Hugo Marom

* 1928  †︎ 2018

  • „Vlak se zastavil po celém dnu, možná, že to bylo víc než den, zastavil v Lipsku, Leipzig. Ve škole jsme se učili, že Lipsko má největší nádraží na světě, 22 nástupišť. My přijedeme do Lipska, vlak zastaví, otevřou plomby a pustí nás na nástupiště. Na nástupišti byly stoly, takové prozatímní zařízení, a na stolech byly sendviče. Dali nám kakao a za tím stály ženy a muži s hvězdou židovskou a přišli Němci, esesáci nebo kdo to byl, a každému dali lístek, totiž fotografii Lipska, že máme napsat pětadvacet slov rodičům, že jsme dojeli a že jsme v pořádku.“

  • Když se mne lidé ptají, kdy půjdu do důchodu, tak jim říkám, že doufám, že zemřu v židli. Ne tady doma, ale v kanceláři.

  • „Já teď už několik let spolupracuju se spolužáky z kindertransportu a s podporou určitých lidí se pokoušíme, rozhodli jsme se, že postavíme pomník rodičům kindertransportu. Rodičům, kteří měli tu odvahu bez zapření poslat svoje děti od pěti let do patnácti, ale myslím, že byly i čtyřleté, do Anglie, do ciziny, aniž by věděli, kdy… Samozřejmě, jako můj otec si myslel, že ti Angličané, Francouzi a tak dále, když vypukla válka, že tak, jak v první světové válce vyhráli, že jim to nebude trvat dlouho a že se uvidíme. Byla tam určitá naděje se setkat brzy. Taky pro nás, pro veškeré děti, nejenom naši rodiče, ale i rodiče kamarádů, pokud jsme o tom mluvili, pokoušeli se dát dětem pocit, že je to jako výlet. Natolik, že naše matka nepřišla s námi na nádraží, když jsme odjížděli z Brna do Prahy, jedině otec a nějaký strejda s námi jel do Prahy. Poprvé, co v životě jsem byl v Praze, měl jsem deset let, deset a půl. Byli jsme čtyři pět dní v Praze podívat se po celé Praze a tak dále, což bylo pro nás velmi zajímavé, ale dali nám ten pocit, že to je jako nějaký výlet do zajímavé země. Já jsem si jistý, že matka nepřišla, protože by nevydržela na nádraží se nerozbrečet nebo něco takového. Až někdo, kdo má děti, a já mám jedenáct pravnoučat, a dívám se na ně v tom věku a přemýšlím o tom, jaká musela být duševní síla ty děti poslat z domu.“

  • V roce 1954 jsem opustil letectvo, chtěl jsem dokončit studia a dostal jsem práci u ministerstva obrany. Byl jsem zodpovědný za připravení na přelet do Barmy třiceti Spitfirů. Část jich byla z Československa, část z Itálie. Na každý pád začala doba trysková pro izraelské letectvo, takže jsme prodali 30 spitfirů. Myslím, že to bylo poprvé v historii spitfirů, že tak daleko letěl. Museli jsme obletět arabské země, přes (Turecko) Irán a Indii. Vždy po trojici převáželi letadla do Barmy. Na cestě jsme ztratili jen jedno letadlo při nouzovém přistání v Iráku. (…) Já jsem všech třicet testoval v Israel Aircraft Industries jako civilní pilot pro ministerstvo obrany a potom všechna přeletěl do Kypru. (…) Já jsem se vracel musel jsem připravovat další letadla.

  • „Pamatoval jsem si, když jsme poprvé s naším mladým kamarádem Jiřím Reichlem zvažovali pomník našim rodičům na Wilsonově nádraží. Spolu s ním a mojí dcerou jsme vyšli na první nástupiště a měl jsem pocit déjà vu. Stěna starého nádraží na nástupišti číslo 1 a najednou jsem… Byl jsem tam a vidím, jak stojí venku otec. Zavřeli nás do vlaku, plombama to zavřeli, aby děti nevyšly ven na cestě, když ten vlak zastaví. Poněvadž bylo jasné, že ten vlak nepojede rovnou do Holandska. Ve vlaku nebyli žádní dospělí, jenom děti. Sedělo nás šest nebo osm v kabině, vím, že tam byly i mladší děti, že já jsem byl mezi staršími. Velmi dobře si pamatuju, že když jsme dojeli na hranici Holandska, tak přišli Němci a ptali se nás, kolik peněz máme, kolik vyvážíme. Každý měl 14 šilinků a 4 penny, to si pamatuju dodnes. Nevěřili nám, vzali kufry shora, otevřeli je na ty postele, stáli nad nimi, otevřeli je a vyházeli ty věci a nechali je tak a přešli do jiné kabiny.“

  • "Matka to všechno vedla... ona byla ta silná v rodině a ona byla ta, která už v osmatřicátym roce povídala tátovi, že ten Hitler-blázen, že všechno to, co on píše v tom Mein Kampfu, asi to myslí vážně, a my se o to máme postarat, když se mu věří, jakožto že chce vyčistit Evropu a že se musí ven! A můj otec řekl: Poslouchej, tak my už jsme tady už asi tisíc let ta naše rodina, tak když on chce poslat nás ven, tak on bude muset poslat taky těch deset milionů Čechů ven taky, poněvadž u nás v rodině náboženství nemělo nic společného s tim… se státním občanstvím. Takže tenhle spor mezi otcem a matkou trval až do příjezdu Hitlera do Brna."

  • "Já jsem lítal určitou dobu na lehkých letadlech, poněvadž tu bylo hodně dobrovolníků z Ameriky, Jižní Afriky, Anglie a tak dále, kteří byli velmi zkušení piloti, takže oni lítali na těch messerschmittech a spitfirech, co přišly z Československa. My jsme lítali na lehkých letadlech jako observation a tak dále a hlídali jsme hranice a všelijaké věci, co se daly dělat v těch lehkých letadlech, jako ambulance atd."

  • "Kolem půl jedenácté večer, pokud jsem si dobře zapamatoval, k nám přišel jeden taxikář anglickej – mladej a řekl nám, že na co čekáme. Řikám, že my nevíme, na co čekáme, a jestli prej nemáme hlad. Tak jsme řekli, že ano, a pět nás bylo, tak on dal těch pět kufrů a nás do toho taxíka nějakým způsobem a tam je normálně tak pět až šest míst, tak to nebyl problém, a vedle něj je takový místo a vzal nás na fish and chips. V životě jsem nic takovýho nejedl v Brně a ani rybu takovým způsobem, tak dodneška miluju fish and chips a pamatuju si moc dobře na tu chuť. Vzal nás domů, měl malý dítě, do vysokýho paneláku, tenkrát se tomu řikalo council houses. V Brně jsme nic takovýho neměli, osm až deset poschodí, a tam nás položil v předním pokoji, abychom spali, a během dvou tří dnů - nepamatuju si, my jsme přijeli myslim ve čtvrtek, v patek a v sobotu hledal a vozil nás po všelijakých místech po East End v Londýně, hledal nějaký sirotčinec, který by nás tam vzal, a jelikož byl pátek a sobota, tak většina míst, kam se nás pokusil dát, tak tam nás nepřijmuli, poněvadž jsme nebyli dost ortodoxní. To bylo vidět, poněvadž jsme neměli čepičky a neměli jsme vlasy, tak jak tenkrát v těch sirotčincích vychovávali děti dost ortodoxně."

  • "Když rodiče gestapo odvedlo do Terezína, tak Tonda Sekal sebral asi nákladní vůz a všecko zakopal v zahradě na Mokré hoře, to znamená všecko - peníze, šperky, šaty a nábytek, veškeré dokumenty, takže ten byt nechal Němcům prázdný a zakopali to, a když jsme se vrátili v květnu v čtyřicátym pátym roce, tak Tonda, jeho sestra, my dva jsme vykopali všecko a nakonec jako kurioz jsem našel naše dopisy, které jsme posílali do Brna a naši to nemohli dostat a Tonda to schoval, a nejzajímavější bylo, že jsem našel dokument otce ke krejčímu, že tam objednal tři obleky, a já jsem potřeboval na maturitu v čtyřicátym šestym oblek, jo. A já jsem přijel z Anglie s ne tak dobrým oblekem a rozhodl jsem se, poněvadž jsem toho krejčího znal a u Špilberku tam měl svoje krejčovství, a tak jsem tam šel za nim a povídám, že potřebuju oblek a tohleto a pamatuju si, že otec tady kupoval, a on mi povidá, nejenže tady kupoval, ale zaplatil mně za tři obleky a ty jsou tu. A podle toho, jak se na vás dívám, tak je můžu přešít, povidá. Tak on všechny ty obleky přešil na mě. A já jsem přišel platit a on: Ty ses zbláznil! Dyť on v třicátym devátym platil a já už tady šest let držim ty jeho peníze a já vám mám platit, že jsem mohl používat ty dobré koruny!"

  • „Na každý pád, já si pamatuju štábního kapitána Ocelku, který už nežije, taky byl, myslím, zavřenej, protože byl velitel jedné z těch skvadron v Anglii, stíhačů, povídá jednou – já jsem o tom vykládal, nemluvili jsme o tom? On nás sebral, ty české kluky, bylo nás asi 20, 22, a povídá: ‚Jedné věci nerozumím.‘ To už bylo koncem kurzu. ‚Podepsali jste na šest měsíců být v Izraeli. Jak si myslíte, že 150 milionů Arabů – v Izraeli není víc než 600 tisíc lidí vůbec – že to vydrží šest měsíců vůbec, ten stát nový? Proti 150 milionům Arabů.‘ 150 milionů nejsou vojáci, ale ze 150 milionů bylo pět armád arabských, které útočily v té době na Izrael, a ze 600 tisíc jestli bylo 100 tisíc vojáků. Jak to vydrží proti tomu. Ale náhodou asi ne všechno záleží na číslech.“

  • "Uprostřed toho semestra se obrátil nějakej Gad Polák z Izraele, kterej přišel na to, že já jsem byl kadetem v Anglii, že oni tajně budou vycvičovat výcvik pilotů v české armádě v letectvu v Olomouci na to, aby přišli bojovat Izrael proti Arabum, to ještě nebyla válka a oni už to věděli, a jestli bych mohl zorganizovat české, židovské i nežidovské studenty, které by byli ochotni přijít po tom půlroku výcviku do Izraele."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tel Aviv, Izrael, 14.05.2008

    (audio)
    délka: 01:02:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Tel Aviv, Izrael, 30.03.2014

    (audio)
    délka: 01:22:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Tel Aviv, Izrael, 16.11.2015

    (audio)
    délka: 02:02:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Tel Aviv, Izrael, 22.11.2015

    (audio)
    délka: 01:59:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hrdinové kindertransportů z Německa i Československa byli hlavně rodiče

Hugo Marom jako kadet letectva, 1948
Hugo Marom jako kadet letectva, 1948
zdroj: archiv pamětníka

Hugo Marom, původním jménem Hugo Meisl, se narodil 9. října 1928 v Brně v židovské rodině. Otec vlastnil obchody v centru města a matka byla olympionička a trenérka lyžování. Dne 3. srpna 1939 se společně s bratrem Rudym dostali do posledního dětského transportu Nicholase Wintona směřujícího do Velké Británie. Díky tomuto transportu jako jedni z mála v široké rodině přežili 2. světovou válku. V Anglii pobýval v dětském domově, pšstounských rodinách a od roku 1943 v Československé státní škole ve Walesu. Zde absolvoval letecký kurz RAF. Po návratu do Československa v létě 1945 začal studovat na Vysokém učení technickém v Brně, během studia se přihlásil k výcviku budoucích izraelských jednotek v Olomouci. V roce 1948 absolvoval ilotní výcvik, v únoru 1949 odjel do Izraele a zúčastnil se izraelské války o nezávislost i dalších válek. V roce 1953 byl pověřen sestavením 110. letky nočních stíhačů a o šest let později vedl vývoj střediska Israel Aircraft Industries. V roce 1964 odešel do civilu a založil firmu na stavbu a projektování letišť, kterou vedl ještě v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2008). Hugo Marom zemřel 7. ledna roku 2018.