Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tichomir Mirkovič (* 1928  )

Ve naší vypálené vesnici zůstaly naživu jen ovce

  • narozen v Čechách srbskému otci a české matce 9. prosince 1926

  • od dvou let žil v Jugoslávii (východní Bosna)

  • účastník jugoslávské partyzánské války

  • bojoval u 8. černohorské brigády, byl třikrát zraněn

  • spojka s 1. československou brigádou Jana Žižky z Trocnova

  • roku 1946 přišel studovat do Československa

  • v únoru 1948 se zúčastnil pochodu studentů na Hrad na podporu prezidenta Beneše

  • vyučil se a pak vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze

  • z vysoké školy byl na přelomu 40. a 50. let vyloučen, poté ale mohl dostudovat

  • činný v Československé obci legionářské na Praze 2

“Přišel jsem o rodiče, o tříletou sestru, o dům, který shořel do základů,” popisuje Tichomír Mirkovič svou situaci na konci druhé světové války, v níž bojoval proti německým okupantům. Původem bosenský Srb našel nový domov v poválečném Československu. Ale ani tady nebyly jeho osudy jednoduché. V roce 1948 došlo k roztržce mezi Titem a Stalinem a poúnorové Československo se pod tlakem Sovětského svazu začalo k Jugoslávii a Jugoslávcům chovat nepřátelsky…

Tichomír Mirkovič se narodil 9. prosince 1926 v Čechách na Prachaticku. Jeho maminka byla Češka, otec pocházel z východní Bosny, kam také mladá rodina záhy přesídlila. Usadili se v malé vesničce Rogáč, kde se rodičům narodilo pět dalších dětí. Otec pracoval jako tesař a chodil sedlákům z okolí stavět stáje pro ovce. Malému Tichomírovi říkali “Čecháčku”, ale chlapec netušil, co to znamená: v chudém zemědělském kraji, kde vládla sedmdesátiprocentní negramotnost, bylo Československo stejně exotickým pojmem jako třeba Austrálie. 

“Byl jsem nejstarší ze šesti sourozenců, takže jsem se staral o dobytek,” říká Tichomír Mirkovič. “Říkalo se o mně, že mám sílu jako medvěd a umím utíkat rychleji než zajíc. A popral jsem se s každým, kdo mě urazil.” 

 

K partyzánům jsem se dostal jako slepý k houslím

V Jugoslávii vypukla válka na jaře roku 1941. Krátce nato zahynul Tichomírův otec, který byl těžce raněn při bombardování mostu v Sarajevu a brzy poté zemřel. “Rodina se musela protloukat bez živitele,” říká Tichomír Mirkovič. 

Němci v Srbsku a v Bosně potlačili první vlnu povstání a v okupované zemi si počínali velmi krvavě. “Generál Franz Böhme vydal nařízení, podle něhož mělo být za každého zabitého Němce popraveno padesát Srbů, za zraněného třicet Srbů,” popisuje Tichomír Mirkovič a dodává: “Zatímco v Čechách se připomíná památka vypálené obce Lidice, v Bosně a Srbsku jsou stovky takových obcí.” 

Další tisíce mužů skončily v koncentračních táborech: “Němci spolu se žandáry chodili od vesnice k vesnici a sbírali muže od 14 do 60 let do koncentráků,” říká. Tomuto drakonickému opatření unikl jen o vlásek, když mu matka nechala v dokladech změnit datum narození - rok 1926 se změnil na rok 1928, takže patnáctiletý Tichomír se vydával za třináctiletého. 

Přesto ho jednoho dne ve vsi hledali dva muslimové s nařízením, že se má dostavit k hodžovi - tedy místnímu muslimskému duchovnímu. Tichomír byl zrovna se stádem na pastvě a matka mu po mladší sestře vzkázala, ať se nevrací domů. “Kdybych přišel k tomu hodžovi, tak by mě popravili,” říká Tichomír Mirkovič. 

Tři dny se skrýval u známých ve vedlejší vesnici a poté ho odvezli do obce Milići, kde sídlil partyzánský oddíl. “Já jsem se k těm partyzánům dostal jak slepý k houslím, nic jsem o nich nevěděl,” směje se Tichomír Mirkovič. “Ze začátku jsem pomáhal v kuchyni, loupal jsem brambory a podobně. Zároveň nás cvičil, různé povely, střelbu a podobně.” 

