Tomáš Mikeska

„Já jsem chodil na všechny demonstrace, ale na demonstraci na Albertov jsem nešel, protože jsem říkal: ‚To je povolená demonstrace, tam nemůžu. To organizuje Svaz mládeže, tam nemůžu.‘ Nicméně jsme byli v Praze a zjistili jsme, že se u Národního divadla něco děje. Byl tam tchán a tchyně. Tak jsme šli k Národnímu divadlu a viděli jsme, jak dav ti policajti tlačí. Tak jsme se šli podívat, co se děje. Najednou ten dav tlačili daleko. My jsme vběhli do kostela vedle Nové scény. A najednou šel dav a my jsme se ocitli v tom kostele. My jsme chtěli vyjít a najednou do toho davu zas ti policajti zatlačili. Tak jsme vycházeli. Nicméně tchyně tam vběhla a policajt na ni s obuškem. Tam vystoupil farář nebo kdo a řekl: ‚Tady nesmíte!‘ Ten policajt se zarazil a nechal nás. My jsme následně utekli a běželi jsme po nábřeží k Rudolfinu, kde stál autobus. Ale cestou jsem viděl, že tam jedou vojenské transportéry a nahoře mají sítě. Jsem si říkal, jestli budou lidi chytat do sítí, nebo co budou dělat. To jsem byl já s manželkou, s tchyní, tchánem a s tím malým klukem. To jsme samozřejmě utekli, když jsme viděli, že se tam taková hrůza děje. Tak jsem hned pustil Svobodnou Evropu a vím, že jsem volal všem známým, co se děje tady v Praze... nějaká hrůza.“

„Potom si pamatuju hodně na Leopoldov. My jsme přijeli do Leopoldova někdy v šest hodin ráno, jeli jsme celou noc. Pamatuji si, že jsem spal ve Valašském Meziříčí na stole někde v čekárně. Přijeli jsme do Leopoldova brzy, protože tam musíme být v osm hodin. Přijeli jsme tam skutečně před věznici. Byla to taková kamenná věznice, nahoře to hlídali psi. To mě zaujalo. Ale my jsme tam čekali do čtyř nebo do pěti hodin odpoledne. Oni nás tam nechali záměrně čekat o hladu a žízni. Pak jsme šli za otcem a u otce jsme se bavili asi čtvrt hodiny. Vypadalo to tak, že jsme přišli do místnosti. Tam byl pult, za pultem byla síť až do stropu. A za tou sítí bylo deset chlapů a jeden z nich byl otec. A my jsme se s ním bavili přes tu síť, vzdáleni metr od něho, asi čtvrt hodiny. Za čtvrt hodiny nás vyhnali zase ven. To si pamatuju přesně, byly mi možná čtyři roky. Protože jak byl otec zavřený v Leopoldově, to si pamatuju. Pak si pamatuju dobře na Valdice, ty takzvané kartouzy. Vcházelo se tam směrem k baroknímu kostelu. Tam byly takové osázené záhony. Mám z toho kriminálu takové dětské vzpomínky. Byla tam krásná kvítka, taková srdíčka. Dneska máme ty srdíčka na chalupě, je to moje vzpomínka na Valdice, kam jsem jezdil za tatínkem do kriminálu. Pak byl tatínek čtyři roky v ženské věznici v Pardubicích. Bylo tam asi dvě stě vězeňkyň a třicet chlapů, kteří tam byli zaměstnáni na údržbu té věznice. Ono to zní srandovně, že byli v údržbě ženské věznice. Ale oni tam bourali baráky. Bylo to strašně nebezpečné, protože tam postavili věznici, udělali tam šesti- nebo sedmiposchoďové domy. A ty domy klesaly a praskaly. Takže těch třicet vězňů ubourávalo horní poschodí a stavělo střechy. Tam byl čtyři roky. Tam samozřejmě ten kriminál podle jeho pozdějšího vyprávění byl daleko mírnější. Nejhorší to bylo v Leopoldově, kdy byli o hladu a zimě. To bylo nejhorší období. Byl v Leopoldově téměř dva roky a zhubl tam. Měl původně, jak ho zavřeli, tak měl skoro sto kilo, a potom o čtyřicet kilo zhubnul.“