Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Mikulová (* 1940)

• narodila se 19. května 1940 v Praze

• válku prožila v Praze-Hrdlořezech

• zažila bombardování Prahy, povstání i osvobození

• vyučila se dámskou krejčovou

• absolvovala oděvní průmyslovou školu

• pracovala v podniku Módní závody v Praze

• invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 prožila v pražské Libni

• po roce 1990 pracovala jako technická pracovnice ve zdravotnictví

• v době natáčení (2025) žila v Kravařích u České Lípy

Válku prožila jako malé dítě v areálu továrny Jan Červinka – hospodářské stroje v pražských Hrdlořezech, kde se během náletů na nedaleké Vysočany schovávali v krytu vytesaném do skály. Zvědavě se chodila dívat na letadla, která přelétávala nad dvorkem, a dodnes jí v paměti nesmazatelně zůstal řev jejich motorů i dunění bomb. Nejděsivější okamžiky však přinesl až samotný konec války, kdy do jejich krytu vpadli němečtí vojáci a s namířenými zbraněmi s sebou odvedli všechny muže.

Každý měsíc jsem se těšívala, až přijdou lístky na bonbony

Jana Mikulová, dívčím jménem Pekařová, se narodila 19. května 1940 v Praze. Protože byl otec Josef Pekař pracovně nasazený v Německu a matka Marie musela pracovat, strávila většinu dětství u prarodičů v areálu továrny na hospodářské stroje Jana Červinky v Hrdlořezech, kde dědeček Bohumil Streit působil jako mistr kovář, podkovář a zároveň správce. V továrně byla činná i babička Cecílie, která uklízela v kancelářích. 

Podobně jako většina obyvatel tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava prožívala i její rodina své malé každodenní radosti ve stínu nacistické moci, nejistoty a nebezpečí. I když se české země zpravidla nestávaly dějištěm větších vojenských operací, pociťovalo místní obyvatelstvo různá omezení, a to minimálně ve smyslu zásobování. Jana Mikulová si tak dodnes vzpomíná, jak se jako malé dítě vždy těšívala na lístky na cukrovinky, které umožňovaly zakoupit deset dekagramů čokoládových a stejné množství tvrdých bonbonů za měsíc. 

Mnozí Pražané nedbali na protiletecká opatření, pak nastalo peklo

Velmi perné chvíle mnohým Pražanům připravilo bombardování hlavního města spojeneckými letadly v posledních válečných měsících. Na zvuk sirény, která ohlašovala nálet, již byli obyvatelé zvyklí, neboť od poloviny roku 1944 zažilo město desítky poplachů. Ke skutečnému bombardování však nikdy nedošlo a mnozí Pražané zpravidla nepřikládali protileteckým opatřením velkou váhu. A někteří se dokonce chodili schválně bavit pohledem na spojenecká letadla.

K prvnímu faktickému leteckému útoku došlo až 15. listopadu 1944, kdy se cílem stala elektrárna v Holešovicích. Další nálet pak proběhl na Popeleční středu 14. února 1945. Tento den měla letadla původně namířeno nad Německo, v důsledku navigační chyby však došlo u části z nich k odklonu a šedesát dva letounů bombardovalo hustě obydlené centrum Prahy. Útok si vyžádal životy sedmi set jedna lidí, téměř patnáct set jich bylo zraněno a osmdesát osm osob zůstalo pohřešováno. Ztráty na životech byly v tomto případě enormně vysoké i z důvodu zanedbání prevence. Po této děsivé zkušenosti už obyvatelé Prahy mířili v případě vyhlášení leteckého poplachu do krytů okamžitě. 

„Vzpomínám si, že tam byly slamníky, protože když se ozval nálet, všichni se tam seběhli, ať už to bylo ve dne, nebo v noci. Byl to poměrně velký sklep ve skále, který se jinak používal jako květinářství. Všechno tam bylo připravené,“ popisuje pamětnice úkryt nedaleko továrny.

Vzpomínám si, jak Američané bombardovali ČKD

Další bombový útok na Prahu provedla spojenecká letadla 25. března 1945. Jeho cílem se staly tovární komplexy v Libni a ve Vysočanech – nedaleko místa, kde Jana Mikulová vyrůstala. Nálet byl zaměřený zejména na zbrojní závody ČKD, vyrábějící německé stíhače tanků, či proti vysočanské Aerovce, která pro Němce produkovala dvoumotorové letouny Siebel Si 204D. Krátce po poledni zaútočili Spojenci i na kbelské a letňanské letiště. 

