Jana Mikulová

* 1940

  • „Když bylo dceři deset let, spíme U Kříže, to bylo na třídě Rudé armády v Libni, tam jsme dostali byt od dědečka. V noci takový hukot, ten hukot nezapomenu do smrti. V Kbelích vyjížděla letadla, tanky, jely Proseckou ulicí a jely i [ulicí] Rudé armády, všechno to hučelo, v noci. V noci, kdy nevíte, co to hučí, a ono to pořád hučí… bylo to hrozné. Bylo to hrozné, než jsme se dozvěděli, co to vlastně je. A když vyjdete před dům a tam jede tank, na tanku lidé, vojáci, a míří na vás, je to moc nepříjemné. A takhle jezdili. Lidé dělali to, že sundávali cedule, aby se nemohli orientovat, ale oni se stejně neorientovali, protože zřejmě neměli žádné mapy, neměli nic. Jeli, neznali, byli neznalí. Všude se psaly hesla, různá, která si pamatuji: ‚Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša‘ a tak dále. ‚Žádnou vodu okupantům, ať chlastají z ropovodu‘, taková hesla se psala, ale lidé byli vystrašení a nevěděli, co se děje.”

  • „Za války, ještě než přišel květen, tak v továrně, kde jsme bydleli, nalétávala tam letadla. Byla to, nevím jaká – byla jsem pětiletá holka, ještě ani ne – když se bombardovaly Vysočany; to bylo od Hrdlořez jenom přes kopec. A to byly rány, jak tam bombardovali továrny, co tam byly – ČKD a tohle všechno ve Vysočanech. To tam bombardovali ale Američani. A to bylo velké, to hučelo, to bylo velké, to si pamatuji. Ale pamatuji si také německá letadla, která létala nad tou naší továrnou, co jsem bydlela. Létala hodně nízko. Nikdy jsem se nedozvěděla už teď jako dospělá, co to bylo za letadla. Jako dítě jsem jim říkala letadla s červenými čumáčky. Že měla červené čumáčky, ta letadla. A létala tak nízko, že jsme ani na dvoře nemohli zůstat a museli jsme se schovávat.”

  • „Postavili barikádu. Protože to už byly květnové dny a německá armáda – tenkrát se ještě neříkalo fašisté, tenkrát se říkalo Němci – Němci táhli z východu do americké zóny přes Prahu. A teď tam byla velká barikáda, kde se nemohli vyhnout, tak hledali a objevili tenhleten kryt ve skále. A na to si pamatuji hodně, hodně, hodně moc. Přišli dolů s puškami a všechny chlapy, co tam byli, dělníky a ty… vyhnali nahoru. Byla to hrůza taková, že jsem z toho skutečně dlouho nespala. Ovšem nic se nestalo. Nahnali je jenom rozebrat barikádu. Museli ji rozebrat, tanky a všichni ti Němci, celá armáda prošla a chlapi se vrátili v pořádku zase zpátky. Ale i tak vám řeknu, že tedy to byl zážitek, který si pamatuji ještě dneska v pětaosmdesáti.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 06.06.2025

    (audio)
    délka: 01:20:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Němci vpadli s řevem do našeho krytu a vyhnali všechny muže ven

Pamětnice jako pionýrka ve věku deseti let
Pamětnice jako pionýrka ve věku deseti let
zdroj: Archiv pamětnice

Jana Mikulová se narodila 19. května 1940 v Praze rodičům Marii a Josefovi Pekařovým. Válku prožila u prarodičů Bohumila a Cecilie Streitových v Praze-Hrdlořezech. V březnu 1945 zažila rozsáhlý nálet na tovární komplexy v nedaleké Libni a ve Vysočanech, o dva měsíce později se pak stala svědkyní dramatických scén, které provázely Pražské povstání. Po vychození osmileté základní školy se vyučila dámskou krejčovou a později navštěvovala oděvní průmyslovou školu. Její mnohaletá profesní kariéra pak začala v Módních závodech v Praze, kde pracovala až do zrušení podniku v roce 1990. Následně získala zaměstnání jako technická pracovnice ve zdravotnictví. V době natáčení (2025) žila Jana Mikulová v Kravařích u České Lípy. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Libereckého kraje.