JUDr. Libuše Musilová

* 1926  

  • "Nevím, ale já tomu věřím a nebyla jsem sama. Já věřící jsem - katolička. Vždycky v těch hrůzách jsem si připadala, že mám veliké štěstí. Například komando, kam mne odvezli, to bylo liberecké komando v továrně Elite ve Varnsdorfu. Ta práce tam ve srovnání, co říkaly děvčata o Žielezovcích nebo Minkovicích - korálky ve vodě, tak ta práce byla úžasně pěkná. Bylo to sice pro zdravé oči, třídili jsme, bylo potřeba dobře vidět, ale to jsem dokázala."

  • "Měli jsme tak nějak termín odchodu k Vánocům, tak já jsem začala shánět Borise Kovaříčka. Věděla jsem, kde bydlí, tak jsem tam šla, ale on už byl před Vánocemi 1948 zatčen. Mluvila jsem s rodiči, kteří byli vyplašení, a zdálo se mi, že je to hodně vážné. Na stole jsem viděla seznam všech nás lidí, což mně připadalo neprofesionální, přestože jsme neměli nikdo žádné takovéto zkušenosti. Boris byl zatčen, tak jsem si netroufala jít sama jen tak na Šumavu. Možná bych to i riskla, ale na Štědrý den odpoledne jsem byla sama zatčena. Zatýkali mne příslušníci, kteří nebyli tak krutí či prověření, protože se mezi sebou bavili, když mne vezli: Proč si ten telefon zvedal na Štědrý den odpoledne, vždyť ona by nám přes ty svátky neutekla. Zkrátka, že mne mohli ještě nechat, ale to už je takový zajímavý osud."

  • "Dokonce jsem se zúčastnila zakládání K 231 na Žofíně. Byla jsem tam se sestrou, jejím přítelem a manželem. Můj strýc Kovařovic, který byl také zavřený, tam byl dokonce jedním z těch zakládajících. Nebyl sice jako Procházka a další, ale byl tam. Pak měli kancelář na Karlově náměstí a tam jsem také chodila a zjišťovala, co se děje, ale už jsem tomu moc nevěřila."

  • "Jmenuji se Libuše Musilová, rozená Kovařovicová, narozená 15. října 1926 v Protivíně, ale od deseti měsíců svého života jsem žila v Praze. Mám jednoho sourozence, starší sestru. Pocházím z rodiny, když nechci říct zrovna buržoazní, tak maloburžoazní. Byla to slušně situovaná střední vrstva, která drží podle mne všechny státy nebo by měla držet. Otec byl inženýr agronom a matka byla v domácnosti. Dětství jsme měli hezké. Ty mladší to třeba ani nezažili, že maminka byla pořád doma. Do obecné školy jsem chodila na Jarově. Sestra se jmenuje Vlasta a rodiče Marie a Antonín. My jsme byly takové děti, že tatínek byl poněkud zatížen panslavismem, tak jsme dostaly taková jiráskovská jména: Libuše a Vlasta. Kdyby byl sourozenec chlapec, tak by byl asi Přemysl. Nic ale proti svému jménu nemám."

  • "Takový ten základ pro ty kluky bylo dvanáct až patnáct let. To byly běžné poměrně vysoké tresty a ty chlapci tam byli opravdu dlouho. Já jsem byla odsouzená na pět let a přesně na den jsem si odseděla čtyři roky. Zase na Štědrý den odpoledně mě pustili. Soud probíhal na Pankráci. Zase po té vazbě se něco děje. Jste v civilu, takže si ty roky ani neuvědomujete. To snad ani nikdo nevěřil, že se to odsedí. Jestli si to mysleli, nevím. Možná já ano, ale ty, co měli patnáct let nebo tak, si to asi těžko mysleli. Nic příjemného to nebylo, ale bylo to zakončení určité etapy. Myslím, že vždycky je to uvolnění se dostat z věznice, ačkoliv nevíte, do čeho jdete."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Březnice, 01.07.2008

    (audio)
    délka: 01:49:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„V hrůzách jsem si vždy připadala, že mám veliké štěstí.“

JUDr. Libuše Musilová-vězeňské foto.jpg (historic)
JUDr. Libuše Musilová

Libuše Musilová se narodila 15. října 1926 v Protivíně. Rodina byla poměrně dobře situována a otec se stýkal i s významnými prvorepublikovými politiky. Po maturitě se nechala zapsat na Právnickou fakultu UK v Praze, kde došlo i k osudovému seznámení se spolužákem Borisem Kovaříčkem. Vznikla jakási protistátní skupina, v jejímž čele stál právě Boris Kovaříček. Přestože Libuše Musilová nikoho jiného ze skupiny osobně neznala, byla nakonec odsouzena s dalšími asi sedmdesáti převážně vysokoškoláky. K zatčení došlo 24. prosince 1948. Soud se skupinou „Šeřík“ proběhl v červnu 1949 a Libuše Musilová byla odsouzena na pět let těžkého žaláře. V komunistických kriminálech byla vězněna na den přesně čtyři roky. Propuštěna byla 24. prosince 1952. Po vazbě prožila celý výkon trestu na komandu ve Varnsdorfu. Po propuštění se živila jako jeřábnice, později jako svačinářka, uklízečka a pracovní síla v truhlárně v ČKD Praha. Tam se poznala i se svým manželem Jiřím Musilem, se kterým vychovali dceru Dagmar. Až do devadesátých let poté pracovala v prodejně pro kutily. V roce 1968 se aktivně zapojila do vzniku  sdružení bývalých politických vězňů K 231. Od roku 1989 je aktivní v Konfederaci politických vězňů. V současné době žije v Březnici a působí v pobočce KPV Příbram. Ačkoliv do jejího života zasáhly mnohé hrůzné události, vždy měla pocit, že právě v nich má veliké štěstí.