Němečtí vojáci po půlnoci vtrhli do budov kolejí (např. Masarykovy koleje v Dejvicích, Hlávkovy koleje na Starém Městě, Švehlovy koleje na Žižkově), aby pozatýkali české studenty. Byl to trest za to, že na pohřbu Jana Opletala 15. listopadu 1939 protestovali proti nacistické okupaci. 

“Probudily mě výstřely z kulometu a ostré světlo z ulice. Zámky od dveří rozstříleli, naložili nás do aut a odvezli do Ruzyně. Tam nás čekali esesáci s klacky,“ popsal zatýkání na  Masarykově koleji Jan Šabršula, který tehdy studoval francouzštinu a němčinu na Filozofické fakultě UK v Praze.

O dva dny dříve se zúčastnil pohřbu Jana Opletala a 17. listopadu 1939 byl zatčen, převezen do kasáren v Ruzyni a poté do koncentračního tábora Sachsenhausen. Propuštěn byl v prosinci 1942. Po válce dostudoval, učil jazyky a filozofii na středních školách a působil na katedře romanistiky Filozofické fakulty UK v Praze.

Zatýkání trvalo přes dvě hodiny, během nichž němečtí vojáci a policisté stříleli do oken kolejí a surově bili studenty, kteří se zatýkání bránili. Většinu studentů odvezli do ruzyňských kasáren, kde popravili devět představitelů studentských organizací. Celkem 1200 zatčených vysokoškoláků bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, který se nacházel asi 30 km severně od Berlína. 35 z nich se nedožilo propuštění v roce 1942.

Současně se zatýkáním studentů nařídil tehdejší říšský protektor Konstantin von Neurath na tři roky uzavřít české vysoké školy. Zavřené však zůstaly až do konce války. Dne 17. listopadu 1939 přišlo o možnost studovat 15 172 studentů a bez práce se ocitlo 513 profesorů, 475 docentů a 345 dalších pedagogů.

Z Ruzyně do Sachsenhausenu

Vojmír Srdečný z Albrechtic nad Orlicí začal na pražském Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy studovat pět týdnů před tím, než nacisté uzavřeli české vysoké školy. Bydlel na Švehlově koleji a 15. listopadu 1939 se zúčastnil pohřbu Jana Opletala na Albertově. V pátek 17. listopadu vpadli v brzkých ranních hodinách nacisté na jeho kolej a všechny studenty odvezli v nákladních autech do ruzyňské jízdárny stejně jako studenty z Hlávkovy a Masarykovy koleje.

Studenti leželi v pilinách v ruzyňské jízdárně, dostali na provázku číslo. Z Ruzyně mohli odejít jen zahraniční studenti, Slováci (jakožto příslušníci Slovenského štátu) a mladí studenti do dvaceti let. Následující den 18. listopadu je transportovali do koncentračního tábora. Nejeli v hytlákách, seděli v kupé, den a noc, až za Berlín do zastávky Sachsenhausen – Oranienburg. Ten den překročilo brány tábora 1083 českých vysokoškolských studentů. Druhá várka sto třiceti osmi brněnských studentů, kteří jeli přes Vídeň, dorazila až 11. ledna 1940.

Stáhnout obrázek

Vystrašení studenti prošli administrativou. Znovu je očíslovali, všechno civilní jim sebrali, ponechali jim jen kapesník a řemen. Po sprchách vyfasovali pruhované oblečení s červeným trojúhelníkem, kterým v táboře označovali politické vězně. Nahnali je do ohromných dřevěných baráku určených pro sto padesát lidí, vězňů se tam tísnilo až sedm set.

Na rozdíl od ostatních vězňů v táboře neměli studenti palandy, ale jen slamníky na zemi – na dva takové „štruzuky“ leželo pět lidí a jeden to vždy „vyhrál“, protože spal uprostřed, popsal Srdečný.

Na barácích se netopilo: „Topení nepamatuju. Ale vím, že někdy, jak se potila z okna voda a jak jsme byli přikrytí dekou, tak to zamrzlo, takže tu deku s ledem jsme strhávali přimrzlou k podlaze,“ vypráví Srdečný.

Češi obsadili celkem tři baráky s čísly 51, 52 a 53. Na třiapadesátce bydlel Vojmír Srdečný. Kromě studentů třiapadesátku obývali i takzvaní rukojmí z března roku 1939, čeští legionáři a starostové.

Vojmír vzpomínal na generála Zmeka z Vysokého Mýta, starostu Poděbrad Josefa Sáňkaře, inspektora Baču z Ostravy nebo Ivana Herbena. Spřátelil se s bývalým starostou Poděbrad Josefem Sáňkařem a Karlem Štanclem, který v táboře založil pěvecký sbor Sing sing boys, na baráku pro ostatní vězně vícehlasně zpívali písně Jaroslava Ježka.

Propuštěni díky prezidentu Háchovi

Z počátku nesměli studenti v lágru pracovat. Aby ale nezaháleli, příslušníci SS s nimi v zimních měsících cvičili – pochodovali sem a tam, váleli se ve sněhu. Pět nebo šest měsíců přes den do úmoru pochodovali po apelplacu – dopoledne i odpoledne. Na jaře roku 1940 se dostali na Arbeitskommando (pracovní komando). Pracovali v přístavu – vždycky ve třísetčlenné skupině, ráno vyšli a večer se vraceli zpátky. Několik studentů, kteří uměli jazyk, pracovalo v kancelářích, ale většina dělala těžkou a často zbytečnou práci.

Stáhnout obrázek

„Většinou se pracovalo na tom Klinkerwerku (továrna na cihly) mimo tábor u přístavu. Tam byla ta těžká práce a někdy zbytečná práce. Stáli jsme na ohromné hromadě písku a házeli písek zleva doprava a za hodinu zase zprava doleva. Zpátky jsme šli několik kilometrů po silnici. Znám víc případů, že tam někdo z těch starších neodolal a vykročil z řad pro cigaretu, nedopalek u příkopu a odnes’ to zastřelením přímo na místě. A mnoho také nedošlo do práce nebo z práce, takže se museli dostat mezi dva, takže se prakticky nesli nebo polonesli. Tak to byly ty otřesnější případy, a nebyly ojedinělé,“ vypráví Srdečný.

Uvěznění studentů zoufale prožívali jejich rodiče, kteří psali dopisy do kanceláře prezidenta Emila Háchy. Žádali ho, aby znovu jednal ve prospěch studentů s protektorem Konstantinem von Neurathem. Hácha tak opravdu činil. Přimlouval se, žádal, zaručoval se. Němci toho využili a vydírali ho.

Například za blahopřejný telegram Hitlerovi k jeho narozeninám propustili v dubnu 1940 sto osmdesát studentů. Poslední student – medik Vojtěch Schnurpfeil – se vrátil v březnu 1943. Vojmír Srdečného propustili s nejpočetnější skupinou před Vánoci 1940. Odjel domů do Albrechtic.

Stáhnout obrázek

Vojmír Srdečný se každého prvního v měsíci musel hlásit na gestapu v Pardubicích. Po dvou letech obdržel obsílku na nucené nasazení, ale nakonec nemusel do Říše. Díky svému známému z lágru - Vaškovi Vojtěchů se dostal do Holic do fabriky GMG (Guss-und Metalgesellschaft), německé letecké firmy. Jako pomocný dělník pracoval za šest korun a třicet haléřů na hodinu do konce války.

Student medicíny nebyl podle autora knihy „Jan Opletal – osudný podzim 1939“ Zdeňka Vyhlídala náhodnou obětí. Gestapo ho považovalo za vůdce studentských protestů. Do Opletala podle něj nestříleli jen vojáci, ale i ozbrojení studenti německé techniky. Právě jeden z nich Opletala zasáhl do břicha.

Čeští studenti zdravotní stav Jana Opletala bedlivě sledovali. I když byl okamžitě operován profesorem Václavem Pačesem ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí, ze zranění se nezotavil. Zemřel 11. listopadu na zánět pobřišnice.

Jeho ostatky byly uloženy v obci Nákle u Olomouce, ale ještě před jejich odvozem proběhlo dne 15. listopadu 1939 slavnostní rozloučení s Prahou a s pražskými studenty, jak vzpomínal Miloslav Fencl, který se jako student architektury na pražské ČVUT účastnil demonstrace 28. října i pohřbu:

Odpověď nacistické okupační moci na sebe nenechala dlouho čekat. Hned následujícího dne se v Berlíně konala porada za účasti Adolfa Hitlera, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a internace stovek studentů v koncentračních táborech a poprava představitelů studentské organizace.

