Luděk Nemajer

„Potom, když už jsem byl po svatbě, tak jsem dostal pozvánku na ministerstvo vnitra – což je vlastně ta samá budova, kde sídlí dodnes. Nejprve mě sledoval nějaký chlap v tramvaji a pak mě tam ‚pozvali‘ na přátelský pohovor, jestli bych neměl zájem o spolupráci. Věděli, že mám za manželku Britku, že bych mohl jezdit do Británie nebo že se tam možná chystáme. A tak mi nabízeli spolupráci. Že prý bych pro ně mohl… Já říkal: ‚Nezlobte se…‘“ – „O jaké informace měli zájem?“ – „No o cokoliv. Prostě chtěli, abych s nimi spolupracoval. Já jsem říkal: ‚Nezlobte se.‘ Nebylo to jako v Koljovi, ta scéna, jak tam vyslýchají Svěráka a je tam jeden hodný a jeden zlý policajt – takhle to nebylo. Ale tlačili dost. A já pořád: ‚Nezlobte se, ale ne.‘ A oni: ‚A co byste říkal tomu, kdyby za vámi přišla druhá strana?‘ ‚Myslíte jako britská strana?‘ A oni na to: ‚No, vždyť vy nevíte, co jsme my. Co když jsme britští agenti? Ani o tom nevíte.‘ Říkal jsem: ‚Těm bych taky řekl ne. Beru si svou ženu, protože ji mám rád, ne proto, že bych na ní chtěl nějak politicky vydělat.‘ Pak jsem to musel žehlit přes otce, kterému asi dali kapky, že nezpracoval vlastního syna, aby přistoupil na spolupráci s českou tajnou policií. Tím, že jsem žil ten obyčejný život, tak to byly jen takové moje okrajové střety s policií, ze kterých jsem vybruslil tím, že jsem si na nic nehrál a řekl ne.“

„Invazi vojsk Varšavské smlouvy jsem zažil, protože Londýnská ulice je asi pět minut pěšky od Vinohradské 12, kde je dodnes sídlo Českého rozhlasu. Když Rusové přijeli, slyšel jsem v noci, jak létají letadla. Maminka mě ráno probudila a říkala, že je válka, že Rusové jsou tady a bůhvíco dalšího. Tak jsme hned s bráchou šli ven, že se půjdeme podívat.Tehdy se tam rozkřiklo, že se musí… My jsme tam chtěli jít, protože opravdu ti Rusové, ti vojáci ani nevěděli, že jsou u nás. Dozvěděli jsme se až později, že přijeli s tím, že nás jedou zachránit — propaganda byla tehdy podobná tomu, co se děje dnes s Putinem. Ani nevěděli, kde jsou. Přijeli nás zachraňovat, a tak se strašně divili, když u rozhlasu najednou tanky obklopily lidi a ti na ně začali řvát. Oni prostě nechápali, o co jde.“ – „Byli jste přímo tam?“ – „Ano. Táta nás samozřejmě varoval, ať nikam nechodíme, ale já neposlechl a šli jsme se tam podívat. A tam se to opravdu mlelo. Vydrželi jsme tam asi hodinu, hodinu a půl – to si opravdu nepamatuju, ale bylo to drsné. Některé ty záběry člověk vidí dodnes v archivech, ale když tam člověk jako sedmnáctiletý stojí v té vřavě, tak – na jedné straně je to úžasné, na druhé má strach, co se může stát. Potom jsme se vrátili domů a pak jsme byli ještě na Václaváku, kde byly demonstrace kolem sochy svatého Václava a před muzeem. Neangažovali jsme se pravidelně, ale ten den, když Rusové přijeli, jsme tam šli. Bylo to kousek od nás a člověk chtěl vědět, co se děje. Proto třeba teď, jak Jirka Mádl natočil film Vlny, já v sobě pořád mám takovou… vím, že bych to jako pamětník měl vidět, ale mám v sobě takovou zábranu. Do té doby se už nechci vracet. Byla to doba, na kterou by člověk nejraději zapomněl — i když by neměl."