„Na začátku roku 1952 nás v noci vzbudilo komando policie. Vzbudili nás, postavili nás ke zdi a vyslýchali naše rodiče. Nás děti dali stranou, a protože věděli, že děti řeknou věci, které by říci neměly, tak se nás s bratrem také snažili vyslýchat. Oni totiž hledali v domě zbraně. Táta v minulosti chodil rád na hony. Takže měl kulovnici i brokovnici, které však v roce 1949 odevzdal do úschovy. Když nás tedy vyslýchali, tak jsme jim řekli, že zbraně samozřejmě máme. Oni byli nadšení a ptali se, kde je máme. My jsme jim řekli, že jsou na Ztracence ve Štěchovicích. Vzali mě a maminku a jeli s námi do Štěchovic, kam jsme museli jít hodinu pešky, protože tam nebyla žádná příjezdová komunikace. Tam je však čekalo zklamání. Ukázali jsme jim totiž na schodišti, jak tam visí dvě kulovnice. Jedna moje a druhá mého bratra. Ještě k tomu tam byla stará mušketa zalitá olovem, kterou otec získal v nějaké aukci. Byla to vlastně jenom ozdoba.“
„Pamatuji si na sovětská vojska, která byla po válce umístěna v prostoru Benešov–Neveklov na soutoku Sázavy s Vltavou. Vzpomínám si, jak nám na Ztracence ukradli pramici, protože měli hlad. Následně s pomocí výbušnin lovili ryby ve štěchovické přehradě. Pod tu naši pramici také hodili granát, takže do ní udělali díru a řadu let jsme ji používali opravenou s pozůstatkem toho granátu.“
„V nacistickém koncentračním táboře věděl, že jsou to Němci, tedy nepřítel. V Jáchymově to dělali vlastní lidi. Ti zavírali, šikanovali, mlátili. To nebyl vnější nepřítel. Také hovořil o tom, co z primitivního člověka udělá, když má nad někým moc, že se může nad někým povyšovat, může ho šikanovat, může ho ničit. Mluvil i o tom, jak dobře právě komunisté uměli využívat zavistivých lidí.“
Jiří Martínek se narodil 8. prosince 1940 do rodiny podnikatele Františka Martínka mladšího. Firma Framar, která existuje od roku 1905 a byla založena dědečkem Františkem Martínkem starším, navazuje na rodinnou tradici i v roce 2021. Otec Jiřího Martínka si prošel za druhé světové války dvouletým vězením v koncentračním táboře Bernau a v roce 1952 nastoupil na pět měsíců do trestaneckého pracovního tábora v Jáchymově. V březnu roku 1949 přešla firma Framar do národní správy. Jiří Martínek se za komunismu musel smířit s nálepkou syna vykořisťovatele, ale podařilo se mu vystudovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Během normalizace pracoval bez větších problémů v oboru barev a laků. Po revoluci se mu vrátila v restituci továrna firmy Framar v Modřanech, ale také rodinná vila. Ta až po osmi letech od revoluce po dlouhém soudním sporu se státním podnikem Mikrotechna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