Stáhnout obrázek

První transport nazvaný Aufbaukommando (Komando výstavby) tvořili tesaři, kamnáři, elektrikáři, zedníci a fyzicky zdatní mladí muži.

„V novinách se objevila zpráva, že Vůdce věnoval Židům město Terezín, kde budou žít, hospodařit, tancovat, mít se krásně, milovat se a tak podobně. Asi tři sta mladých mužů – včetně mě – bylo vybráno, aby město připravili na příjezd Židů z celé Evropy,“ popsal František Miška podzim roku 1941, kdy nacistické úřady využily Židovskou náboženskou obec v Praze k organizaci prvního transportu.

Mladí muži z Aufbaukommanda měli za úkol provést stavební úpravy terezínských kasáren tak, aby se do nich vešlo co nejvíce lidí: stavěli dřevěné palandy, připravovali prostory vaření. Za to měli slíbeno, že se budou moci svobodně pohybovat a o víkendech navštěvovat své rodiny. Ve skutečnosti se okamžikem příjezdu stali prvními vězni ghetta.

„Jídla jsme měli celkem dost a práce pro nás neznamenala velkou zátěž. Vše probíhalo celkem dobře až do dne, kdy jeden chlapec neopatrně přehodil přes zeď dopis a stráže dopis chytily. Oberscharführer Berger nás nechal nastoupit a dal nám čestné slovo, že pokud se přihlásí ten, kdo ho napsal, bude ho pardonovat. Ten chlapec se bohužel přihlásil,“ vyprávěl František Miška. Za tři dny onoho chlapce dozorci před zraky ostatních na nástupu pověsili.

Stáhnout obrázek

„Tehdy nám došlo, že pobyt v Terezíně nebude procházka růžovým sadem,“ vzpomínal František Miška.

Třetí třída, náboženství židovské

Narodil se v roce 1919 do pražské židovské asimilované rodiny. Vyrůstal v Čechově ulici na Letné s maminkou, tatínek rodinu opustil, když byly Františkovi tři roky. Maminka pracovala jako kuchařka a on trávil volné chvíle ve Stromovce.

Stáhnout obrázek

Svůj židovský původ si uvědomil až v první třídě, kdy psal zprava doleva, jak ho naučili v hodině náboženství. Vzpomínal na to, co mu řekl prezident Masaryk při setkání s dětmi v roce 1930, když slavil 80. narozeniny: „Přišel až ke mně a zeptal se, odkud jsem. Podjela mi kolena a řekl jsem: ‘Korunovační, třetí třída, náboženství židovské’. On mě pohladil po hlavě a řekl: ‘To poslední jsi nemusel říkat‘. Takže od té doby si pamatuji, že jsou lidé, kterým se to musí říkat, a ti, kterým se to říkat nemusí.“

Po vyhlášení protektorátu začalo vycházet jedno protižidovské nařízení za druhým. František byl v té době juniorským mistrem v plavání na sto metrů volným způsobem a dostal doporučení, aby se dalších závodů neúčastnil.

„Potom jsem nesměl do parku, do divadla, do kavárny, do tramvaje a od osmi hodin jsem musel být doma,“ popsal stupňující se represi českých Židů, která vyvrcholila jejich transporty do Terezína.

Terezín nebyl dar, ale zastávka na cestě do Osvětimi

„Tam jsme si uvědomili, že ghetto nebyl dar Vůdce, ale shromaždiště, ze kterého posílali lidi do plynových komor,“ vzpomínal. Mladí lidé přesto podle něj snášeli pobyt v Terezíně poměrně dobře, i díky relativní kulturní svobodě.

V Terezíně se také setkal s významnými osobnostmi – spisovatelem Karlem Poláčkem, dirigentem Karlem Ančerlem a režisérem Gustavem Schorschem.

Posledního jmenovaného František Miška přemluvil k tomu, aby v ubohých podmínkách terezínského ghetta začal režírovat. Gustav Schorsch nejdříve dával zájemcům z řad vězňů lekce divadelního přednesu a teorie divadla a po čase s nimi nastudoval inscenaci Ženitby, v níž František účinkoval.

Stáhnout obrázek

Na začátku roku 1944 odcestoval transportem na východ. „Dva dny jsme jeli ve vagonech do Osvětimi, což jsme tehdy nevěděli. Tam nás nahnali před doktora Mengeleho, který měl vyleštěné botky jak v operetě. Zaskřehotal jsem, že jsem dělník, a šel jsem doprava.“

Za pár dní se od jednoho vězně za kus chleba dozvěděl, k čemu slouží věčně kouřící komíny. „Osvětim byla s Terezínem nesrovnatelná. V Osvětimi panoval velký hlad a nikdo nevěděl, co se s ním stane.“

Když se na začátku roku 1945 přiblížila východní fronta, vydali nacisté rozkaz k evakuaci tábora. Jako první ho opustily žebřiňáky naložené potravinami, které si přivlastnili dozorci, po nich následovaly tisícové zástupy zubožených vězňů.

Padal sníh, vězni trpěli přeludy a padali do závějí v domnění, že jde o peřiny. František strastiplnou cestu přežil a se svou skupinou došel přes Gross-Rosen a Rychnov u Jablonce nad Nisou do Buchenwaldu, kde se dočkal osvobození.

V roli gestapáka

Po návratu do Prahy zjistil, že maminka zahynula v Osvětimi a že z rodiny válku přežila jen teta z matčiny strany. Rozhodl se věnovat divadlu a hned v září 1945 nastoupil do kladenského souboru. Ačkoli v prvním angažmá působil jen dvě sezóny, uchoval si na něj silné vzpomínky i proto, že se zde setkal se svou budoucí ženou, herečkou Ludmilou Píchovou.

Stáhnout obrázek

V poválečných letech se uplatnil také jako filmový herec. V roce 1946 ztvárnil dvě protichůdné postavy – v dramatu Muži bez křídel hrál gestapáka, ve filmu Nadlidé naopak odvážného odbojáře. Režisér František Čáp ho v roce 1947 obsadil do hlavní role ve filmu Muzikant.

V témže roce nastoupil do pražského Realistického divadla, kde záhy zjistil, že herecký kolektiv tyranizuje manželka režiséra a ředitele Jana Škody Soňa Neumannová, dcera Stanislava Kostky Neumanna. Pod jejím vlivem se v kolektivu rozmohlo udávání a poměry se vyostřily natolik, že Jan Škoda složil funkci a odešel do Národního divadla. „To už si nikdo nedovede představit, jaká to tenkrát byla doba. Nikdo nikomu nemohl věřit,“ vzpomínal.

Realistické divadlo opustil i František, který dostal nabídku Oty Ornesta přejít do Komorního divadla. To bylo součástí Městských divadel pražských a František a jeho manželka tu zažili neopakovatelnou atmosféru po boku hereckých osobností formátu Jaroslavy Adamové, Rudolfa Hrušínského, Ireny Kačírkové, Františka Němce, Viktora Preisse či Václava Postráneckého.

„Samá herecká esa, režisérům stačilo je postavit na jeviště,“ popsal s úsměvem a vyjmenoval režiséry, kteří u Městských divadel pražských působili: Ota Ornest, Miroslav Macháček a Alfréd Radok. Od roku 1965 režíroval i sám František Miška.

Stáhnout obrázek

Jako režisér slavil úspěchy a po srpnové okupaci v roce 1968 mu divadlo v německém Düsseldorfu nabídlo angažmá. Na podzim 1968 získal vízum a stal se z něj hostující režisér düsseldorfské scény.

Jeho první tamní inscenací byla Gogolova Ženitba, tedy hra, v níž účinkoval za zdmi terezínského ghetta. František s ní slavil úspěch a další nabídky z německých a švýcarských scén se poté jen hrnuly.

Úspěch za železnou oponou

V sedmdesátých letech hostoval v Münsteru, Hamburku či Wuppertalu. Jako hostující režisér pobíral nižší honorář než jeho němečtí kolegové, agentura Pragokoncert mu navíc vyplácela pouze polovinu příjmu, druhou si nechával československý stát. V roce 1983 František přijal místo uměleckého šéfa městského divadla Baden-Baden a v této pozici setrval až do roku 1996.

