Lukáš Martin

* 1967  

  • „V jeho kanceláři, všichni lidé, kteří tam dělali, to pro ně byla srdcová záležitost. Neměli jsme nějaké velké platy, ale všichni jsme to dělali velice rádi. Chodili jsme do práce s velikým nadšením, protože osobnost Václava Havla nám pomáhala plnit všechny naše úkoly. Byla to svým způsobem moje taková první velká, smysluplná práce a řekl bych, že to i byla nejlepší práce, kterou jsem kdy v životě měl. Pro Václava Havla bylo velmi jednoduché pracovat, protože byl velice laskavý a asi se mi už nikdy v životě nestane, aby mi prezident republiky opravoval dopisy. Jeden z mých úkolů bylo psát dopisy, které potom posílal při různých příležitostech zase dál a protože jsem v České republice vystudoval vlastně jenom osm let základní školy, takže moje čeština nebyla úplně stoprocentní. A v tom shonu jsem občas napsal dopis, kde jsem měl pravopisné chyby a i moji nadřízení to třeba neodchytli a potom dopis doputoval k panu prezidentovi na stůl a on mi ho opravil a poslal zpět, abych ho napsal znovu.“

  • „Přišli s takzvaným šedivým pasem. Byl to vlastně velice unikátní pas, který měl šedivou barvu a který měl platnost jen na území Jugoslávie. To znamená, že jste na něj mohli cestovat do Jugoslávie, ale už vám neplatil v žádných jiných zemích. Na ten pas jste nemohli vycestovat třeba právě do Itálie nebo Německa. A to byla i naše situace – vycestovali jsme na šedivé pasy. Ale kde se socialistický režim nebo komunistický režim přepočítal bylo, že Jugoslávie nejenže umožňovala lidem, aby cestovali z Jugoslávie dál, ale umožnila Spojeným národům a kanceláři komisaře pro uprchlíky, aby otevřela svoji kancelář v Bělehradě, v hlavním městě Jugoslávie. I občané České republiky se jako uprchlíci mohli přímo přihlásit na tomto úřadě v Bělehradě a potom na náklady Organizace spojených národů zůstali v Bělehradě a čekali, až bude jejich azylové řízení ukončeno a bude jim udělen azyl v tom či onom státě.“

  • „My s bratrem jsme byli velice mladí a rodiče to s námi konzultovali. Viděli jsme to jako velké dobrodružství, takže jsme neměli důvod jim v tom nějakým způsobem bránit nebo je nějak od toho odrazovat. Vlastně jsme to pojali jako velké dobrodružství i vzhledem k tomu, že nám rodiče oznámili, že nechtějí zůstat v Evropě a že chtějí do nějaké vzdálené země jako třeba Jižní Afrika nebo Spojené státy nebo Austrálie či Nový Zéland. Takže pro mě jako patnáctiletého kluka to byla obrovská výzva. Rodiče jsme podpořili. Věděli jsme to asi šest měsíců předem, než jsme utekli. A vlastně se těch šest měsíců celý náš život otáčel nebo se přizpůsoboval tomu, abysme pak v červnu 1982 mohli republiku opustit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.11.2019

    (audio)
    délka: 01:00:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bral jsem to jako velké dobrodružství

Lukáš Martin v šesti letech
Lukáš Martin v šesti letech
zdroj: archiv pamětníka

Lukáš Martin se narodil 3. května 1967 v Praze. Jeho rodiče byli členy komunistické strany, ze které po invazi v roce 1968 vystoupili. Rodina se rozhodla emigrovat a v červnu 1982 odjeli přes Jugoslávii do Austrálie. Žili v australském Adelaide. V roce 1988 se vydal Lukáš Martin na téměř dvouletou cestu kolem světa, během které osobně zažil pád Berlínské zdi v listopadu roku 1989. Do Austrálie se vrátil právě ve dnech Sametové revoluce. V roce 1996 odjel na delší návštěvu České republiky a nakonec tu zůstal pět let, během kterých pracoval v kanceláři prezidenta Václava Havla. V roce 2001 se znovu vrátil do Austrálie a pracoval pro premiéra australského státu Victoria. Od roku 2010 žije s rodinou zpět v České republice a v době natáčení rozhovoru (2019) pracoval jako ředitel sekce mezinárodních vztahů ve Svazu obchodu a průmyslu ČR.