Bernard Menachovský

„Že tam znásilnili někoho, zmlátili někoho atd., že jim koně ukradli, krávu zabili, rozumíte – to Němci. Kdežto Sověti to nedělali. To Rusové nedělali. Rusové to nedělali. Já jsem byl v Popradě. A byla tam stálá sovětská jednotka. A já jsem byl u té sovětské jednotky. Jsem byl v české armádě, u sovětské jednotky jsem s nějakým důstojníkem něco vyřizoval. Služebně. A najednou slyším, jedna bába křičí: ‚Chyťte ho, chyťte ho, chyťte ho!‘ A tak se dívám, co se děje – utíká sovětský voják, utíká a jedna bába běží za ním. A tam stojí sovětský generál. A říká temu pucákovi, temu adjutantovi: ‚Zavolej ji sem, co ona chce. Sovětského vojáka honí a křičí: ›Chyťte ho.‹‘ A ta bába říká, že on jí ukradl slepici. Tak ten generál říká: ‚Chyťte ho, přiveďte ho sem.‘ Tak ho chytili a přivedli ho k tomu generálovi sovětskému. ‚Je to ten, co kradl?‘ ‚Ano.‘ ‚Ty jsi ukradl slepici?‘ ‚Vždyť máme hlad,‘ říkal ten voják. ‚Kde ji máš?‘ A on ji měl takhle pod pláštěm. A on ji vybral a ta bába ji chytila, tu slepici. On vybral pistoli, přistavil mu [ji] ke lbu a vystřelil. A ten voják padl. Tak ta bába, která už držela slepici, tak: ‚Kvůli slepici jste zastřelil člověka. Já ji nechci, ‘ a hodila slepici. A on jí říká: ‚To není o tom. Sovětský voják je osvoboditel, a ne zloděj!‘“

„V tej vesnici, v tom městečku, kde jsme žili, my jsme první udělali taneční zábavu. Tam jsme navázali… To tam neexistovalo, žádná hudba. My jsme měli hudbu normálně. Čili naša hudba hrála tanga a – co já vím – ještě nějaké foxtroty atd., co se tehdy tančilo. A samozřejmá věc, jestli se tančilo, tak se navázaly známosti. A já jsem se taky seznámil s jednou holkou, ona byla v osmej třídě, studovala před maturitou a byla taková průměrná jak co do krásy, tak všeobecně, jak to tam bylo. Ale její matka měla carskou výchovu. Byla z tej inteligence, z tej carskej, kterou pak ta sovětská vláda nechala stranou. A ona byla učitelka na gymnáziu, protože za carských dob byla učitelka na gymnáziu. A její otec pracoval v nějakej továrně jako účetní, ale taky byl ze starých dob, měl tu ruskou starou výchovu. Oni jako že nic proti tomu neměli, a tak jsem i s ní vpadl do jejich společnosti. Hodně času na to nebylo, my jsme museli cvičit a věčně jsme byli… Ale byly ty neděle, to stačilo, aby člověk s někým jiným byl, a naša hudba v sobotu už hrála k tanci vždycky. Tak ve čtyři to začali, tak tam přišli a tančili, no tak tam bylo celkem dobře. A ta společnost byla taková dost osvícená, bych řekl. Samozřejmá věc, to, co oni znali, to byla sovětská literatura, tak o literatuře se nemluvilo, o práci se nemluvilo, tak se mluvilo o lásce.“

„Já jsem měl tak v Kyjevě řekněme takovou věc. Já jsem šel sám přes město. My jsme to město obsadili a já jsem tak jednou ulicí šel sám. A šla jedna babička s dcerou. A tý dceři mohlo být takových sedm osm, takové děcko. A ta babička, jak ulice byla prázdná a my jsme šli, ta babička začala ukrajinsky, to bylo v Kyjevě, ukrajinsky mluvit: ‚Naši osvoboditelé nás osvobodili,‘ a tak dále, víte, takové ty věci. A já říkám tej babičce: ‚No, osvobodili [jsme vás] my, taky sovětská armáda s námi bojovala,‘ a tak dál. A ta holka stála a poslouchala. A teď ona na ni... píchla do té holky a: ‚Slyšíš to, náš osvoboditel,‘ na ni. ‚Nohy musíš mu líbat.‘ A ta holka koukala a ona ještě ji udeřila. ‚Nohy mu líbaj.‘ A já říkám: ‚Babi, to není možné, mám špinavé boty, podívajtě sa přeci.‘ Ale ona klekla a začala mně líbat ty špinavé boty, jo...“

„Já jsem se chtěl vrátit do polské armády. A oni mi řekli, že do polské armády ne. Že mám možnost se vrátit do českej armády. A do sovětskej armády jako Nerus už se nemůžu vrátit. No tak já jsem řekl: ‚Já se vrátím do českej armády. Vždyť tady,‘ já jsem mu vykládal, ‚tady především jde o válku. Vždyť to je jedno, kde já toho Němca zabiju, z polskej armády, z českej armády anebo z americkej armády, jakýpak problémy. Já jsem zdravý a já chci bojovat, protože obsadili moji zem stejně jak vaši zem, nevidím v tom nic.‘ A on tak dumal, dumal a tam stál nějaký vyšší důstojník sovětský a to poslouchal a říká: ‚Má pravdu, pošli ho do českej armády. Když Poláci nechtějí, Česi berou každého. Oni se organizujú, oni potřebujú víc. To je jedno!‘ A tak mě poslali do českej armády. Čili to je taková náhoda, že jsem se [sem] dostal. A velmi, bych řekl, jsem se aklimatizoval tam a začal jsem uvažovat – přejít na češtinu. A tak jsem to vymnožil, polštinu s ruštinou, a vyšla mi taková čeština, která se postupně opravovala. Já asi dnes ještě nemluvím perfektně, to jsem si jakože vědom, [je] cítit takové něco cizého tady, jo, no ale už to jde.“