„My jsme si to říkali s klukama po prvních letech tohohle procesu: 'Doprčic, nebylo lepší se v tom listopadu postavit tomu režimu radikálněji? Zavřít několik lidí, obvinit je z vlastizrady?' To je přece zločin proti vlastnímu národu, zavírat lidi jenom za to, že řekli svůj názor. Brát jim majetek za to, že se rozhodli nesouhlasit, odejít do zahraničí. Všichni, kdo odešli, přišli o vše, co tu měli. To není možné nechat bez trestu. To že ta revoluce, převrat, změna společenská byla v uvozovkách sametová, z toho profitovali, toho zneužili ti, kteří přišli o svoje pozice. Ti na tom jednoznačně nakonec zbohatli. Nic se jim nestalo. Měli svoje styky, založili si svoje firmy. Šli spolu do různých projektů, měli kontakty v zahraničí. To byli lidi na zahraničním obchodu, ve vedoucích pozicích. Pokud to nebyli důchodci, kteří odešli do penze, dostali luxusní důchody z platů, které jim vyměřil tehdejší režim. Které vyměřili sami sobě. Ty důchody určitě nebyly malé. Nikomu se nic nestalo – všichni byli nakonec spokojení a někteří, jako Snášel, se na tom ještě chtěli zahojit. Ještě měli pocit nějaké křivdy. To bylo v tomto případu symbolické. Ten, kdo škodil, ještě nakonec křičel: ,Křivdíte mi, omluvte se. Já za nic nemůžu. Vy podle nových demokratických pravidel mi nemůžete říct, že jsem něco dělal špatně, aniž byste to dokázali. Omluvte se všichni. Nám, kteří jsme to tady drželi u moci.’ To bylo podle mě symbolické na tomhle případu. To mě teda štvalo.“
„Ze začátku mi to přišlo trošku úsměvné. Člověk, který zastupoval zločineckou organizaci – protože pro mě komunisti jsou zločinci, kteří kradli majetek, zavírali lidi, vraždili – toho člověka se dotklo, když mu někdo řekl, že dělá něco špatně, začal se ohánět demokracií a věcmi, které on z principu odjakživa potlačoval. Říkal: ,To nejde, vy mně nemůžete říct, že já su demagog. Za to se mně omluvíte.' To mi přišlo srandovně absrudní. Ale pak nám trošku ztuhnul úsměv. Protože postupně ty soudy, které v devadesátých letech ještě nebyly všechny nahrazené lidmi, kteří vznikali v novém režimu – ti lidi nebyli – všude na soudech seděli lidé, kteří studovali za minulého režimu, dělali advokáty, prokurátory... Najednou jsme zjistiili, že to taková sranda není. Řekli nám: ,Nemůžete si dovolit někoho osočovat, říkat o něm, že zneužíval svoje politické postavení, že je demagog, to se pěkně omluvte tady soudruhu Snášelovi.' Říkali jsme: ,Co to je, co to má znamenat? Tady vzniká nějaká nová společnost, zbavili jsme se těchhle šmejdů, kteří tady čtyřicet let utlačovali dalších deset, tehdy patnáct milionů lidí, a tihle budou po nás chtít, abychom se jim omlouvali? Ve finále jim budeme ještě dávat nějaké náhrady škody, že museli odejít z ÚV?’ Mně to přišlo úplně absurdní.“
„Tenhle člověk, který sloužil zločinecké organizaci, se začal dovolávat nactiutrhání a zažaloval tři studenty podepsané pod tímhle dopisem. Mně to přišlo v té době absurdní, úplně směšné. Když jsem jel poprvé na výslech na policii, vůbec jsem nepochopil, o čem se tam bavíme. To bylo v roce 1991. Asi dva dny jsem se smál, co po mně ti lidi vlastně chtějí. Ale za rok mě ten smích přešel, když nás poprvé pozvali k soudu. A pak podruhé, potřetí, podesáté. Trošku nám ztuhnul úsměv na rtech. Po první instanci, kdy ta soudkyně – bohužel za těch 23 let, co ten soud trval, přešel všechny stupně soudů, dostal se až do Štrasburku a zase zpátky, už nevím, kde byl jaký soudce. Ten soud nám dal zapravdu a řekl, že to je nesmysl. Proč by se studenti měli omlouvat za nějaký názor? Jenomže přišlo odvolání, na základě odvolání se řeklo, že studenti zodpovídají za svoje slova. Dokažte, že opravdu byl kariérista, demagog, arogantní a že zneužíval svého politického postavení. Dokažte to. Dokazovat tyhle věci je fakt složité.“
Zdeněk Hirnšal se narodil 15. června 1968 v běžné brněnské rodině. V roce 1986 nastoupil ke studiu architektury na brněnském Vysokém učení technickém. Jedním z pedagogů na fakultě byl v té době odborný asistent Jan Snášel, angažovaný straník, který byl v říjnu 1989 zvolen předsedou fakultní ZO KSČ. Zdeněk Hirnšal se v listopadových dnech roku 1989 účastnil studentské stávky jako člen fakultního stávkového výboru. Se spolužáky Jiřím Slezákem a Martinem Laštovičkou podepsali za celou studentskou obec otevřený dopis požadující odchod některých pedagogů. Na seznamu figuroval také Jan Snášel. V roce 1990 skutečně musel ze školy odejít, neprošel výběrovým řízením, které vypsalo vedení školy. V následném soudním procesu se mu za to podařilo získat odškodné. V roce 1991 pak zažaloval i tři signatáře otevřeného dopisu, který žádal jeho odchod, přičemž požadoval veřejnou omluvu za to, že ho studenti označili za kariéristu a demagoga, který zneužíval své politické moci. Soudní proces se táhl až do roku 2013, prošel všemi stupni soudů, dostal se až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Finální rozhodnutí soudu dalo zapravdu bývalým studentům, omlouvat se nemuseli. Zdeněk Hirnšal po dokončení studia v roce 1992 tři roky provozoval snowboardovou školu v Peci pod Sněžkou. Poté v letech 1995–2000 pracoval v brněnské firmě svého bývalého pedagoga, architekta Uhlíře. Se spolužáky si založil architektonický ateliér Dimenze Brno a brzy nato vlastní firmu Archtex, zabývající se membránovou a organickou architekturou. V roce 2021 byl spolumajitelem firmy Vertigia Systems, která se orientuje na vertikální zeleň, zelené fasády a zeleň v interiérech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
