dne 26. února 1990 začal odsun sovětského pluku z Frenštátu a až potom postupně odjela vojska z dalších měst. Ve Frenštátě pod Radhoštěm je kvůli tomu velmi uznávaný a prvenství v této oblasti je považováno ze jeho zásluhu.