Slávka Netrvalová

* 1925

  • „No a pak se to začalo horšit, když začal v rozhlase Henlein štvát. Už jsme si i přestali hrát s dětmi, už jsme pro ně nebyli dobrý. A vrcholilo to, když henleinovci začali dělat průvody. Bydleli jsme na hlavní ulici a už z dálky jsme viděli, že jdou. Řvali ‚Heim nach Reich!‘ a ty košile, rajtky, holínky a my stály s maminkou za záclonou a čekaly, až přiletí balvan. Ale bydleli jsme až v druhém poschodí. Kde věděli, že bydlí Češi, tak se házelo kamení.“

  • „Tady byla veliká zemská porodnice a naproti přes ulici nebylo nic. Rozbombardovaný, jenom hromady kamení. Tak jsme tam se Zdenkou stály, neměly jsme než tu školní tašku v ruce. A že půjdeme zpátky do školy. Tam Němec s puškou, že zpátky nesmíme, že tam jsou časované bomby. Údolní dál hořela z obou stran a my musely tím ohněm proběhnout. Ta ulice je širší, že se to dalo, ale to víte, jak nám bylo, devatenáctiletým holkám. Oběhly jsme blok a vrátily se do školy. Tam jsme si sedly na schodiště – škola už byla prázdná. Říkaly jsme si, co teď budeme dělat? A přišla stará babička s kýblem a se smetákem a říkala: ‚Děvčata, co tady děláte?‘ Tak jí to vypravujeme, že nemáme kam jít. Tak řekla: ‚Tak pojďte, půjdete ke mně.‘“

  • „Já jsem to obdivovala. Žila jsem v tom. Když si uvědomím, že na náčelnickém můstku stála Provazníková, tak to byl jako náš pánbůh. Neviděla jsem sice to mávnutí, protože v prvních řadách byly pražské sokolky. Byly cvičené zaplnit tu plochu, to nebylo jen tak. Ona potom, chudák, musela do Kanady. Už jsem bohužel nezažila prezidenta Beneše, ale Gottwalda. Vědělo se, že tady nemůže existovat, dneska už asi nežije. A tenkrát se také říkalo, že ta plzeňská župa cvičila zády k tribuně. Já jsem to neviděla, jen jsem to slyšela, ale možné to je.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nový Bor, 19.11.2017

    (audio)
    délka: 03:21:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sokol jsem a sokol budu a tu myšlenku ctím

netrvalová Slávka, dobová fot.
netrvalová Slávka, dobová fot.
zdroj: archiv pamětnice

Slávka Netrvalová, rozená Matušková, přišla na svět 31. května 1925 v Oldřichově na Hranicích (část Hrádku nad Nisou, okres Liberec) rodičům Antonii Matuškové, rozené Vlachové, z Police nad Metují a otci Janu Matuškovi z Dobrušky. Její otec byl inspektorem Finanční stráže (součást praporu Stráže obrany státu), a tak velkou část dětství až do zabrání Sudet prožila v pohraničí, v Deštném v Orlických horách a Hanšpachu (dnešní Lipová ve Šluknovském výběžku). Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava žila s rodiči v Bystrém u Poličky a v Pelhřimově. Během druhé světové války vystudovala brněnskou Vesnu (Masarykův státní odborný učitelský ústav pro vzdělání učitelek na odborné školy pro ženská povolání). Dne 20. listopadu 1944 během bombardování Brna byl zasažen dům, ve kterém bydlela v podnájmu, a až do maturity pak žila u jeptišek. Dostudovala roku 1946, vrátila se za rodiči do Čech a stala se učitelkou na rodinné škole v České Lípě. V únoru roku 1948 byla u výslechu kvůli svým výrokům na účet ministra Zdeňka Nejedlého. Roku 1948 se coby dlouholetá sokolka zúčastnila posledního všesokolského sletu v Praze. Po čistkách byla ze Sokola vyloučena. Cvičila však dál - krátce v TJ v Dolní Poustevně a posléze v Novém Boru. V roce 1948 se vdala za JUDr. Karla Bulíře a v roce 1949 se jim narodila jediná dcera Bohuslava. Společně se v roce 1952 přestěhovali do malého domku v Okrouhlé. Roku 1955 se zúčastnila první poválečné spartakiády. Učila pak v mateřské škole v Novém Boru a na základní škole v Arnultovicích a na Polevsku. Byla dlouholetou členkou Pěveckého sboru severočeských učitelek a předsedkyní ZO Červeného kříže v Okrouhlé a také jeho lektorkou. V roce 1955 cvičila na spartakiádě Rozsévačku, v roce 1960 se šestnáct žen z Okrouhlé dostalo až na Strahov. V roce 1973 se s JUDr. Bulířem rozvedla. V roce 1982 se podruhé vdala, za PhDr. Otu Netrvala, který působil v kabinetu ministra Jana Masaryka, byl v čs. vojenské misi v Koreji roku 1953 a na velvyslanectví ve Švédsku a v Západním Berlíně. Za podporu Dubčeka byl v roce 1969 povolán zpět na ministerstvo a pracoval tam až do svého odchodu do důchodu. Stále žije v Okrouhlé a těší se dobrému zdraví.