Tomáš Mikeska

* 1948

  • „Havel přišel, měl nachystané občanské průkazy. Příkazem mi dal, kde to bude: nesmí to být v obřadní síni, musí to být v kanceláři. Bude tam ten, ten a ten v tolik hodin, ten den a tak dále, bude tam to a to a nesmíte o tom mluvit. Jako dramaturg měl vymyšleno, jak se celá svatba bude odehrávat. Mezitím mu volal Tříska – ne, ten režisér z Ameriky.“ – „Forman.“ – „Forman. Řekl, že Tříska bude za svědka jemu a Dáše bude ta herečka. A potom mě vypustil říkal mi: ‚Běžte dolů, tam se vás někdo ujme.‘ Tak jsem šel dolů, prošel jsem tu vilu, hledal jsem někoho. Viděl jsem, jak tam spolu bydlí. V kuchyni byla paní doktorka Lipárová, že mi zavolá auto. A mezitím mně povídala všechny drby, jak to v domě chodí. Jak se Dáše nelíbilo, jak tu svatbu zorganizoval a že je na Žižkově, že trucuje a nechtěla přijít. To byla žižkovská pavlač. Byl jsem z toho vedle, co všechno mi navyprávěla. Jaký je Havel, jaká je ona. Ona mu dělala hospodyni a říkala mi: ‚On si neumí ani uvařit čaj. Nemůže žít bez ženský.‘ To bylo jediné kladné, co o nich řekla. Nicméně o svatbě jsem nesměl nikomu říkat, jedině té úřednici, která to měla sezdávat. Potom za mnou přišel šéf ochranky Manina a že v kanceláři jsou okna bez záclon, že tam musím dát záclony. Tak jsem sehnal kamarády. Nebyly tam garnýže, tak jsme koupili garnýže. Ještě v noci před svatbou jsme je instalovali. Nábytek tam byl komunistický, špinavý, kožené židle. To bylo hrozné, to se nedalo. Tak jsme to museli vystěhovat a šli jsme do bazaru na Libeňský ostrov, do starožitností. Tam jsem si chtěl půjčit nábytek. Oni mi řekli: ‚Kupte si ho. My vám ho na radnici dovezeme, a až ho za ty tři dny nebudete potřebovat‘ – oni se neptali, proč ho potřebuju – ‚tak potom si ho odvezeme, ale chceme zaplatit dopravu.‘ Tak jsem jim složil sto dvacet pět tisíc v hotovosti a potom, jak jsme to odvezli zpátky, tak mi těch sto dvacet tisíc vrátili. To s tím nábytkem bylo dobrý. Ty záclony, to byl velký problém. My jsme tam večer svítili a teď tam zazvonil redaktor Blesku. Že se dozvěděl, že ta svatba bude, ono se to profláklo, že čtvrtého má být svatba, ale nevědělo se kde. Tak reportéři běhali po celé Praze a sháněli kde. Toho z Blesku napadlo, že první svatbu měl na žižkovské radnici, tak jestli to nebude tam. Svítilo se. Já jsem tam poslal svého asistenta a ten mu řekl, že to je blbost. Přesvědčil ho, byl tak dobrý. Další den mi ten redaktor volal, že ho vyhodili z toho Blesku.“

  • „Já jsem chodil na všechny demonstrace, ale na demonstraci na Albertov jsem nešel, protože jsem říkal: ‚To je povolená demonstrace, tam nemůžu. To organizuje Svaz mládeže, tam nemůžu.‘ Nicméně jsme byli v Praze a zjistili jsme, že se u Národního divadla něco děje. Byl tam tchán a tchyně. Tak jsme šli k Národnímu divadlu a viděli jsme, jak dav ti policajti tlačí. Tak jsme se šli podívat, co se děje. Najednou ten dav tlačili daleko. My jsme vběhli do kostela vedle Nové scény. A najednou šel dav a my jsme se ocitli v tom kostele. My jsme chtěli vyjít a najednou do toho davu zas ti policajti zatlačili. Tak jsme vycházeli. Nicméně tchyně tam vběhla a policajt na ni s obuškem. Tam vystoupil farář nebo kdo a řekl: ‚Tady nesmíte!‘ Ten policajt se zarazil a nechal nás. My jsme následně utekli a běželi jsme po nábřeží k Rudolfinu, kde stál autobus. Ale cestou jsem viděl, že tam jedou vojenské transportéry a nahoře mají sítě. Jsem si říkal, jestli budou lidi chytat do sítí, nebo co budou dělat. To jsem byl já s manželkou, s tchyní, tchánem a s tím malým klukem. To jsme samozřejmě utekli, když jsme viděli, že se tam taková hrůza děje. Tak jsem hned pustil Svobodnou Evropu a vím, že jsem volal všem známým, co se děje tady v Praze... nějaká hrůza.“

  • „Potom si pamatuju hodně na Leopoldov. My jsme přijeli do Leopoldova někdy v šest hodin ráno, jeli jsme celou noc. Pamatuji si, že jsem spal ve Valašském Meziříčí na stole někde v čekárně. Přijeli jsme do Leopoldova brzy, protože tam musíme být v osm hodin. Přijeli jsme tam skutečně před věznici. Byla to taková kamenná věznice, nahoře to hlídali psi. To mě zaujalo. Ale my jsme tam čekali do čtyř nebo do pěti hodin odpoledne. Oni nás tam nechali záměrně čekat o hladu a žízni. Pak jsme šli za otcem a u otce jsme se bavili asi čtvrt hodiny. Vypadalo to tak, že jsme přišli do místnosti. Tam byl pult, za pultem byla síť až do stropu. A za tou sítí bylo deset chlapů a jeden z nich byl otec. A my jsme se s ním bavili přes tu síť, vzdáleni metr od něho, asi čtvrt hodiny. Za čtvrt hodiny nás vyhnali zase ven. To si pamatuju přesně, byly mi možná čtyři roky. Protože jak byl otec zavřený v Leopoldově, to si pamatuju. Pak si pamatuju dobře na Valdice, ty takzvané kartouzy. Vcházelo se tam směrem k baroknímu kostelu. Tam byly takové osázené záhony. Mám z toho kriminálu takové dětské vzpomínky. Byla tam krásná kvítka, taková srdíčka. Dneska máme ty srdíčka na chalupě, je to moje vzpomínka na Valdice, kam jsem jezdil za tatínkem do kriminálu. Pak byl tatínek čtyři roky v ženské věznici v Pardubicích. Bylo tam asi dvě stě vězeňkyň a třicet chlapů, kteří tam byli zaměstnáni na údržbu té věznice. Ono to zní srandovně, že byli v údržbě ženské věznice. Ale oni tam bourali baráky. Bylo to strašně nebezpečné, protože tam postavili věznici, udělali tam šesti- nebo sedmiposchoďové domy. A ty domy klesaly a praskaly. Takže těch třicet vězňů ubourávalo horní poschodí a stavělo střechy. Tam byl čtyři roky. Tam samozřejmě ten kriminál podle jeho pozdějšího vyprávění byl daleko mírnější. Nejhorší to bylo v Leopoldově, kdy byli o hladu a zimě. To bylo nejhorší období. Byl v Leopoldově téměř dva roky a zhubl tam. Měl původně, jak ho zavřeli, tak měl skoro sto kilo, a potom o čtyřicet kilo zhubnul.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.11.2024

    (audio)
    délka: 01:22:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 05.05.2025

    (audio)
    délka: 02:02:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 18.07.2025

    (audio)
    délka: 01:32:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisti jsou pakáž

Tomáš Mikeska ve věku 8 let
Tomáš Mikeska ve věku 8 let
zdroj: Archiv pamětnika

Tomáš Mikeska se narodil 22. ledna 1948 v Javorníku. Jeho dětství bylo poznamenáno zatčením jeho otce Antonína Mikesky v roce 1951. Za údajnou špionáž pro Vatikán byl ředitel arcibiskupských lesů odeslán na devět let do kriminálu. Matka Antonie Mikesková tak zůstala na jejich tři děti sama. Jako dítě jezdíval na návštěvy za svým otcem do Leopoldova či do Valdic. S podporou nejbližší rodiny i komunity věřících v Javorníku se jí podařilo přečkat sedm a půl roku, než byl její muž propuštěn. Jakmile se vrátil domů, přišla o své zaměstnání. Otec se již nikdy nemohl vrátit ke svému povolání právníka a až do důchodu působil v dělnických profesích. Rodina se přestěhovala k prarodičům do Ostravy, protože oba rodiče našli práci v Nové huti Klementa Gottwalda, která mimo jiné bez vědomí vlastníků stála i na pozemcích dědečka Tomáše Mikesky. Věřící rodina se ocitla v silně sekularizované Ostravě. To, že syn Tomáš chodil do náboženství, mu mělo zhatit i přijetí na gymnázium. Přestože škola takový posudek odmítla, na vysněnou střední školu se nedostal a začal studovat na průmyslovce v Přerově. V roce 1967, kdy dělal přijímací zkoušky na vysokou školu, už otcův osud neměl na kariéru jeho syna vliv. Dostal se bez problémů na Vysokou školu báňskou, kde si zvolil nově vznikající obor zaměřený na tehdejší novinku: počítače. Coby softwarový inženýr už během studia začal spolupracovat s ostravskou krajskou nemocnicí a po absolutoriu si tam našel své první zaměstnání i manželku. Spolu s medicínskými odborníky vytvářel číselník zhoubných novotvarů, který se dodnes využívá. V roce 1988 se s rodinou přesunul do Prahy a spolu se ženou, také informatičkou, začal pracovat ve Federálním statistickém úřadě. Ihned se také vrhl do demonstrací, kterých v hlavním městě přibývalo. Připletl se i 17. listopadu 1989 k Národní třídě, ač na toto setkání nemířil. Ve Federálním statistickém úřadě zakládal Občanské fórum, vrhl se i do komunální politiky. Jako starosta Prahy 3 vyvedl tuto městkou část z vysokých dluhů a zasadil se o vybudování pomníku Winstona Churchilla před Vysokou školou ekonomickou. Byl to on, kdo za spikleneckých okolností oddával českého prezidenta Václava Havla s jeho druhou chotí Dagmar. V roce 2002 vystoupil ze své domovské ODS. Stál v čele spolku, jenž vedl k záchraně budovy Nákladového nádraží Žižkov. V roce 2025 působil Tomáš Mikeska v dozorčí radě Muzea paměti XX. století a ve výboru pro územní rozvoj v Praze 3, ve finančním výboru a v energetickém dispečinku v Praze 3.