Tento rozsáhlý nálet se stal jednou z prvních válečných vzpomínek tehdy čtyřleté Jany Mikulové, která si vybavuje, jak při zaznění sirén musela okamžitě do krytu. „Vysočany byly od nás jenom přes kopec. To byly rány, když Američané bombardovali ČKD a ostatní továrny. Hučelo to a bylo to velké. Pamatuji si i německá letadla nad naší továrnou. Jako dítě jsem jim říkala letadla s červenými čumáčky. Létala tak nízko, že jsme ani na dvoře nemohli zůstat a museli jsme se schovávat.“

I přes veškerá preventivní opatření si nálet vyžádal životy pěti set šedesáti dvou lidí a měl na svědomí více než tři tisíce zničených či poškozených domů.

Mysleli jsme si, že Němci všechny muže postřílí

Nejdramatičtější okamžiky však Jana Mikulová prožila během Pražského povstání v květnu 1945. V době, kdy se Praha připravovala na střet s německou armádou, postavili čeští dělníci před továrnou barikádu ze žulových kostek a pokácených lip. Německé jednotky wehrmachtu a SS však při svém postupu narazily na tuto překážku a objevily i úkryt ve skále, kde se schovávaly desítky místních. 

„Byl to příšerný zážitek a taková hrůza, že jsem z toho skutečně dlouho nespala. Němci přišli dolů s puškami a všechny chlapy vyhnali nahoru. Slyšela jsem jen německé řvaní: ‚Ven a nahoru!‘ A nikdo nevěděl proč, jestli je tam nepostřílejí. Bylo to opravdu ošklivé. Ven museli všichni dělníci, dědeček i maminčin bratr, kterému bylo asi osmnáct,“ líčí pamětnice děsivé chvíle. Muži včetně jejího dědečka a strýce pak museli pod hlavněmi zbraní barikádu rozebrat. Jakmile armáda projela, muži se naštěstí vrátili živí zpátky.

Maminka se přiznala, že vzala Sovětům revolver

Po odchodu Němců obsadila továrnu Rudá armáda. Sověti si v areálu zřídili zázemí, opravovali zde svá auta a skladovali kořist. Babička pamětnice pro vojáky vařila a tehdy pětiletá vnučka se občas vozila na jejich koních. I zde však došlo k nebezpečnému incidentu, tentokrát zaviněnému zvědavostí maminky pamětnice.

„Maminka tam někde objevila malý revolver, který si vzala. Když důstojník přišel na to, že zbraň chybí, postavil si všechny vojáky do řady a že se musí najít. Musel tam být pořádek a vojáci museli poslouchat,“ dodává pamětnice k disciplíně rudoarmějců. Protože sovětský velitel hrozil, že zastřelí vojáka, který měl zbraně hlídat, maminka se přiznala a revolver vrátila.

Šili jsme pro Gottwaldovou i Zápotockou

Po válce se život vrátil do normálních kolejí, i když politická situace se rychle měnila. Poté, co v únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté, začalo docházet i k likvidaci soukromého vlastnictví. Pro rodinu pamětnice to znamenalo znárodnění továrny, kde bydlela, a hledání nového domova. Jinak se jich však změna režimu nedotkla.

Po vychození osmileté školy se Jana Mikulová rozhodla pro profesi v módním průmyslu. Nejprve se vyučila dámskou krejčovou na internátní škole ve Cvikově a později při zaměstnání navštěvovala ještě oděvní průmyslovku Na Zátorách v Praze. „Tehdy se všechno šilo ručně. Vypracovávalo se to, piplalo se s tím. Když jsem dělala závěrečné zkoušky, musela jsem přesně vědět, kolik stehů patří do centimetru,“ popisuje Jana Mikulová tehdejší oděvní praxi.