 

Neměl jsem už rodiče, nebál jsem se ničeho

Situace v Bosně a Srbsku byla velmi komplikovaná a střetávala se tu celá řada národnostních i politických sil. Proti Němcům bojovali partyzáni, podporovaní místní komunistickou stranou, a srbští četníci, zastánci monarchie. Místní muslimy navíc podporovali chorvatští ustašovci, kteří spolupracovali s Němci. Zatímco na začátku války bojovali partyzáni a četníci proti okupantům bok po boku, postupně od roku 1942 se postavili proti sobě. “Viděl jsem sviňárny četníků, jak znásilni šestnáctiletou nebo sedmdesátiletou muslimku. Tím začaly rozbroje i v naší jednotce,” říká Tichomír Mirkovič. 

První boj, kterého se účastnil, byl u obce Zvorník na řece Drině na hranicích Bosny a Srbska. “Zastavili jsme útok Němců, ale přišly jim na pomoc posily a museli jsme ustoupit zpátky do Milići,” říká. 

Účastnil se také bojů u nedaleké Srebrenice, kde byl raněn a převezli ho do srbského lázeňského městečka Banja Koviljača. Tam si mladé raněné partyzány rozebírali srbští sedláci, u kterých mohli dočasně pobývat za pomoc na poli nebo s dobytkem. Také Tichomír strávil nějaký čas u bezdětného sedláka Dobrosana Mitroviče a jeho ženy. “Byl jsem trochu jako jejich syn,” říká. Později se dozvěděl, že Dobrosan Mitrovič byl členem ilegální komunistické strany. 

Po půl roce se pro něj partyzáni vrátili a zařadili Tichomíra Mirkoviče do 8. černohorské brigády. S ní se zúčastnil osvobozování Bělehradu a později byl převelen do takzvané první proletářské divize: “Byla to Titova elitní divize, průzkumná rota. Byli jsme tam dost mladí lidi, dělníci, hodně studentů. Byli jsme poslední, když se ustupovalo a první, když se útočilo. V té době jsem už neměl rodiče a vědělo se o mně, že jsem lehkomyslný, nebál jsem se ničeho.” 

Během osvobozování Bělehradu Tichomír Mirkovič zažil své nejděsivější válečné okamžiky, kdy několik jeho spolubojovníků zahynulo, sám se ocitl na nepřehledném bojišti a málem ho zastřelili vlastní lidé. 

Jejich oddíl se v Bělehradu zdržel asi měsíc, během něhož bylo jejich úkolem střežit válečné zločince, které pochytali partyzánin, v městské věznici. “Pak jsme byli převeleni na Sremskou frontu, to bylo něco jako malý Stalingrad,” říká Tichomír Mirkovič. Partyzáni, podporovaní Rudou armádou, zde bojovali proti Němcům a vojákům hroutícího se chorvatského státu. 

Během bojů na Sremské frontě se Tichomír Mirkovič osobně setkal s Titem: “Měl jsem tu čest mu podat ruku. Byl tam na kontrole, prostě objížděl vojenská postavení a zastavil se také v naší jednotce.” 

 

Český král Masaryk je kamarád našeho krále Alexandra

Když se ke konci války dostal do vesnice Rogáč, kde prožil dětství, čekalo ho truchlivé shledání jen s rozvalinami vypálené vesnice. Zvířata, o která se kdysi starala, tam ale dosud přežívala. “Když jsem tam přišel a promluvil na ty svoje ovečky, ony hned šly ke mně, myslely si, že jim budu dávat sůl jako vždycky. To bylo strašný,” vzpomíná se smutkem. 

Konec druhé světové války ho zastihl ve Slovinsku, kde s dalšími mladými veterány zůstal asi půl roku ve městě Radovica. Bylo jim nabídnuto zůstat v armádě jako voják z povolání, nebo možnost studia v zahraničí: “Přišla nabídka na pomoc z Československa. Beneš uzavřel s Titovou vládou dohodu, že umožní studium mladým lidem z Jugoslávie. Já jsem byl jeden z nich,” říká Tichomír Mirkovič. 

Jediný z rodiny, s kým se mohl rozloučit, byla třiadevadesátiletá babička Soka Mirkovič, která žila u sedláka ve vesnici na východ od Mostaru. “Špatně viděl, byla sehnutá až k zemi, ale pořád čipera,” vzpomíná Tichomír Mirkovič na ono setkání. “Synku, ty jdeš do Československa?” řekla mu babička. “Tak si pamatuj, to se budeš mít dobře. To jsou přátelé nás, Srbů. Mají krále, který se jmenuje Masaryk, a to je kamarád našeho krále Alexandra. A je to vyspělý národ, kde všichni umějí číst a psát.” 

 

Přišel pokyn vrátit se do Jugoslávie

Tichomír Mirkovič přišel do Československa ještě ve vojenské uniformě. Ve srovnání s tehdejší Jugoslávií si připadal jako v zemi blahobytu: “Bylo celkem dost věcí k dostání. V Jugoslávii nebyl ani chleba, byla tam hrozná bída,” vzpomíná. Nejprve se vyučil soustružníkem v TOS Hostivař, potom studoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd, jejíž studenti byli rekrutováni právě i z dělnických kurzů. 

Po roce 1948 ale i do jeho života zasáhla politická roztržka mezi Titem a Stalinem. Československo, které se po únorovém převratu stalo jedním ze sovětských satelitů, se jednoznačně postavilo na stranu Sovětského svazu. Všichni jugoslávští studenti dostali z domova pokyn vrátit se do vlasti a podle TIchomíra Mirkoviče jich asi devadesát procent uposlechlo. “Ale já jsem tady zůstal. Studoval jsem, už jsem tady měl namluvené děvče,” říká. 

Jugoslávští studenti, kteří v Československu zůstali - bylo Tichomíra Mirkoviče jich bylo asi sto - byli chtě nechtě zahrnuti do protitovské kampaně. “Nazývali nás revolučními emigranty,” vzpomíná. Mimo jiné byl donucen vrátit válečná vyznamenání, ale alespoň jednu medaili si ponechal na památku. Mezi Jugoslávci v Praze v té době vřely napjaté vztahy: “Na ubytovně v Hostivaři mě několikrát napadli. Dělalo se to tak, že na vás hodili deku a mlátili vás přes ni,” konstatuje. 

V tomto období - před prvními státnicemi - byl Tichomír Mirkovič dočasně vyloučen z vysoké školy. Podle jeho slov bylo důvodem to, že v  předvečer únorového převratu roku 1948 se zúčastnil průvodu studentů na Hrad na podporu prezidenta Beneše. Pomohl mu ale rektor Jiří Hájek, který vyloučení změnil na přerušení studia, a Tichomír Mirkovič tak mohl dostudovat. 

Spolupráce s tajnou policií? Věděl jsem, že to smrdí smrtí

Není příliš překvapivé, že během svého studia se Tichomír Mirkovič stal objektem zájmu tajných služeb několika států. Jugoslávská ambasáda mu spolupráci nabídla víceméně otevřeně: “Nešlo o žádné náznaky. Přímo mě vyzvali, že by pro mě měli ,brigádu obchodního rázu’. Hned jsem věděl, o co jde, a odmítl jsem to,” konstatuje. 

Stejně tak se ho ale snažila získat ke spolupráci také Státní bezpečnost, zejména mladík jménem Dalibor Valoušek (který se v pozdějších letech stal důstojníkem KGB, přesídlil do Spojených států a poté, co ho v 70. letech FBI odhalila, byl dvojitým agentem). “Dělal mi různé nabídky. Neřekl přímo, že bych měl být informátor. Ale že bych mohl hodně udělat pro oba státy, Československo i Jugoslávii. Ale to už mi bylo jasné. Věděl jsem, že to smrdí smrtí. Pryč od toho,” říká Tichomír Mirkovič. (Svazky Archivu bezpečnostních složek jeho slova potvrzují: je v nich zmiňován pouze jako sledovaná osoba, nikoli tajný spolupracovník StB, pozn. red.) 

Pozornost StB přitahoval zřejmě i proto, že v Praze vedl bohatý společenský život. Chodíval do kavárny Alfa a stýkal se s pestrou škálou lidí od známých umělců (zmiňuje například Karla Gotta či herce Josefa Beka) přes cizince, prostitutky až po různé bizarní postavičky - zmiňuje například tělesně postiženou dívku, se kterou se údajně scházel a která si ho vydržovala. 

Po dokončení vysoké školy dostal Tichomír Mirkovič umístěnku do Plzně, ale protože v té době byl již ženatý, podařilo se mu umístění změnit na Prahu. Krátce pracoval na katedře přírodních věd v Kateřinské ulici, později byl zaměstnán na národním výboru Prahy 10.

Za národnostní urážku málem do vězení

Během padesátých let se Tichomír Mirkovič pídil po svých sourozencích, kteří se mu během války ztratili. “Sháněl jsem je přes ambasádu a přes sdělovací prostředky. Podařilo se mi spojit s dvěma bráchy a se sestrou. Nakonec jsme se sešli u tety, manželky bratra mého táty,” vzpomíná Tichomír Mirkovič. 

Své sourozence mohl navštívit až v roce 1956, v době, kdy opět již bylo možné cestovat do Jugoslávie. K tomu se váže ještě jedna příhoda, která dobře ilustruje tehdejší poměry v Jugoslávii. 

Tichomír Mirkovič se cestou za rodinou ve městě Milići zastavil u benzínové pumpy a zatímco kupoval benzín, zeptal se čerpadláře, jestli v kopcích nad městem stále žijí “můje”. V bosenském dialektu šlo o hanlivý výraz pro muslimy. Netušil, že použití tohoto slova bylo v Jugoslávii v té době trestné jako urážka národnosti a mohl za něj být odsouzen k mnohaletému žaláři. 

Čerpadlář ho zřejmě udal, protože když o chvíli později seděl se vzdálenými příbuznými v místní restauraci, přišla si pro něj policie. “Málem mě odvedli. Příbuzní policisty naštěstí přemluvili, aby mě pustili,” říká Tichomír Mirkovič. Příhodu uvádí jako příklad toho, jak přísně byly za Titových časů v Jugoslávii potírány národnostní rozbroje: “Ten Tito znal tu mentalitu, věděl, jaká je tam nenávist. Proto také hned po válce nechal schválit tenhle zákon. Udělal to kvůli tomu, aby ta nevraživost skončila,” říká. 

Po srpnové okupaci roku 1968 dával Tichomír Mirkovič bez zábran najevo svůj nesouhlas se vstupem cizích vojsk do Československa. “Co je to za vládu, když ji musí držet cizí bajonety,” říká. Zaplatil za to ztrátou zaměstnání a později pracoval jako pomocný skladník pro Restaurace a jídelny. 

Zůstal nicméně členm Svazu protifašistických bojovníků a po roce 1989 se stal členem Československé obce legionářské.

Mou druhou vlastí je Československo

O svůj názor na válečné konflikty v Jugoslávii v 90. letech se dělí poměrně neochotně, protože ví, že bývá vnímán jako kontroverzní: “Já nevím, jestli to chcete slyšet,” říká. “Podle mě tu válku vyvolali Američané. A Allbrightová potom Srby nazvala agresory. Srbové přitom jenom bránili svou vlast, integrální stát, Jugoslávii. Kdyby nezasáhli Američané, Jugoslávie by stále existovala. Nejsem přesvědčený, že je pravda, co se vykládá. Proč je jedna strana považována za agresora a druhá ne? Proč Američané dodávali zbraně druhé straně? A kdo zabil těch 200 tisíc Srbů? To vůbec nemá cenu, to mi ani nepřísluší.” 

Následné rozdělení Jugoslávie na několik samostatných států však pokládá za jediné možné řešení: “Myslím, že je dobře, že se to rozdělilo. Protože sdílet stát s těmi Chorvaty, to je, jako byste měli domácnost s někým, kdo pořád čeká s kudlou v ruce, kdy uděláte chybu, aby vám ji vrazil do zad.” 

Jeho krajané o něm dnes říkají, že je “Čech jako poleno”. On sám říká, že má dvě vlasti: “Jedna je ta, ve které jsem se narodil a za kterou jsem bojoval. Ale v té době jsem nebyl ještě tak vyspělý, ještě jsem nevěděl, co je to vlast. A mou druhou vlastí je Československo.” 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV