Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lukáš Martin (* 1967  )

Bral jsem to jako velké dobrodružství

  • narozen 3. května 1967 v Praze
  • v červnu roku 1982 s rodiči a bratrem emigrovali přes Jugoslávii do Austrálie
  • v letech 1988–1989 cestoval po světě
  • osobně zažil pád Berlínské zdi v listopadu 1989
  • po studiích v Austrálii pracoval od roku 1996 v kanceláři prezidenta Václava Havla
  • roku 2001 se do Austrálie vrátil
  • od roku 2010 žije znovu v Čechách

Byli jsme dělnického původu

Lukáš Martin se narodil 3. května 1967 v pražské Krči. Měl o tři roky staršího bratra a jeho rodina nejprve žila na sídlišti na Pankráci. „To bylo moderní sídliště, které vybudoval režim pro mladé rodiny, mezi které patřili i moji rodiče,“ říká. Zde nastoupil Lukáš i do první třídy základní školy. Když byl v páté, tak se s rodinou stěhovali na Vinohrady. Rodiče se totiž rozhodli postavit domek v Jinonicích, prodali tedy moderní byt na sídlišti a rodina se stěhovala do staršího bytu na Vinohradech. „Svoje dětství považuji za celkem šťastné, moje rodina držela pohromadě.“ Na Vinohradech nastoupil Lukáš do nové školy.

Lukáš se narodil do komunistického Československa. „Moji rodiče pocházeli z dělnických rodin, což se tenkrát velice cenilo.“ Babička od maminky se živila jako švadlena a dědeček rozvážel jako kočí na Smíchově pivo. Dědeček od otce byl tiskařem a babička v domácnosti. To dávalo rodině dobrý kádrový posudek. Oba Lukášovi rodiče vstoupili do komunistické strany. Díky členství ve straně a bezchybnému původu vystudovali oba rodiče vysokou školu. Maminka se živila jako programátorka a otec působil jako hlavní ekonom hudebního vysílání Českého rozhlasu.

Jediné východisko viděli v útěku

Když byl Lukášovi rok, Československo okupovaly armády Varšavské smlouvy. „Rodiče z toho byli velice rozhořčení a vystoupili z komunistické strany. K Československu měli stále pozitivní přístup a věřili, že budoucnost pro mě a mého bratra je právě zde.“ Martinovi stále doufali, že se situace opět uklidní a vrátí se uvolněnější doba, jako byla v roce 1968 před invazí.

Nastala však normalizace. Rodiče stále stavěli domek v Jinonicích, mezitím ale uvažovali o emigraci ze země. Na přelomu sedmé a osmé dekády se dramaticky změnila situace v Polsku, kde na významu nabývalo dělnické hnutí Solidarita. V roce 1981 však v zemi vyhlásili stanné právo a Solidarita byla zakázána. „Rodiče někdy v roce 1981 zjistili, že ani tady se situace nezmění. Jediné východisko viděli v ten moment v útěku ze země.“

Moje babička by nás udala

Martinovi své plány na emigraci drželi v tajnosti. Proto se asi půl roku před emigrací přestěhovali do nově zbudovaného domku v Jinonicích. „Rodiče to s námi konzultovali a my jsme to viděli jako veliké dobrodružství, takže jsme neměli žádný důvod jim v tom bránit nebo je nějak odrazovat.“         

Emigraci rodina naplánovala na léto 1982. „Celých šest měsíců se přizpůsobilo tomu, že v červnu 1982 zemi opustíme.“  Do odjezdu bylo potřeba zajistit mnoho věcí, ale nikdo z rodiny nesměl dělat přípravy příliš nápadně, aby nebylo odhaleno, k čemu se chystají. „Rodiče nemohli nic říct svým sourozencům nebo rodičům. Jejich rodiče podporovali systém, takže kdyby třeba moje máma řekla své mámě, že chceme odjet, tak jsem přesvědčen o tom, že by nás moje babička udala, aby nás zachránila.“

Shodou okolností si Lukášův otec domyslel, že emigraci plánuje i jeho bratr Ivan. Byl totiž homosexuálem, což se tehdy v socialistickém Československu považovalo za nemoc a režim homosexuálům všemožně komplikoval život. Když tedy Ivan začal mluvit o dovolené ve Francii, kam se s přítelem chystají, bylo Lukášovým rodičům jasné, o co jde. „Otec se musel dohodnout se svým bratrem, aby utekli ve stejnou dobu, protože kdyby utekl jeden, tak ten druhý už by neměl možnost vycestovat, protože stát samozřejmě kontroloval výjezdy lidí.“

Nemohli jsme se rozloučit     

Lukášovi bylo v době emigrace patnáct let. Celou akci vnímal jako velké dobrodružství a to o to víc, že tatínek chtěl odjet mimo Evropu. Rodiče uvažovali o Americe, Jižní Africe nebo Austrálii. „Pamatuju si jeho větu, že pokud utečeme, tak co nejdál.“  O svém odjezdu ale nesměl nikomu říct. „S žádnými kamarády jsem se nemohl rozloučit. Když už jsem věděl, že budeme emigrovat, tak jsem začal flákat školu. Moje známky začaly pokulhávat, podle čeho si klidně moje paní učitelka mohla odvodit, že se něco děje. Naštěstí se tak nestalo.“

Martinovi si nemohli sebou brát žádné přebytečné věci. Oficiálně odjížděli jen na dovolenou do Jugoslávie. Příliš majetku nemohli ani v Praze rozprodat nebo rozdat, aby nevzbudili podezření. O emigraci se kromě otcova bratra Ivana svěřili ještě bratrovi Lukášovy maminky. Ten měl dům na severu Čech u Ralska. „Ty nejdůležitější osobní věci, o které jsme nechtěli přijít jsme naložili v pár krabicích do auta a vezli jsme je na Ralsko.“

Nedaleko sídlila velká sovětská posádka. „Když jsme se blížili k oblasti, kde bydlel, tak nás zastavili sovětští vojáci a auto muselo zastavit a počkat až kolem projela kolona sovětských tanků.“ Pohled na řady projíždějících okupačních tanků si Lukáš zapamatoval a symbolizuje to pro něj odchod ze socialistického Československa. „To je takový obraz, na který nezapomenu. Odváželi jsme věci před emigrací a museli jsme čekat, až projede kolona sovětských tanků. Bylo to něco, co mým rodičům potvrdilo, že se rozhodli dobře,“ říká.

Vycestovali jsme na šedivé pasy

V červnu 1982 odjeli Martinovi na dovolenou do Jugoslávie. Byla sice součástí socialistického bloku, ale už v poválečných letech se vyvázala ze sovětského vlivu a více spolupracovala se Západem. Překročit hranice do Rakouska nebo Itálie se odsud dalo snáz než z jiných zemí „tábora míru“.  Pamětník dodává: „Socialistický režim na to brzy přišel a začali vydávat tzv. šedivý pas, který měl platnost pouze do Jugoslávie. To byl i náš případ – vycestovali jsme na šedivé pasy.“

Československé úřady tehdy ale nepočítaly s tím, že v Bělehradě fungovala pobočka OSN, kde se mohli lidé z východního bloku přihlásit jako uprchlíci a počkat na udělení azylu. To přesně udělal i Lukáš a jeho rodina. Doba čekání se lišila podle toho, kam člověk o azyl požádal. V případě Spojených států se čekalo přibližně rok, ale azyl do Jižní Afriky mohl být vydán v horizontu několika týdnů. Martinovi se nakonec rozhodli pro kompromisní řešení a rozhodli se pro Austrálii, kde se čekalo v průměru mezi třemi až čtyřmi měsíci.

Byly to tři měsíce prázdnin

Rodina nakonec strávila tři měsíce v obci Banja Koviljača na hranicích Srbska a Bosny. „Hrál jsem si s dětmi ostatních uprchlíků z Československa. Byly to tři měsíce dlouhé prázdniny. Veškeré náklady hradilo OSN. Pro moje rodiče to byla jiná situace, protože celkem pravidelně tam přijížděli lidé z Československa – policisté nebo StB a přesvědčovali nebo vyhrožovali lidem, aby neemigrovali.“ OSN po nějaké době dodalo uprchlíkům i ozbrojenou stráž, aby je StB neohrožovala. Rodiče využívali čas v Jugoslávii vyděláváním peněz, aby měli alespoň něco do začátků v nové zemi. Do Austrálie pak odletěli s alespoň pár dolary v kapse. Příbuzní v Československu dostali informace o jejich emigraci až v momentě, kdy byla rodina bezpečně v Austrálii. „Dopisy hlavně od rodičů mojí matky byly velmi vyčítavé a nikdy nám to neodpustili,“ říká.

Babička z otcovy strany už byla v tu dobu po smrti a dědeček jim dopisem popřál hodně štěstí a za asi čtyři roky se za nimi dokonce do Austrálie vypravil na návštěvu. „Jako důchodce už mohl cestovat. Komunistický stát byl naopak rád, když důchodci zůstali v zahraničí, protože jim pak nemuseli platit důchody.“

Koukal jsem jak Alenka v říši divů

Do Jugoslávie přijeli Martinovi svým rodinným žigulíkem, který tam nechali a vyzvedl si ho otcův bratr Ivan, který ho využil ve Francii. Po udělení víz odletěla rodina z Bělehradu do australského Melbourne. Mezipřistání měli na letišti v Singapuru, které bylo už tehdy moderní a obrovské. „Koukal jsem jak Alenka v říši divů... Pro mě to byl první let letadlem a hned 24 hodin z Evropy do Austrálie.“

Po příletu do Melbourne byla rodina umístěna do centra pro uprchlíky, odkud je po pár dnech převezli autobusem do města Adelaide. Vzdálenost mezi Melbourne a Adelaide je přibližně osm set kilometrů, takže cesta trvala mnoho hodin. „To byl velký zážitek. Viděli jsme eukalypty, klokany, hady. Bylo to takové okamžité seznámení s australskou přírodou, která je jedna z nejkrásnějších na světě.“

Co vás neporazí, to vás posílí

V Adelaide rodinu ubytovali už v centru pro přistěhovalce, kde měli lepší podmínky. Dostali vlastní chatku z vlnitého plechu, kde několik měsíců bydleli. „Byli jsme velice rádi a šťastní, že jsme se tam dostali a že jsme v bezpečí.“ Začátky života v emigraci nebyly úplně snadné. Rodiče uměli anglicky, ale Lukáš a jeho bratr vůbec. V Adelaide nastoupili do školy a jako přistěhovalci měli několik hodin jazyka.

„Nebylo úplně jednoduché zařadit se do kolektivu dětí, které mluví jazykem, který vy moc neovládáte. Proto mám velké pochopení pro děti přistěhovalců do České republiky.“ Lukášovi a jeho bratrovi ale nezbývalo nic jiného, než se jazyk postupně naučit. „Co vás neporazí, to vás posílí. Neměli jsme jinou možnost, jinak nám nikdo nerozuměl.“

Začít žít zase normálně

Rodiče se snažili si co nejrychleji najít práci a to pokud možno ve svém oboru. Maminka však nejdřív myla nádobí a následně rozbíjela vajíčka v továrně na špagety. Po další sérii podobných prací se jí za tři roky povedlo uplatnit jako civilní zaměstnanec jihoaustralské policie. Otci se práci v oboru najít nepodařilo a začal působit jako truhlář.

Vzhledem k tomu, že maminka měla po pár měsících alespoň nějaké zaměstnání, se rodina mohla přestěhovat z přistěhovaleckého domku do pronajatého bytu. „To byl náš cíl – najít zemi, kde můžeme začít zase normálně žít a cítit se svobodně.“ Pro Lukášovy rodiče bylo podstatné nežít v emigraci jen z podpory v nezaměstnanosti, ale opravdu se v zemi uplatnit a zakořenit tam natrvalo. To se jim po nějaké době podařilo.

Na studium nejsem připraven

Lukáš si časem zvyknul i v nové škole, která se od té československé velmi lišila. Výuka probíhala v mnoha malých budovách rozesetých mezi stromy. „Cítil jsem se jako bych se učil v přírodě.“ Ve škole bylo mnoho jiných přistěhovalců, i když z Československa tam kromě Lukáše a jeho bratra byl jen jediný další spolužák, jehož rodina emigrovala z Brna. „S ním jsem dodneška v kontaktu.“

Na střední škole však Lukáš nezůstal dlouho. „Asi po roce jsem přišel na to, že nejsem připraven na studium. Přerušil jsem ho a začal jsem pracovat.“ Jeho hlavní motivací  bylo, aby mohl cestovat. Nejprve pár týdnů myl nádobí, a pak dostal také místo v továrně na těstoviny.

Podobnými dělnickými pracemi si Lukáš vydělal za pár let dost peněz na to, aby se mohl vydat na cestu kolem světa. Na tu vyrazil v roce 1988. Nejprve zamířil do Ameriky a následně do Londýna. „V Londýně jsem se na nějakou dobu usadil. Dostal jsem working visa.“ V tu dobu už měl Lukáš australské občanství a v Londýně si chvíli mohl vydělávat na další cestu.

I policisté byli stejně šťastní

V cestě kolem světa pokračoval i v roce 1989. „Asi nejzajímavější místo, které jsem navštívil, byl Západní Berlín, který byl obklopený zdí.“ V Berlíně tehdy objevil Lukáš velmi zajímavou kulturu, která vznikala v zemi rozdělené na dvě části tzv. Berlínskou zdí.

V Berlíně pobýval Lukáš právě ve dnech, kdy Berlínská zeď padla a začalo sjednocování obou částí Německa. „Byl jsem tam přímo ten den, kdy byl Berlín sjednocen, a zažil jsem to na vlastní oči. Ta obrovská euforie lidí, že zeď padla. I představitelé bývalé moci se zapojili do oslav. I policisté byli stejně šťastní jako obyčejní Berlíňané.“

O demonstracích jsem se dozvěděl v San Francisku

Rok 1989 znamenal pro východní blok mnoho změn a ve většině zemí se postupně hroutily komunistické režimy. „Celá východní Evropa začala padat jako domino.“ Při své cestě tohle Lukáš vnímal všude, jen v jeho rodném Československu se stále nic významného nedělo. V listopadu 1989, kdy se změny začaly dít i tam, byl Lukáš už zpět v Londýně a chystal se na návrat do Austrálie.

Dne 15. listopadu 1989 odletěl Lukáš z Londýna do USA, odkud se měl vracet domů. „Když jsem se dostal ke kamarádovi do San Franciska, tak jsem se dozvěděl, že v Československu jsou velké demonstrace.“ O tom, jak se situace vyvinula dál se dozvěděl až doma v Austrálii. Jeho bratr v tu dobu také cestoval po Evropě a hned v prosinci 1989 se mu povedlo navštívit svobodné Československo.

Po návratu do Austrálie se Lukáš rozhodl, že si v Melbourne dodělá maturitu a vysokou školu. Nastoupil tedy na politická studia. Mezitím se však v listopadu 1990 odletěl podívat do Československa. Zůstal tu tehdy jen na tři týdny a pak se vrátil do Melbourne do školy.

Vysokou školu v Melbourne absolvoval v prosinci 1995. „Rozhodl jsem se, že než začnu pracovat, tak se podívám za příbuznými.“ V březnu 1996 odletěl Lukáš Martin znovu do České republiky. Původně měl v plánu tam zůstat několik měsíců, ale jeho pobyt se prodloužil na pět let.

Nejlepší práce jakou jsem měl

V Praze se mu naskytla příležitost pracovat v kanceláři tehdejšího prezidenta Václava Havla. Dostal místo na zahraničně politickém oddělení, kde měl na starosti anglicky mluvící země. „V té jeho kanceláři to všichni dělali jako srdcovou záležitost. Chodili jsme tam rádi, protože [Havlova] osobnost nás nutila tu práci dělat dobře. Byla to asi nejlepší práce jakou jsem kdy v životě měl.“

Na Václava Havla vzpomíná Lukáš velmi rád. „Byl velice laskavý a asi se mi už nikdy v životě nestane, aby mi prezident republiky opravoval dopisy.“ Lukáš totiž připravoval dopisy i v češtině, kterou kvůli odjezdu do emigrace neovládal úplně bezchybně. Václav Havel mu je tedy občas posílal opravené zpět, aby se v jazyce zlepšoval. „To byl opravdu člověk, který nikdy nikoho nešikanoval nebo se nad něj nepovyšoval.“

Během pobytu v Praze se Lukáš seznámil se svou budoucí ženou a po několika letech se vzali. V roce 2001 se blížil konec druhého funkčního období Václava Havla a Lukáš věděl, že tím také skončí jeho práce v prezidentské kanceláři. Rozhodli se tedy s manželkou, že se přestěhují do Melbourne.

Oddělování práce a osobního života

V Melbourne si našel Lukáš práci ve státní správě v sekretariátu vlády. Časem začal pracoval přímo pro premiéra australského státu Victoria, kde měl na starosti zahraniční vztahy. Manželům Martinovým se během pobytu v Austrálii narodily dvě dcery. V roce 2010 probíhaly ve Victorii volby, které zemský premiér a Lukášův zaměstnavatel prohrál. Tím pamětník přišel o práci a navíc jeho manželce v Praze onemocněla maminka. Manželé se tedy rozhodli po deseti letech přestěhovat zpět do Prahy, kde od té doby žijí.

V Praze začal Lukáš pracovat nejprve na Univerzitě Karlově jako vedoucí zahraničního oddělení na Fakultě sociálních věd. Po několika letech dostal místo ředitele sekce mezinárodních vztahů na Svazu průmyslu a dopravy. Zde má na starosti obchodní zájmy České republiky. Ve světě lobuje za zájmy českých exportérů a je tedy stále na cestách. „Největší dojem na mě asi udělal Irán, kam jsme jeli v roce 2016.“

Nejraději však Lukáš cestuje do Austrálie, kde stále žije jeho maminka. Létá tam každý rok – vždy jeden rok sám a druhý s rodinou. Při cestách do Austrálie pokaždé stráví alespoň týden v přírodě, která je zde skutečně rozmanitá. „Australané hodně dbají na to, aby hodně oddělovali práci a osobní život. Důležité jsou pro ně víkendy, sport a příroda. Málo podstatná je pro ně politika. Berou to tak, že si platí politiky, aby to dělali za ně a oni se o to nemuseli starat.“

Mým úkolem je o tom mluvit s mladými

Lukáš Martin považuje za důležité předávat dál svoje zkušenosti ze života v komunistické zemi. Během pobytu v zahraničí si uvědomil, nakolik je tato zkušenost specifická. Pojí se i s osobním setkáním s Margaret Thatcherovou během oslav 10. výročí Sametové revoluce v roce 1999. Lukáš měl tehdy v rámci oslav na starosti právě provázení této významné britské premiérky. „V autě se tak trošku rozpovídala. Mluvili jsme o komunismu a říkala, že to nejdůležitější, co je jejím úkolem, je, aby se o tom, co bylo, dozvěděly další generace. Tenkrát mi kladla na srdce, že to samé je i mým úkolem.“

Skrze tato tehdejší slova Margaret Thatcherové vnímá Lukáš Martin i svou účast v projektu Příběhy našich sousedů. „Jsem velice rád, že jsem dostal příležitost mluvit s vámi mladými lidmi, abych splnil očekávání, které do mě tenkrát Margaret Thetcherová v roce 1999 vložila,“ uzavírá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů