Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Melounová (* 1930  †︎ 2023)

• narodila se 16. října 1930 jako nejmladší z pěti dětí

• otec Martin byl důstojník, za Velké války přešel celou Sibiř

• otec a bratři Václav a Vojtěch se zapojili do protifašistického odboje

• bratr Václav spolu s dalšími dvěma hochy byl zastřelen 27. dubna 1945

• tragickou událost na místě připomíná pomník

• v roce 1946 šla Eliška do učení, vybrala si krejčovský obor

• pracovala v módním salonu Marie Zolotarevové v Olomouci

• po znárodnění v roce 1950 pokračovala v národním podniku Oděvní tvorba Olomouc

• v roce 1967 se vdala

• závěr života strávila v domově seniorů v Olomouci

• zemřela 23. března 2023

Je jaro 1945. Válka skončila. Olomouc se s větší i menší mírou spravedlivosti vypořádala s kolaboranty a zrádci. Z města vyhání Němce. Jen Eliščin bratr se stále nevrací domů, už několik měsíců je nezvěstný. Jeho tragický osud se podaří rozkrýt díky botám, ve kterých chodí městem neznámý mladík. 

Eliška Melounová, rozená Přasličková, se narodila 16. října 1930 jako nejmladší z pěti dětí rodičům Martinovi a Františce. Rodina vyrůstala v Olomouci. Bydlela nejprve v Chválkovicích, v Hodolanech a Pavlovičkách a nakonec v Salmově paláci přímo na Horním náměstí. 

Eliščin tatínek byl důstojník. Za Velké války přešel celou Sibiř a vojenské smýšlení se propisovalo i do jeho výchovy. „Když se na nás tatínek podíval, hned jsme věděli, co máme dělat. Vychovával nás přísně, ale neomezoval nás. Sympatizoval se sociální demokracií a neměl rád komunisty.“ Eliška chodila každou neděli na mši do nedalekého Husova sboru a také do Junáka. „Scházeli jsme se ve skautském domě nedaleko zimního stadionu.“

Když hořela synagoga, všichni lomili rukama

Eliška Melounová vyrůstala do nestabilní doby. Útržkovitě si vzpomíná na mobilizaci v září 1938. „Stála jsem s maminkou pod hodolanským mostem, jezdily tam vlaky a mávaly jsme vojákům. Mávaly jsme i tatínkovi. Vím, že někam odjížděl vlakem, ale kam, to netuším.“ 

Jenže sotva po týdnu vše skončilo. Po podpisu mnichovské dohody a abdikaci prezidenta Beneše došlo k demobilizaci. „Když otec přišel domů, tak opravdu plakal. A vykládal mamince něco tak, abychom to neslyšeli. Bylo to pro něj velké zklamání.“ 

To, o čem si rodiče zřejmě v obavách povídali, se naplnilo. Když Němci obsadili Československo, bylo Elišce osm let. Symbolem okupace se v Olomouci stal požár židovské synagogy. Z mapy zmizelo také Horní náměstí. Od nynějška bydlela Eliščina rodina na Adolf-Hitler-Platz. A odzvonilo také skautingu. Klubovnu zabrala Hitlerjugend, která se pro Elišku stala postrachem olomouckých ulic. 

Bylo nám řečeno, že až budeme starší, všechno se dozvíme

„Otec nám říkal: ‚S nikým nemluvte o tom, co si doma povídáme.‘“ Sám se nemohl smířit s tím, že je jeho země na kolenou. „U nás v kanceláři pracoval inženýr Dubový. Chodil k nám skoro každý večer. Otec měl velkou mapu, do které společně barevnými špendlíky značili postup ruských vojáků k nám.“ Eliščin tatínek se spolu s panem Dubovým a Eliščinými bratry Vojtěchem a Václavem zapojil do odboje. „Bratři v noci převáděli partyzány a ukrývali je u nás v krytech domu, kde čekali na přesun.“ Tatínek pověsil do krytu černý samet, za který by se dalo schovat. „Myslím, že partyzáni byli schovaní i u nás na půdě. To byla půda přes celý barák a já jsem tam chodila věšet prádlo. Nikdy jsem tam nikoho neviděla, ale slyšela jsem šramot. Maminka mi říkala, že mi tam nikdo nic neudělá, ale já jsem tam chodila se strachem.“

