Olga Michalová

* 1930  

  • „Tatínek přišel s tím, že z Polska se Češi už odvážejí do Čech. Takže také pojedeme. V roce 1946 jsme přijeli z Polska do Čech. V srpnu jsme přijeli do Stoda. V Plzni jsme předtím byli několik dní ve vagonu. Přidělovali Čechy na různá místa. Přijel celý transport plný Čechů.“

  • „Řekli tatínkovi: ,Pojdjoš na Berlin.‘ Tatínek odpověděl: ,Já jsem už starý.‘ Verbovali lidi do čtyřiceti let. Doklady se nám ztratily. Ukradli nám kufry. Tatínek prohlásil, že mu už bylo čtyřicet. Nechal se napsat jako o rok starší, než byl. Narodil se roku 1906. U Rusů se zapsal jako ročník 1905. To mu už zůstalo i v Čechách. Proto ho nevzali s sebou na Berlín.“

  • „Objevilo se sovětské vojsko a začalo rabovat. Bylo opravdu zle. Chodila jsem se ráda dívat na nádraží. Bylo mi už osm a půl roku. Přijížděla tam různá nákladní auta. Nakládali je a vykládali. Z Ukrajiny přijížděly vagony, ze kterých vystupovali strašně zubožení lidé. Některé vynášeli mrtvé. Měli hlad. Na Ukrajině byl hladomor.“

  • „V polovině září k nám přišlo sovětské vojsko. Pamatuji si, jak naší ulicí jely tanky a za nimi šli vojáci. Někteří z nich neměli ani boty. Byli jen v onucích. Můj tatínek byl obuvník. Měli jsme dílnu. Říkal: ,Bude zle. Když ve vojsku nemají všichni boty, to bude zlé.‘ No a také zle bylo.“

  • „Odvezli mne také. Přijeli za mnou. Byla jich plná tři auta. Odvezli mne do Chebu. Zatkli mne. Pár dní jsem byla ve vězení. Vyslýchali mne. Řekla jsem jim, že přece svého manžela nevyhodím, když už přišel. Nešla jsem s ním. Odešel k ránu. Bylo to během jednoho dne. Ptali se, proč jsem ho neudala. To jsem nemohla udělat. Tak jsem tam byla dva dny ve vězení. Sepsali protokol a chtěli, abych podepsala o hodně níž, než končil jejich text. Ptala jsem se, proč to musím podepsat tak daleko. Chtěla jsem to podepsat hned pod jejich psaním. ,Ne, ne, paní. Podepište nám to tady,‘ řekli. Tak jsem se musela podepsat o dost níž. Asi si tam něco doplnili bez mého vědomí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Plzni, 23.06.2020

    (audio)
    délka: 02:14:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každá vláda je od Pánaboha

Olga Michalová v roce 1950
Olga Michalová v roce 1950
zdroj: Archiv pamětnice.

Olga Michalová se narodila 26. prosince 1930 v městě Rovno na Volyni na území tehdejšího Polska. Přišla na svět do rodiny obuvnického mistra Viléma Duška a jeho ženy Ludmily jako nejstarší ze šesti dcer. Patřili k potomkům pobělohorských protestantských exulantů, kteří v 17. století našli útočiště v Polsku. V roce 1936 začala Olga navštěvovat školu Henryka Sienkiewicze. V polovině září 1939 zažila okupaci východní části Polska Rudou armádou. Stala se svědkem rabování sovětských vojáků. Rodinu komunisté připravili o majetek a zakázali jí chodit do evangelického kostela. Trpěli nedostatkem jídla. V létě 1940 Duškovi opustili sovětskou zónu a přestěhovali se do obce Pabianice poblíž Lodže, na území okupované Němci. Jejich životní podmínky se zlepšily. Otec musel nastoupit do německé továrny na boty v Gorzówě – Landsbergu. Olga se starala o mladší sourozence a pomáhala matce překonat obtížnou dobu. V lednu roku 1945 Pabianice dobyla sovětská armáda. Olga přežila boje a rabování v úkrytu. V létě 1946 využili Duškovi možnost repatriace a odjeli vlakem do Československa. Do roku 1948 se rodina pokoušela hospodařit na statku v Lisově u Stoda. Olga studovala v letech 1945–1948 hospodyňskou školu ve Stodě. Rodina, která neměla z dřívějška se zemědělstvím žádné zkušenosti, v roce 1948 přesídlila do Aše. Olga pracovala jako šička. Vystudovala večerní průmyslovku pro pracující a později získala práci kalkulantky na ředitelství. V roce 1949 se vdala za Václava. Manžel v roce 1950 odešel na Západ. Dvakrát se vrátil pro Olgu, která s ním odmítala odejít. Při druhé návštěvě ho zatkla Státní bezpečnost. Odsoudili ho na 23 let. Olgu dva dny vyslýchali a poté ji propustili. Dne 11. září 1951 se stala svědkem hromadného útěku přes hranice vlakem v Aši (tzv. Vlaku svobody). Po sedmi letech návštěv v leopoldovské věznici se Olga s Václavem rozvedla. Podruhé se provdala v roce 1961 za Josefa Michala. Po svatbě konvertovala k Bratrské jednotě baptistů. S manželem si v roce 1966 osvojili osmiměsíční miminko z dětského domova. Se svou novou rodinou se přestěhovali do Chebu, kde Olga bydlela i v roce 2020.