Následující léta působila v podniku Módní závody, který po roce 1948 sdružoval slavná pražská krejčovství, jako byly dříve například salony Hany Podolské či Arnošta Rolného. Jak vzpomíná, byla tehdy zakázková výroba opravdu exkluzivní a v pobočkách Módního závodu, jako Eva, Styl, Diplomat či Adam, se šilo pro tehdejší elitu. V podniku oblékali i první dámy Martu Gottwaldovou nebo Marii Zápotockou. „Ta byla tak skromná, že si nic neporučila, vždycky to nechala na švadlenách,“ popisuje pamětnice setkání s prvními dámami.

Okupaci v roce 1968 prozradil hukot letadel a tanků

Poté, co došlo v šedesátých letech v Československu k určitému uvolnění dosavadních komunistických poměrů, které vyvrcholilo Pražským jarem v roce 1968, projevilo se to částečně i v módním průmyslu, kdy salony šily většinou z látek z italského dovozu. Určitých změn doznal i životní styl rodiny pamětnice, kdy si její matka koupila starší auto značky Ford Taunus, což bylo na tu dobu v Československu velmi ojedinělé. Zároveň se stala členkou ženského Automotoklubu, kde byla předsedkyní slavná automobilová závodnice Eliška Junková. Autoklub pořádal různé schůze, zájezdy či závody, do kterých se kromě maminky občas zapojovala i Jana Mikulová.

O politické události spojené s Pražským jarem se však pamětnice nezajímala. Dle jejích slov se v komunistickém režimu věnovali s manželem a dcerou svým vlastním životům. Ve druhé polovině šedesátých let si budovali solidní ekonomické a rodinné zázemí a neměli důvod si stěžovat. Že v politice dochází k nezvratným změnám, si tak razantněji uvědomila až při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Armády na čele se Sovětským svazem přijely potlačit údajnou kontrarevoluci. Jana Mikulová tehdy bydlela s rodinou v Libni U Kříže. Jak vzpomíná, první známkou invaze byl zlověstný zvuk.

„V noci byl takový hukot, že ho nezapomenu do smrti. Ve Kbelích vyjížděla letadla a tanky,“ popisuje noc na 21. srpna. Když vyšli před dům, viděli tanky a vojáky, kteří mířili zbraněmi na lidi. Okupanti byli zmatení, neměli mapy a bloudili ulicemi. „Lidé sundávali cedule, aby se vojáci nemohli zorientovat. Ale přesto, že se směji, to nebylo dobré. Protože když tu najednou máte ze dne na den tanky a míří na vás, je to moc nepříjemné,“ dodává.

Podnik se po revoluci rozpadl a já dostala výpověď

Následné období normalizace prožila Jana Mikulová i její rodina každodenními starostmi bez politických omezení a znovu se soustředila na vlastní záležitosti. Jak vzpomíná, s manželem se podíleli na dostavění bytového domu pro zaměstnance továrny Avia v Letňanech, což jim zabralo většinu volných chvil. Zásadnější předěl tak nastal až po sametové revoluci, kterou zpočátku přivítala a sama se jí aktivně zúčastnila. „Byla jsem tehdy zaměstnaná na technickém oddělení ředitelství Módních závodů v Jungmannově ulici, odkud jsem chodila na Václavák zvonit klíči. Chtěli jsme, aby to bylo v Československu lepší,“ dodává pamětnice na vysvětlenou.

Vysněné představy o proměně režimu se ale brzy začaly rozcházet s realitou. „Chtěli jsme, aby jak to začalo někdy v roce 1966, aby to bylo opět. Vypadalo to tak, ale pak se to zvrtlo,“ říká. Prudký přechod z autoritářského režimu pozdního socialismu do liberální demokracie totiž znamenal rovněž ekonomickou transformaci. Mnohé státní podniky se pak nedokázaly vypořádat s přechodem z centrálně plánovaného hospodářství na nový systém tržního kapitalismu a začaly zanikat. Nejinak tomu bylo i v případě Módních závodů, které pamětnice musela po třiceti letech opustit. „Podnik přestával existovat. Od září jsem dostala výpověď,“ konstatuje pamětnice suše. 

Až do roku 1996 pak pracovala ve zdravotnictví jako technická pracovnice odpovědná za sterilitu na operačních sálech. V době natáčení (2025) žila Jana Mikulová v Kravařích u České Lípy a těšila se ze své rodiny a zajištěného stáří.