„Bratři jednoho dne přišli domů úplně mokří. Říkali, že je honili vojáci a že museli skočit do Moravy,“ vypráví Eliška Melounová a dodává, že to mohlo být někdy v roce 1939 nebo 1940. „My jsme se neptali rodičů, proč chodí v noci ven. Bylo nám řečeno, že až budeme starší, že se vše dozvíme.“ 

Jednoho dne však bratr Václav zmizel a nikdo přesně nevěděl, kde je. Vojtěch byl povolaný do Německa a stejně tak Václav. „Jenže tam asi nebyl, protože jednoho dne k nám přišlo gestapo. Na dvoře stál jeden gestapák a ptal se: ‚Kde máš bratra?‘ Já na něj, že je v Německu. Zeptal se mě ještě jednou a já odpověděla stejně. A on mi dal takovou facku, až jsem spadla.“

Život v okupované Olomouci a soužití s Němci Eliška shrnuje touto vzpomínkou: „Šla jsem do koloniálu, kde prodávali jižní ovoce. Byl tam říšský důstojník. Vzal do ruky broskev, podává ji panu prodavači Fischerovi a říká, že mi ji koupí. Já jsem mu řekla, že od Němců nic nechci. Pan Fischer mi potom říkal, že jsem neměla odporovat. Ale že jsem měla štěstí, protože říšští Němci jsou lidštější.“

Maminka mi říkala: Nedívej se na nic, jen na cestu

Závěrečné boje o Olomouc propukly v neděli 6. května 1945.[1] Když osvobozenci konečně dorazili na náměstí, tehdy čtrnáctiletá Eliška byla plná euforie. „Táta říkal, že jsou konečně tady. A já jsem ho s radostí vzala za ruku a letěla jsem ke dveřím. Chtěla jsem je vítat. A teď vidím, že u dveří se zastavil voják a měl natažený automat. A otec křičí: ‚Schovej se, on tě zastřelí!‘ Honem jsem si lehla. Ale nechápala jsem, proč by mě měl zastřelit,“ vzpomíná. 

Německé jednotky se bránily do poslední chvíle. „V ulicích docházelo ke krvavým střetům. Jeden incident se stal přímo před domem, kde Eliška bydlela. „Ve sloupu Nejsvětější Trojice bylo nahoře malé okénko. A v něm byl Němec s puškou a střílel ruské vojáky. Když na to Rusové přišli, vylezli za ním do té kopule a zastřelili ho.“

Když se situace zklidnila, šla se Eliška se svým bratrem Josefem podívat před dům. „V Riegrově ulici byl obchod s oblečením a konfekcí. Výloha byla rozbitá a v ní byla pověšená německá helma. Bratr zvolal, že si ji vezme. Jak po ní sáhl, helma se otočila a s ní i hlava nějakého Němce,“ vzpomíná Eliška Melounová. Z těchto dnů si pamatuje na zastřelené koně s nadmutými břichy i mrtvé vojáky bez bot. „Maminka mi říkala: ‚Nedívej se na nic, jen na cestu.‘ Jako holka jsem necítila lítost s mrtvými lidmi.“ 

Z výslechové místnosti byl slyšet děsný nářek

Osvoboditelé si v Salmově paláci, kde bydlela Eliščina rodina, zřídili vojenské velitelství. „Maminka těm Rusům musela prát zavšivené oblečení. A taky k nim musela v noci vstávat a vařit jim. Vybrali kdejakou masnu a všechno maso navozili do jedné místnosti. Ale že by nám dali kousíček salámu, to ne.“ Ze sklepení domu se stalo vězení pro Němce. „A v prvním poschodí měl kancelář velitel a jednoho po druhém si vodil na výslechy. Byla tam plechová stěna, aby kulky neprostřílely stěnu. Když jsem šla kolem, slýchávala jsem strašný nářek.“

Bydlení v samotném centru města a navíc v domě s vojenským velitelstvím bylo nebezpečné. „Naproti našemu domu byl koš s granáty. V noci Rusáci zpívali a hráli na harmoniku. A najednou někdo hodil granát. Spadl metr a půl od toho koše. Kdyby dopadl dovnitř, tak jsme vyletěli do vzduchu všichni.“ V důsledku toho rodina raději začala přespávat v holobytu, který se nacházel nedaleko Červeného kostela. „Ráno rodiče odešli a já ještě ležela v posteli. Nebyli jsme zvyklí zamykat. A najednou se tam objevil ruský voják. Sedl si na postel. A teď si otevíral opasek a já si říkala, že musím utéct. Řekla jsem, že se jdu vyčůrat, a on řekl, že bude čekat, a ukázal na postel. V chodbě jsem si vzala šaty a utíkala pryč. Když jsem to potom říkala mamince, chtěla, abych o tom nemluvila. ‚Oni by ho pak zastřelili,‘ řekla mi.“

Nebýt bot, nikdy se nedozvíme, jak bratr skončil

Když se situace po skončení války uklidnila a Eliščin bratr Václav se stále nevracel, její otec se vydal jej hledat. Věděl, že měl za úkol jít směrem na Konice. „Měl fotografie chlapců a podle nich se doptával místních. Otec se vyptal strašně moc lidí, ale nenašel je. A tak to nechal být.“ 

Až později došlo k zvláštní náhodě, díky které se podařilo Václava vypátrat. „Bratr Vojta šel po náměstí a uviděl chlapce, který měl přesně takové boty kanady jako bratr Václav. Zeptal se ho, odkud boty má. A ten kluk nejprve řekl, že je koupil. Pak se vykrucoval, že je dostal, ale nechtěl říct, od koho.“ Nakonec se ukázalo, že ten chlapec boty dostal od svého strýčka, který byl hrobař na ústředním hřbitově v Olomouci. „Od něj jsme se dozvěděli, že na konci války mu přivezli těla tří chlapců včetně Václava, který ty kanady měl na sobě. Všichni byli stěží rozeznatelní a bylo poznat, že byli mučeni. On je spálil všechny dohromady a popel rozsypal do tří bezejmenných uren.“ Až později se Eliška dozvěděla, jaký osud jejího bratra Václava potkal.

Rekonstrukce posledních dnů trojice 

Eliščin bratr Václav odjel počátkem roku 1945 kopat zákopy do Hranic.[2] Jel s ním i jeho olomoucký kamarád Josef Machač. Tehdy sotva plnoletí chlapci považovali budování obranných pozic Němcům proti Rudé armádě za zradu na vlastním národě. Při práci se seznámili s Rudolfem Tichým, který spolupracoval s partyzánskou jednotkou Sever. Trojice navázala kontakt s dalšími ilegalisty, od nichž získali informace potřebné k tomu, aby se mohli připojit k partyzánské skupině na Konicku. 

Hornaté a lesnaté Konicko bylo v době nacistické okupace vhodnou oblastí pro partyzánskou činnost i pro ukrytí hledaných osob. V oblasti působila řada odbojových skupin, například Zelený kádr, Prokop Holý, Věra, Jermak, Obrana národa, Juraj a skupiny kapitána Andrejeva a Kružilina.[3] Součástí kruté podoby války na Konicku byla rovněž tragédie v Javoříčku.[4] Úkolem partyzánských skupin bylo předávat radiovým spojením zprávy o důležitých objektech a o pohybu nepřítele, rozvíjet provádění diverzních akcí v silniční a železniční dopravě, narušovat linkové spojení. A také vést místní obyvatelstvo k aktivní protifašistické činnosti, která by později přerostla v národně osvobozenecký boj.[5]

Koncem dubna 1945 se skupina mladíků sešla na vlakové zastávce Olomouc-Nové Sady a odjela směr Konice. Na loučení vzpomíná Alois Doležel takto: „Opatrně jsem je varoval, ale jen se usmívali, že jedou najisto. Jeden z nich poodhrnul cíp kabátu a ukázal mi pod ním opasek, na němž bylo pouzdro s pistolí. Byl jsem ohromen takovou neopatrností a doporučil jsem mu, aby pistoli lépe schoval. Ale nedbal. Přijel vlak a odjeli (…) a víc jsem nikoho z nich nespatřil.“ 

„Přišli tam čtyři. Jednomu z nich lezla rukojeť revolveru z kapsy.“ Všiml si toho i hostinský. „Slyšela jsem, že je měl udat gestapu, ale myslím si, že v tom měl prsty i ten čtvrtý, který byl s hostinským domluvený,“ domnívá se Eliška Melounová. Podle vzpomínek Doležela měli čtyři chlapci sedět v hospodě. Hostinský u jednoho z nich viděl pistoli a telefonicky to ohlásil Němcům. Ale číšnice měla chlapce varovat. 

Trojice mladíků Václav Přaslička, Josef Machač a Rudolf Tichý se sebrala a vyrazila směrem k lesu. „Jenže je dohnalo německé vojenské auto.“ A odvezlo na stanici gestapa v Konicích, která se nacházela v budově školy. „Měli prý pod nehty a ve vlasech dráty, kterými do nich pouštěli elektřinu. Nikdo kolem školy nechtěl chodit, protože byl slyšet hrozný nářek.“ 

Jak dlouho museli snášet mučivý výslech, není jisté. Víme jen, že jejich utrpení skončilo 27. dubna 1945 v lese mezi Konicí a Březskem. „K lesu je přivezlo německé auto, ze kterého vystoupili asi tři vojáci v uniformách. Na poli zrovna pracovali lidi, kteří celou věc pozorovali.“ Po chvíli se z lesa ozvalo několik výstřelů a následně muži v uniformách odjeli.

Hned druhý den ráno starosta Březska Alois Valert celou věc oznámil na stanici. Při vyšetřování velitel místních SSmanů všechno popřel a prohlásil, že se pravděpodobně partyzáni sami mezi sebou postříleli.[6] Trojice mrtvých těl byla ještě 28. dubna 1945 převezena ke zpopelnění do Olomouckého krematoria. „Spálili je společně a do tří bezejmenných uren nasypali trochu popela,“ dodává Eliška Melounová. 

Tragickou událost dnes připomíná pomník se jmény tří zastřelených mladíků v lese u Březska. Jeho slavnostní odhalení se uskutečnilo 5. srpna 1945. V roce 2016 byl pomník zrekonstruován. „Každý jsme smrt bratra nesli v sobě, ale nedávali jsme to navenek znát,“ dodává Eliška Melounová. 

Každé zákaznici jsem musela říkat ‚Rukulíbám, milostpaní‘

V roce 1946 nastoupila Eliška Melounová do učení, vybrala si krejčovský obor. Nastoupila do olomouckého salonu Marie Zolotarevové,[7] který sídlil v dnešní Javoříčské ulici. Tato dáma vtiskla olomoucké módě exkluzivitu a preciznost. Salon navštěvovala nejen olomoucká elita a k jeho nepsaným pravidlům patřila prvorepubliková úslužnost. „Každé zákaznici jsem musela říct ‚Rukulíbám, milostpaní.‘ Ale mně to nešlo z huby. Jednou jsem to neudělala a řekla jsem jen: ‚Dobrý den,‘ a paní Zolotarevová si mě pozvala do kanceláře. Řekla mi: ‚Eliško, to nesmíš. Každé dámě musíš říkat milostpaní.‘“

Mladá učnice se však v salonu osvědčila, a tak ji Marie Zolotarevová poslala na kurz střihu do Prahy. Několikrát se také zúčastnila módních přehlídek v salonu Hany Podolské, která patřila mezi nejvýznamnější tvůrkyně předválečné československé módy. „Kreslila jsem si střihy a dělala poznámky, což se nesmělo. Pak jsem podle toho v Olomouci šila modely.“

Jenže krátce nato přišel tzv. Vítězný únor a s ním konec soukromého podnikání. „Všechny ty ‚milostpaní‘ tímhle skončily.“ Počátkem roku 1950 musela Marie Zolotarevová svoji živnost zastavit a její salon byl včleněn pod národní podnik Oděvní tvorba Olomouc, která sídlila v Pekařské ulici. „Do Tvorby si mě paní Zolotarevová vzala s sebou. 

„Byl tam nějaký pan Středa, který po nás chtěl, abychom za den ušily šaty, které běžně šijeme tři dny. Tehdy se na něj paní Zolotarevová obořila a zeptala se: ‚Pane mistr, chcete kvalitu, nebo kvantitu?‘ A on odpověděl, že my teď kvalitu nepotřebujeme, že se teď jede na kvantitu. Na to paní Zolotarevová položila nůžky a řekla, že dává výpověď.“ Později se živila jako pokladní a prodavačka v drogerii. Zemřela v roce 1972.

Eliška Melounová v Oděvní tvorbě pokračovala. Koncem 50. let vstoupila do komunistické strany. „Po domech chodili odboráři a získávali tam nové členy. Já jsem říkala, že nechci. Pozvali si mě do kanceláře a řekli mi, že bez členství se nikam nedostanu. Ale já se chtěla stát střihačkou, a proto jsem nakonec vstoupila. Nechtěla jsem to říct otci, ten neměl komunisty rád.“

V roce 1967 se Eliška provdala za Vladimíra Melouna. „Předtím jsme spolu deset let jen chodili. Neměli jsme se kde usadit, protože nebyly volné byty.“ Vladimír se vyučil v Kopřivnici v Tatře a v Olomouci pracoval jako automechanik ve Floře. Manželství zůstalo bezdětné. 

V Oděvní tvorbě Olomouc pracovala pamětnice až do roku 1985. Poté odešla do penze. Závěr života prožila v domově seniorů v Olomouci. Zemřela 23. března 2023.

 

[1] Na konec války v Olomouci vzpomíná také Libor Kvapil a František Coufal.

[2] Alespoň tak to popisuje Alois Doležel ve svém dopřesnění. Viz dokument Dopřesnění MUDr. Aloise Doležela v sekci Dodatečné materiály. 

[3] Do protinacistického odboje na Konicku byla zapojena i Karla Šimková. 

[4] Mezi pamětníky vypálení obce Javoříčko patří Alois Bílek, Marie Čechová, Jan Jančí, Borisa Kučerová, Eduard Kuhn, Františka Kyselá, Vladimír Nemajer, Václav Schreiber, Anna Schreiberová, Josef Šimek, Dagmar Srovnalová, Anežka Suchánková, Žofie Sýkorová a Milan Vlček.

[5] FALTÝNKOVÁ Monika. Protifašistický odboj na Konicku (na pozadí historicko-dokumentační činnosti Leopolda Färbera). Diplomová práce. 2008. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. 

[6] Viz dokument Konice 9. srpna 1945, Sbor národní bezpečnosti Olomouc v sekci Dodatečné materiály.

[7] Marie Pospíšilová-Presserová-Zolotarevová-Koukalová převzala salon po svém dědečkovi Vilému Pospíšilovi. Její první manžel byl Alexandr Presser. Podruhé se provdala v roce 1931 za lékaře Jiřího Zolotareva. Ten pro svůj židovský původ zahynul v roce 1941 v Osvětimi. In: ŠUBRTOVÁ Veronika. Móda olomouckých salonů 1930–1948. 2008. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta.