Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Kamil Drabina (* 1946  †︎ 2020)

• narozen 24. ledna 1946 ve Frýdku-Místku v dělnické rodině

• po maturitě na chemické průmyslové škole pracoval jako chemik v plynárnách

• dálkově vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

• při studiu pracoval jako asistent pro vědu a výzkum na katedře koksárenství

• kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 musel z místa odejít

• pracoval ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré

• spoluorganizoval výstavy umělců neoficiální výtvarné scény z Česka a Slovenska

• koncem 80. let se začal specializovat na životního prostředí

• v listopadu 1989 byl předsedou stávkového výboru výzkumného ústavu v Dobré

• asi deset let řídil pobočku České inspekce životního prostředí v Ostravě

• zemřel v srpnu 2020

„Otec se klasicky vypařil. Maminka, která pracovala jako dělnice v mostárně, se měla co ohánět, aby nás s bratrem uživila,“ přibližuje Kamil Drabina poměry, do kterých se narodil 24. ledna 1946. V prosté domácnosti nějak nestrádal a radost nacházel při objevování přírody, kterou měl hned za domem. Bydleli v činžovním domě ve frýdecké části Frýdku-Místku naproti Sadům Bedřicha Smetany. „Přišel jsem ze školy, rychle udělal úkoly, hodil brašnu pod postel a utíkal ven. V džungloidním parku, kde byl i pstruhový potok, bylo naše eldorádo. Tam jsme si hráli na Indiány a dělali táboráky,“ vypráví.

Kousek od jejich domu tekla řeka Ostravice, na které mohl budoucí inspektor ochrany životního prostředí pozorovat znečištění. „Jako kluci jsme se chodili do Ostravice koupat i pytlačit. Válcovny plechu tam někdy vypouštěly červený kal z moříren. Od místa vypouštění byla řeka okamžitě nepoužitelná ke koupání, byla červená. Pak to sedimentovalo na kameny. Když jsme tam v gumácích procházeli, okolo vířil červený prach,“ vzpomíná pamětník, kterého brzy zlákaly i okolní kopce. Už od páté třídy vyrážel sám na výpravy do Beskyd.

 

Facka za Stalina

Ve škole brzy pocítil, že žije v divném světě, ve kterém musí být obezřetný. Dokládá to jedna vzpomínka z roku 1953. „Přišel jsem do školy, učitelka stála u tabule a horoucně brečela. Netuše nic zlého, začal jsem ji litovat: ‚Soudružko učitelko, proč pláčete?‘ Její brek se okamžitě proměnil v intenzivní nenávistný pohled. Roztáhla pracku, šastla mě po hlavě, a začala mi spílat: ‚Copak ty nevíš, že zemřel soudruh Stalin?‘“

O pár let později vzbudil hněv učitelů kvůli klubovně. „Kamarád Franta měl doma předválečné vydání časopisů Rychlé šípy, které jsme hltali. Bydleli v baráku, kde měli i kozu. Když koza uhynula, udělali jsme si tam klubovnu. Vyvěsili jsme si tam naše idoly a scházeli se tam. Zanedlouho na nás udeřil ředitel školy: ‚Vy jste skauti!‘ Vyčítal nám, že místo chození do Pionýra čteme junácké časopisy. Kozí chlívek nám zarazili. To už jsem si začal uvědomovat, že jsou všude kolem fízlové,“ vzpomíná.

V posledních ročnících základní školy ho začala zajímat chemie, a přihlásil se proto na chemickou průmyslovku do Ostravy. O prázdninách i během školního roku chodil na brigády do okolních průmyslových podniků. „V továrně nedaleko koksovny, kde se vyráběl bakelit, jsem se dostal k chlorečnanu draselnému a začal jsem podnikat experimenty s raketami. Experimentoval jsem, experimentoval, až mi to utrhlo prsty.“

 

Zmrzačená ruka

O části tří prstů levé ruky přišel, když ve vrbinách u řeky předváděl kamarádovi odpálení rakety vlastní výroby. „Raketa nevylítla v odhadovaném čase, tak jsem ji šel zlikvidovat, a bouchlo mi to v ruce,“ vypráví. Osleplý střepinami z nábojnice, které se mu zapíchly do očí, strčil krvácející ruku pod svetr a utíkal k silnici, kde stopoval auta. Jeden řidič ho dovezl do nemocnice. „Ten hoch, který po mně chtěl, abych mu ukázal raketu, okamžitě zbaběle utekl. To pro mě bylo také poučení do života,“ dodává.

Ve škole mu kvůli nedovoleným pokusům hrozilo vyloučení, ale díky vstřícnému řediteli pokračoval ve studiu a v roce 1964 odmaturoval. O vysoké škole tenkrát neuvažoval, protože věděl, že matka ho nemůže dál podporovat. Možnost dalšího studia se mu otevřela v severomoravských plynárnách v Havířově-Suché, kde pracoval rok jako chemik. Dostal podnikové stipendium a začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.

 

Rok v Praze

„Měl jsem šest set korun měsíčně a připadal jsem si jako boháč. Po zaplacení kolejí a jídla mi zbylo ještě plno peněz,“ vypráví. Ve škole musel zpočátku dohánět látku z matematiky, kterou na průmyslovce nebrali. Ve volném čase rád obcházel antikvariáty. Jako vášnivého čtenáře ho zajímaly také ilustrace a začal sbírat grafiku. „První věc, kterou jsem koupil, byla originální litografie od Maxe Švabinského,“ říká. V Praze se seznámil s antikvářem, který mu ukazoval a nabízel zajímavé věci. „Byly to například lepty od Emila Filly. Nebylo to ani tak drahé, i když na moje poměry to nestačilo. Kdybych měl tenkrát kapitál, byl bych dnes multimilionář.“

Chodil také okukovat zboží do starožitností a bazarů. „Byl to můj koníček. A tenkrát jezdilo do Prahy strašně moc Rusů, kteří když potřebovali peníze, stávali před bazary a prodávali různé věci. Od jednoho Rusa jsem koupil za pár korun výborné citlivé rádio, které mělo krátké vlny na několika sekvencích a parádně se tím chytala Svobodná Evropa,“ vypráví. Na strahovské koleje, kde bydlel, zase chodily uklízečky z hotelů a prodávaly studentům za dvacet nebo třicet korun nylonové košile, které vyhazovali zahraniční turisté do smetí.

Po prvním ročníku se rozhodl Prahu opustit. Požádal o přestup na Vysokou školu báňskou v Ostravě, kde nastoupil na dálkové studium. Byla za tím láska k učitelce z Frýdku-Místku Libuši, kterou si později vzal a měl s ní dvě děti. Při studiu pracoval na katedře koksárenství jako technický asistent pro vědu a výzkum. Ve škole zažil hektický rok 1968. „V aule se konala shromáždění, vedli to hlavně profesoři a docenti. Měl jsem pocit, že přichází svoboda. I v tisku se začaly objevovat věci k přečtení. Výborné byly například Literární noviny. Kovaní komunisté byli zaskočeni a byli zticha,“ vzpomíná na takzvané pražské jaro.

 

„Adékáři“ všude kolem

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažil ve Frýdku-Místku. „Pamatuji, že jsem se vypravil z Místku za svou budoucí ženou, která bydlela ve Frýdku u kostela. Stál tam ruský voják a mířil na mě samopalem. Donutil mě, abych se obrátil a šel zpátky. Zpočátku vypadali nebezpečně, tak jsem se jim vyhýbal. Vzpomínám si také, že se začaly ve městě objevovat prookupační plakáty sepsané špatnou češtinou, které jsem strhával. Jednou mě u toho chytil fízl, kterému jsem utekl,“ popisuje.

S nechutí vzpomíná, jak se postupně začala měnit situace na báňské škole. „Někteří z aktivních předsrpnových diskutérů začali rychle obracet. Pak přišly prověrky komunistů. Napřed šli vysokoškolští pedagogové. Mnozí byli vyloučeni ze strany a museli odejít. Nás prověřovali po nich. Zásadní otázka byla, jestli souhlasíme se vstupem vojsk. Odpověděl jsem, že ne. Měl jsem už tehdy hotovou školu a jeden profesor mi řekl: ‚Pane inženýre, s takovými názory skončíte někde na periferii.‘ Řekl jsem mu, že mi to stačí. Ti největší hajzlíci tam zůstali. Speciální kreatury byli absolventi dělnických kurzů, takzvaní adékáři, kteří nic neuměli, ale dělali kariéru,“ vypráví.

Říká, že i kdyby mohl na katedře zůstat, nechtěl by tam už pracovat. Bavilo ho řídit, a tak uvažoval, že by se živil jako řidič autobusu. Měl ale štěstí na místo v oboru. „V Dobré u Frýdku-Místku vznikal Výzkumný ústav hutnictví železa, kde sháněli lidi a kde mi udělali výbornou nabídku. Už na báňské jsem spolupracoval s katedrou tepelné techniky. Jezdil jsem po fabrikách a dělal analýzy plynů,“ popisuje.

 

S umělci proti izolaci

Mezitím se oženil. Manželka přijala místo učitelky v Hnojníku, ke kterému dostali velký byt. Narodil se jim syn a poté dcera. Děti odmalička lyžovaly a chodily do horolezeckého oddílu, kde dělal pamětník trenéra. V sedmdesátých letech se přes ostravský Klub přátel výtvarného umění seznámil s grafikem a malířem Eduardem Ovčáčkem, inženýrem a výtvarným teoretikem Ivo Janouškem, historikem umění Vilémem Jůzou a dalšími lidmi, které spojoval zájem o současné výtvarné umění. Přes Ovčáčka, který se přátelil s umělci neoficiální výtvarné scény na Slovensku, se Kamil začal zajímat také o slovenské výtvarníky a rozšiřoval si sbírku uměleckých děl.

Z přemýšlení, jak prospět umělcům, kteří neměli za normalizace možnost vystavovat, anebo to měli přímo zakázáno, vznikl v kroužku, jehož jádro tvořil Ivo Janoušek, Jan Štefan, Kamil Drabina nebo Eduard Ovčáček, nápad vydat album umělců neoficiální scény. V letech 1975 až 1977 vydali tři alba, ve kterých představili tvorbu desítek vybraných výtvarníků. V albu z roku 1976 prezentovali přes šedesát českých a slovenských umělců. „Na Slovensku to organizoval výborný Jozef Jankovič, který měl mezi umělci velkou autoritu,“ dodává.

Velkou část alb kompletoval ze zaslaných grafik, kreseb nebo fotografií děl ve svém bytě v Hnojníku pamětník. „Album 76 obsahuje díla nejlepších umělců té doby. Je potřeba vyzdvihnout zásadní podíl Kamila Drabiny, který se zasloužil o profesionální úroveň výsledku a organizaci, včetně distribuce. Pochopitelně vznik a život tohoto unikátního alba byl spojen s mnohými perzekucemi,“ uvedl v textu k výstavě konané v roce 2017 v Galerii výtvarného umění v Ostravě nazvané Album 76 její kurátor Jiří Jůza.

 

Skuliny v kulturní politice

Například Eduard Ovčáček, který později podepsal Chartu 77, byl vyslýchán a šikanován Státní bezpečností. „Začala se z toho dělat politika a byl to celorepublikový průšvih. Kluci chodili opakovaně na výslechy. Já jsem tomu unikl, protože mě kryli. Vyprávěli mi, že se na mě estébáci ptali, ale Janoušek i Ovčáček tvrdili, že jsem byl v této akci jenom jakýsi posluha,“ vypráví pamětník, který hotová alba také rozvážel svým autem umělcům po celé republice.

Velkým přínosem pro neoficiální výtvarnou scénu byly také výstavy, které v sedmdesátých a osmdesátých letech skupina kolem Janouška a Drabiny organizovala. „Našli jsme výstavní prostory s lidmi ochotnými riskovat, kde se podařilo udělat výstavy i zakázaným umělcům,“ říká. Slavné byly třeba akce v kulturním domě v Orlové. „Výstavní činnost tam měla na starosti Marie Pzcolková, které jsme naordinovali sedm nebo osm výstav špičkových Čechů a Slováků, Rudolfa Sikory, Juraje Meliše a řady dalších,“ vzpomíná.

Hojně navštěvované vernisáže v Orlové, na kterých podle Drabiny nechyběli estébáci, však vzbudily nežádoucí pozornost kulturního dozoru, a tak musely skončit. „Mezitím začal do Orlové jezdit Láďa Spyrcz a Bohunka Olešová, kteří byli zaměstnáni v městském kulturním středisku v Českém Těšíně. Výstavy pokračovaly v tamní galerii Na půdě a ve foyer těšínského divadla. Vystavovala tam třeba Adriena Šimotová, Čestmír Kafka a další. Na vernisáže se sjížděli lidé z Olomouce, Brna, Prahy i Slovenska,“ říká.

Místem setkávání umělců a teoretiků umění se stal také byt Drabinových v Hnojníku. „Pořádali jsme tam besedy a přednášky, na které jezdili Pražáci i Slováci. Bývalo to většinou v pátek. V sobotu ráno stávalo před domem i dvacet aut, z čehož polovina byly tuzexové vozy. V místní komunitě to začalo dělat zlou krev. Nakonec jsme dostali z bytu výpověď,“ říká.

 

Do boje proti znečišťovatelům

V práci se koncem osmdesátých let začal specializovat na životní prostředí. „V Bratislavě vzniklo česko-slovenské středisko pro životní prostředí, které bylo placené Organizací spojených národů. Bratislaváci se na mě obrátili a pověřili mě výzkumným úkolem v oblasti Podbeskydí,“ říká. Přitom zůstal ve výzkumném ústavu v Dobré, kde v listopadu 1989 prožíval také pád komunistického režimu.

„Byl jsem zrovna na služební cestě v Praze, takže jsem také stál pod Melantrichem a cinkal klíči. Potom jsem byl u nás ve výzkumáku. Točili jsme s režisérem Pavlem Hubenkou film o životním prostředí v podbeskydské oblasti, a on tenkrát přijel a dovezl z Prahy video z prvních schůzek Občanského fóra, které jsme rozšiřovali. Pracovníci výzkumáku mě zvolili předsedou stávkového výboru. Kovaní soudruzi vymýšleli všecko možné, aby zamezili našemu schůzování. Všude byli estébáci. Kolegyně, která měla manžela policajta, mi řekla, že policajti dostali rozkaz být v pohotovosti. Tak jsme čekali, kdy přijdou s obušky a vytlučou nám demokracii z hlavy,“ vzpomíná s úsměvem.

V roce 1993 zemřela jeho manželka Libuše. Nedlouho poté ho jeden známý upozornil, že Česká inspekce životního prostředí v Ostravě hledá hlavního inspektora a vyzýval ho, ať se přihlásí do konkurzu. „Konkurz jsem vyhrál, a tak jsem už musel nastoupit. A protože žena umřela na rakovinu a já věděl, kolik je karcinogenů v ovzduší a jaké mají dopady na zdraví, naivně jsem si myslel, že budu nezodpovědným znečišťovatelům zatápět, že po nich budu nekompromisně šlapat. Realita ale byla jiná. Těžko se dalo s něčím pohnout. Hlavně zpočátku, při nevyjasněných legislativních vztazích stačilo, aby nějaký velký šéfík zavolal na ústředí do Prahy, a všechno bylo jinak,“ uvádí.

 

Nová situace

Krátce po revoluci, ještě před nástupem na inspekci, zažil přípravy na přijetí nového zákona o ochraně ovzduší, který přinesl podstatné zlepšení životního prostředí. „Byla zvolena strategie emisních litů, kterou mělo v té době dobře zpracováno západní Německo. Počátkem devadesátých let se dělaly semináře po republice, na které se sezvali odborníci, a navrhovaly a ustanovovaly se emisní limity, aby mohly být v zákonu. Zajímavé bylo, jak se to představitelé ČEZu a dalších velkých závodů, kteří samozřejmě neměli zájem, aby nějaké přísné limity prošly, snažili sabotovat. Argumentovali, že Německo to připravovalo několik desítek let, my to chceme udělat za půl roku. Oponovali jsme, že to možné je, protože to od Německa jen převezmeme,“ vzpomíná.

Zákon o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami byl schválen v roce 1991. Podniky měly několik let na to, aby splnily podmínky. „Byl to zásadní přínos pro ochranu ovzduší. Emisní limity se nesměly překračovat a výrobci byli donuceni instalovat nové techniky a technologie. Vyřešil se tak i velký problém s oxidem siřičitým. Tepelné elektrárny a další velké zdroje musely odsiřovat a emise prudce klesly,“ shrnuje pamětník.

I po revoluci se Kamil věnoval výtvarnému umění a začal spolupracovat také s mladší generací malířů z Ostravska, jako byl Daniel Balabán nebo Jiří Sirůvka. Působil jako kurátor galerie Langův dům ve Frýdku-Místku. Dal také dohromady sborník se soupisem výstav z let 1970 až 1989 s názvem Situace, kde s dalšími autory shrnuje výjimečné aktivity na Ostravsku v letech nesvobody. O svých zkušenostech ve funkci šéfa ostravské pobočky České inspekce životního prostředí, ze které byl kolem roku 2003 odvolán, byl ochoten zavzpomínat ještě při dalším setkání s dokumentaristou Paměti národa. Už k tomu nedošlo, protože vážně nemocný pamětník necelé tři měsíce po prvním natáčení v roce 2020 zemřel.