Tichomir Mirkovič

* 1928  

  • “To bylo dost drsný. Na Sremský frontě udělali Němci ofenzívu, protože nějaká zpravodajská služba nefungovala… My jsme připravovali ofenzívu, spočítalo se to, ale oni nás překvapili. Tu frontu posunuli směrem k Bělehradu. My jsme se stáhli. Ten drsný zážitek byl, že když jsme ustupovali, najednou nějaký frajer, plukovník nebo podplukovník, vylezl ven a: ,Kuda jděte? Kam?’ Já říkám, za vámi. Kde máte prapor? My jsme neměli ponětí o praporu. Zpátky, a přinést prapor. To byl nejhorší zážitek z války. Když ty moje kamarády hned zkosili, byli mrtví. Já jsem se ocitnul sám na trati. Támhle ležel Němec, támhle mrtví. A teď jsem nevěděl, co a jak a kam. Na to nezapomenu. To bylo dost drsný. Když začali střílet, předpokládal jsem, že se tam bojuje. Že jsou tam asi naši. Tak jsem tam šel lesem. A málem mě zastřelili naši průzkumníci. Protože ti, co byli na levý straně, řekli: ,Ne, on je mrtvej, viděli jsme to na vlastní oči.’ A já najednou jsem se hlásil. A oni mi nevěřili. Tak ruce vzhůru, já jsem od toho Němce vzal lehký kulomet, ten jsem opřel o strom a zvedal jsem ruce. A oni nevěřili očím. Když mě viděli živýho. Protože tamti řekli, že jsme mrtví.”

  • “Já, když tohle bylo rozhodnuto, že pojedu sem [do Československa], šel jsem se rozloučit s babičkou, které bylo už 93 let. Potom jsem se dozvěděl, když pásla krávy, že pásla krávy, našli ji na mezi s vřetenem, jak přede. Usnula. Tak jsem se šel s ní rozloučit, v uniformě jsem byl. ,Tak synku,’ ona byla na 90 stupňů ohnutá, skrčená, ale byla čiperná. To bylo dojemný setkání, když jsem tam přišel, sedlák volal a říkal, hele, tady tě někdo hledá. Tak ona přišla. A ona: ,Kdo ty jseš?’ Protože špatně viděla. Tak jsem jí řekl, kdo jsem. A ona mě tak vzala, pohladila a říkala: ,Synku -‘ jako by poznala podle rukou a ne podle očí, kdo jsem. ,Kam půjdeš teďko? Barák ti shořel, zůstalo jenom ohniště, kameny. Rodiče ti zahynuli. Nevíš, kde jsou ostatní sourozenci. Kam půjdeš?’ Já jsem řekl: ,Babi, do nějakýho Československa.’ Nevěděl jsem o tom vůbec nic. A ona říká: ,Synku, ty půjdeš do Československa? Tak si pamatuj, to se budeš mít dobře. To sú naše největší přátelé. Jako Srbů. Ti mají krále, jmenuje se Masaryk.’ A babička, která neuměla číst ani psát, říká: ,To je kamarád našeho krále Alexandra.’ Ani jeden z nich už v té době dávno nežil. Ani Masaryk, ani král. ,A to je kulturní, vyspělý národ, chytrý národ. Všichni umějí číst a psát, synku!’ Moje babička neuměla, protože v kraji, odkud jsem pocházel, bylo asi 70 procent analfabetů.”

  • „Řeknu vám perličku. Jsem o dva roky starší, než mám v dokladech. Jak je to možný? Jsou stovky takových případů, hodně se to dělalo v bývalé Jugoslávii, to je známá věc. Dělalo se to, aby se zachránily děti, dali mi méně (let), než mi je. Kněží v kostelech předělávali matriky. Chodili Němci spolu s ustašovcema – Chorvatama. (…) Chodili od baráku k baráku. Brzo se to však prozradilo. (…) Můj otec přišel za matkou, že si mne musí vzít s sebou. Že bych se jinak nezachránil. Tak jsem se dostal k partyzánům. (…) V Jugoslávii vzniklo masové povstání, až nakonec Titova armáda na konci války čítala asi 200 tisíc lidí. Dali mne do omladinské čety, dva tři měsíce jsme sloužili v kuchyni, škrábali brambory. Nosili jsme poštu. Pak nás začali cvičit.“

  • „Já s tím mám zkušenost. Já jsem byl předsedou (místní organizace Svazu protifašistických bojovníků) na Praze 10 - na Zahradním Městě, tam bylo dvě stě členů. A já tam měl tři ministry - Lébla, Chamirníka a Hájka, oni tam bydleli, tak tam patřili. Když vylučovali Jiřího Hájka, přišel příkaz ze shora, ze stranické organizace. Projednali. A vyloučit Hájka. Žádal o slovo. Nedali mu možnost se vyjádřit. ‚Soudruzi, snad nejsme na stranické schůzi?‘ – ‚Jestli se ti to nelíbí, soudruhu Mirkoviči, tak tady jsou dveře.‘ Tak jsem vzal plášť a odešel jsem. Někdy to sedí, že mi říkají ‚partyzáne‘, takhle já jednám.“

  • „Udělal jsem první státnici, pak mne vyloučili ze školy, právě kvůli Titovi. Že jsem řekl, že je to hanba, že je to svinstvo (to, co hlásají). Stranická organizace dala pokynem. Rektorem byl Štoll. Pak nastoupil jako rektor Jiří Hájek. Vždycky na něj budu vzpomínat krásně. Díky němu jsem dostudoval. Protože mne podmínečně vyloučili, přerušili studium. Pak mi umožnili dostudovat. (…) Bydlel (Jiří Hájek) nedaleko na Zahradním Městě, vždy jsem se k němu hlásil, podal jsem mu ruku, komunisté mne natáčeli. Byl jsem pak náměstek Restaurací a jídelen Prahy 10.“

  • „Byla válka v Jugoslávii krutá?“ „Ano, krutá. Němci od začátku nebrali zajatce, do roku 1942 vůbec. Koho zajali, toho pověsili, zastřelili. Oni moc partyzánů nechytli, spíš civilisty, kteří jim pomáhali. (…) U nás se dělo to samé. Když se chytli oficíři, tak byli zlikvidovaní na místě. Informačně vytěžili, odpráskli na místě. Měli jsme příkaz. Naše Jugoslávce také. Chorvaty. Byl tam jeden ustašovský důstojník – plukovník. Já jsem ho zastřelil z pistole. Vzal jsem ho stranou, když jsme pochodovali, ke kraji silnice. A nechali jsme ho tam. Ti ustašovci, jejich jednotka, pobili děti, ženy a všechny. Když jich bylo víc, celá jednotka, tak se posílali do týla. Ti si s nimi poradili, dali jim nějakou práci, já nevím. Ti se nestříleli.“

  • „Neviděl jsem se s bratry. Ten bratr, co je dnes v Německu, toho jsem neviděl do roku 1957. Nevěděl jsem, kde je, jestli vůbec existuje. Byly mu tehdy asi jen tři roky a on si nepamatoval své příjmení. Vedli ho pod jiným jménem. (…) Obrátil jsem se na ambasádu a na Červený kříž, pomocí tisku jsem ho sehnal. On byl tehdy v Bulharsku. Na Wilsoňáku jsme se sešli, nikdy jsme se neviděli, tak jsme se dohodli, že já budu mít v ruce Rudé právo a on Borbu – jugoslávské noviny. (…) On přišel jako chudinka, kalhoty roztrhané, bylo po válce. Jak tam zahynula máma, tak on se schoval v kukuřici. Našla ho nějaká babička. Převezli ho přes řeku Drinu do Srbska. Tak jsme se objali. To je život.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.07.2008

    (audio)
    délka: 03:20:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 2

    Praha, 27.03.2018

    (audio)
    délka: 01:08:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 08.07.2020

    (audio)
    délka: 01:57:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 18.08.2020

    (audio)
    délka: 01:44:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve naší vypálené vesnici zůstaly naživu jen ovce

Tichomir Mirkovič, pasová fotka z roku 1945
Tichomir Mirkovič, pasová fotka z roku 1945
zdroj: archiv pamětnika

Tichomir Mirkovič se narodil na Prachaticku v Čechách srbskému otci a české matce 9. prosince 1926. Od dvou let žil v Jugoslávii (ve východní Bosně). Účastnil se jugoslávské partyzánské války v Jugoslávské lidově osvobozenecké armádě u 8. černohorské brigády (osvobozování Bělehradu, tažení na Chorvatsko). Během války byl třikrát zraněn. Po válce byl poslán studovat do Československa. Od roku 1946 žije v Praze. Vyučil se soustružníkem a pak studoval Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze. V době roztržky Sovětského svazu s Titovou Jugoslávií se narozdíl od většiny Jugoslávců v Československu nevrátil do vlasti a ocitl se pod tlakem zpravodajských služeb (ke spolupráci se ho snažila získat jugoslávská ambasáda i Státní bezpečnost). Na přelomu 40. a 50. let byl vyloučen ze školy, nakonec ale mohl dostudovat. V roce 1968 byl vyhozen z práce za otevřený nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. V současnosti je předsedou místní organizace Československé obce legionářské na Praze 2.