Po návratu do Čech se stal ředitelem a uměleckým šéfem Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami a spolu s manželkou Ludmilou Píchovou založil a také sponzoroval První pražské studentské divadlo. František Míšek zemřel v únoru 2017.

Stáhnout obrázek

Od soudu, kterému se říkalo „proces s Plastiky“, ačkoli v něm byli souzeni i další hudebníci, odešli s tresty odnětí svobody nakonec jen čtyři z nich. Nejvyšší trest dostal umělecký vedoucí „Plastiků“ Ivan Martin Jirous (18 měsíců), druhý nejvyšší Pavel Zajíček ze skupiny DG 307 (12 měsíců), na osm měsíců putovali do vězení saxofonista „Plastiků“ Vratislav Brabenec a písničkář Svatopluk Karásek. 

S „vlasatci“, jak nazývala Státní bezpečnost nepovolené hudebníky a jejich posluchače, měla skoncovat celostátní akce „Kapela“ spuštěná v listopadu 1975. Režim je považoval za nebezpečné protistátní živly, jejich koncerty totiž rozviřovaly stojaté normalizační vody. Záminka pro zákrok na sebe nenechala dlouho čekat.

Dne 13. prosince 1975 se v Přešticích na Plzeňsku konala přednáška duchovního otce českého undergroundu a uměleckého šéfa nepovolené skupiny „The Plastic People of the Universe“ Ivana Martina Jirouse přezdívaného „Magor“, na níž zahráli písničkáři Karel "Charlie" Soukup a Svatopluk Karásek bez povolení pro veřejné vystupování. Tuto akci, která se konala pod záštitou místní organizace SSM, Státní bezpečnost pouze monitorovala, jak popsal pro Paměť národa jeden z jejích organizátorů Karel Havelka známý v undergroundu jako „Kocour“:

"Kolem půlnoci přišlo asi deset příslušníků VB se dvěma estábákama, zkontrolovali totožnost všech na akci a vyzvali mě a Skaláka (Miroslav Skalický), abychom s nimi šli na stanici podat vysvětlení. Vyptávali, co to je za akci, co je to ten underground. Tak jsem jim vysvětlil, že americkej underground je protikapitalistickej a že u nás ho prezentuje Jirous. Oni se s tím spokojili a oba nás pustili a já jsem si říkal, že jsou úplně blbí a že jsme vyhráli."

Magorova svatba

Pocit vítězství měli i účastníci svatby Ivana Martina Jirouse, která se konala 21. února 1976 v Bojanovicích u Prahy a zároveň byla tzv. Druhým festivalem druhé kultury. Sjelo se na ni přes 400 lidí a obešla se také bez zatýkání. Jedním z účastníků byl František Stárek přezdívaný „Čuňas“, který propojoval severočeský underground s pražským a později vydával samizdatový časopis Vokno:

Stáhnout obrázek

„Bojanovice organizoval Magor a kromě ‚Plastiků‘ a DG 307 tam hrály i mimopražský kapely jako Bílý světlo nebo Hever a vazelína, dohromady 14 účinkujících! Bylo nám divný, že policie nezasáhla a Charlie (Karel) Soukup tehdy vykřikoval: ‚Bolševik je v hajzlu, teď už nás nezastaví, teď pojedeme a bude kulturní revoluce‘.“

Státní bezpečnost ale jen potřebovala čas, aby vykonstruovala obvinění a připravila informátory, které k zadrženým nasadila do vazebních cel. K zatýkání „vlasatců“ došlo až 17. a 18. března, kdy si příslušníci Státní bezpečnosti přišli pro členy skupin The Plastic People of the Universe, DG 307,  Ivana Martina Jirouse, písničkáře Svatopluka Karáska a Karla Soukupa, Františka Stárka a organizátory přednášky v Přešticích Miroslava Skalického a Karla Havelky, který zatčení popsal pro Paměť národa:

„Tehdy zatkli asi pětadvacet lidí a spojili je do procesu. Do července jsem seděl na Borech ve vazbě a čekal na soud. Měl jsem zakázáno se holit a stříhat na důkaz našeho zhýralého životního stylu. Soud se konal na moje narozeniny 12. července s vyloučením veřejnosti. Dostal jsem třicet měsíců nepodmíněně, Skalák osmnáct a Čuňas osm.“

Odsouzeni byli za to, že „organizovali a účastnili se vystoupení hudebních skupin, jejichž program byl zaměřen tak, že vyjadřoval neúctu vystupujících ke společnosti  pohrdání jejími morálními zásadami, zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů“.

Nečekaná obrana „vlasatců“  

Mezitím se ale stalo něco, s čím Státní bezpečnost nepočítala. „Vlasatců“ se zastaly významné osobnosti jako básník Jaroslav Seifert, filozofové Jan Patočka a Jiří Němec, spisovatelé Václav Havel, Ivan Klíma a Pavel Kohout. V otevřeném dopise žádali německého spisovatele Heinricha Bölla, aby se zastal mladých lidí postavených před soud „v podstatě za to, že si chtěli uchovat svou osobní a tvůrčí integritu“. Dopis vyšel 28. srpna 1976 v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a zachránil „vlasatce“ před mnohaletými tresty odnětí svobody.

„Oni si mysleli, že nás spláchnou. A za to, že najednou nemohli, nás ještě víc nenáviděli,“ vzpomínal František „Čuňas“ Stárek, který byl souzen v plzeňském procesu.

Komunisté se mezinárodního zájmu a podpory skutečně zalekli. Počet obžalovaných se postupně snižoval, bylo vidět zřetelné ústupky ze strany režimu. Ze 14 osob obviněných z výtržnictví měli být v Praze na pokyn tehdejšího ministra vnitra Jaromíra Obziny odsouzeni pouze čtyři a odsouzeným v plzeňském procesu byly tresty na základě odvolání sníženy o polovinu. 

Od soudu, kterému se říkalo „proces s Plastiky“, ačkoli v něm byli souzeni i další hudebníci, odešli s tresty čtyři z nich — přesně tak, jak zněl rozkaz ministra vnitra. Nejvyšší trest dostal umělecký vedoucí „Plastiků“ Ivan Martin Jirous (18 měsíců), druhý nejvyšší Pavel Zajíček ze skupiny DG 307 (12 měsíců), na osm měsíců putovali do vězení saxofonista „Plastiků“ Vratislav Brabenec a písničkář Svatopluk Karásek. 

Fiasko akce „Kapela“

Absurditu procesu, který byl založen pouze na obvinění z používání vulgarit znevažujících socialistické zřízení, popsal Václav Havel, jemuž se podařilo proniknout na přelíčení v Praze. Na jeho husarský kousek vzpomínal saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec:

Akce „Kapela“ skončila fiaskem. Nejenže se Státní bezpečnosti nepodařilo „vlasatce“ potrestat tak, jak si představovala, zákrok proti nim navíc sjednotil roztříštěnou opozici a přitáhl nežádoucí pozornost zahraničí k porušování lidských práv v socialistickém Československu.

Václav Havel popsal, že na chodbách soudu v Karmelitské ulici byl  vidět první obraz Charty 77 — dvacetiletí dlouhovlasí mládenci, bývalí členové předsednictva ÚV KSČ, přední umělečtí teoretici, kritici, profesoři, spisovatelé a mnoho jiných. Cestu od Plastiků k Chartě popsal pro Paměť národa František „Čuňas“ Stárek:

„Opoziční scéna byla do té doby velice rozbitá. To byli bývalí komunisti, katolíci, evangelíci, spisovatelé a každý si hrál na vlastním písku. Až ta naše skupina, které se souhrnně říkalo ‚Plastici‘, byla takový katalyzátor. A protože neměla žádný politický nátěr, tak bylo pro všechny jednoduché se nás zastat. Byl to vlastně úspěch, jak ta moc musela do určité míry couvnout. A na základě toho vznikla Charta 77, protože Václav Havel a Jiří Němec nechtěli to společenství, které vzniklo kolem případu Plastiků, zase rozpustit.“

Autorům Charty 77 nahrálo to, že v říjnu 1976 byl ve Sbírce zákonů ČSSR publikován čl. 120 o Helsinských dohodách, jejichž přijetím se Československo zavázalo k „respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení“.

„Zformulovali proto neutrální text o lidských právech, ve kterém upozorňovali na neplnění těch dohod. Pojmenovali ho Charta 77,“ uzavírá František „Čuňas“ Stárek s tím, že bez procesů s „vlasatci“ by nebylo Charty.

Po jejím zveřejnění a po fiasku akce „Kapela“ komunistická moc běsnila a rozhodla se proti opozici postupovat tvrději – následovala další zatýkání, tvrdé a dlouhé výslechy a mnohaletá věznění signatářů Charty 77.

Ačkoli Státní bezpečnost zatkla 6. ledna 1977 organizátory Charty 77 Václava Havla a herce Pavla Landovského a znemožnila jim předat Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, nezabránila zveřejnění Charty 77 o den později ve světovém tisku.

Dne 7. ledna 1977 informovalo o Chartě 77 několik významných západních deníků – americký The New York Times, francouzský Le Monde, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times či italský Corriere della Sera.

Herec Pavel Landovský popsal divokou automobilovou honičku se Státní bezpečností poté, co dopoledne 6. ledna 1977 vyzvedl s Václavem Havlem a Ludvíkem Vaculíkem v bytě spisovatele a překladatele Zdeňka Urbánka ve Střešovické ulici obálky s Prohlášením Charty 77, které chtěli poslat prvním 242 signatářům a Federálnímu shromáždění, jak se nazýval tehdejší parlament. V 11:55 nasedli do bílého saaba Pavla Landovského a vyrazili z kopce směrem k tehdejší Leninově (dnes Evropské) třídě.

Když dveře otevřel, „viděl vod Havla jenom podrážky“. „Toho vytáhli jak koberec. A už ho cpali do nějakýho auta. A já jsem se zapřel, že nepudu, a řval jsem do toho nesmyslnou větu: ‚Znám svoje práva, znám práva řidiče motorového vozidla! Nejdřív zaparkuju.‘ Což je zarazilo, nevěděli, jestli nás maj zastřelit, nebo co.“

Vykřikujícího Landovského poznávali lidé a komentovali to větami: „Pan Landovský už zase filmuje!“ Zatčené odvezli do Bartolomějské.

„Začali nás vyslýchat, dokonce nás strašili. Dělal jsem ještě šaškárny a voni se začali smát, to nevydrželi – ty největší papaláši estébácký. Po půlnoci nás zase pustili, protože Kohout rozkecal všem cizím médiím, že jsme zatčený,“ popsal Pavel Landovský.

Policie přitom zabavila všechny lístky s podpisy prvních 242 signatářů (jeden z nich svůj podpis odvolal). Díky tomu, že se staly součástí vyšetřovacího spisu, se zachovaly a dnes jsou součástí v Archivu bezpečnostních složek MV ČR nejen jako dokumenty k významné historické události, ale také jako unikátní sbírka podpisů – například nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta, prezidenta Václava Havla, filosofa Jana Patočky, zpěvačky Marty Kubišové a řady dalších významných osob.

Charta 77 nazpaměť

K úspěchu pomohla Chartě 77 na samém počátku metoda běžně používaná tajnými agenty. Za železnou oponu text prohlášení dostala Ilona Drummová ve své paměti. 

Stáhnout obrázek

Zásluhu na jejím dalším rozšíření měli spisovatel Pavel Kohout a německý diplomat Hans-Peter Riese, který byl v roce 1973 vyhoštěn z Československa kvůli tomu, že „umožňoval českým umělcům vystavovat v západním Německu a Švýcarsku a spisovatelům uveřejňovat různé hry a knihy“.

Právě na něj si vzpomněl Pavel Kohout na jedné z utajených schůzek zakladatelů Charty 77, když přemýšleli, jak Prohlášení Charty 77 publikovat v zahraničí. 

V Praze na konci roku 1976 pobývala na vánoční návštěvě Ilona Drummová, která byla provdaná do Bavorska. Kohout jí předložil text Charty 77, aby se ho naučila nazpaměť. Státní bezpečnost tak neměla šanci pašování dokumentu za hranice odhalit. 

V Německu se Drummová sešla s Riesem a text mu nadiktovala. On pak obvolal své známé novináře z evropských deníků, sešel se s nimi a prohlášení jim předal.

Dne 7. ledna 1977 tak vyšlo současně v listech New York Times, Le Monde, Corriere de la Serra, Frankfurter Allgemeine Zeitung a dalších. Západní svět se dozvěděl, že se totálně znormalizované Československo začíná občansky probouzet a usilovat o znovunabytí základních lidských a občanských práv.