Miroslav Mareček

* 1932  †︎ 2016

  • „Vzpomínám si na jednu epizodu, kterou jsem zažil, z doby totality, když jsem ještě pracoval v podniku zahraničního obchodu Strojimport (Strojexport). Stala se jedna věc. Byli jsme ve výškové budově u Olšan a v posledním patře bylo oddělení, kde se fotografovaly dokumenty. Jeden mladý kluk pracoval v odboru obráběcích strojů a nesl nahoru k ofocení určité dokumenty. Na deskách měl napsáno, bylo napsáno jeho telefonní číslo, jméno a on si tam připsal: ,Nejsem-li na svém pracovišti, jsem na cestě k socialismu.‘ Paní, nebo respektive soudružka, která tehdy v tom pracovala, tak ty desky sebrala a odevzdala je generálnímu řediteli, tenkrát byl pan, nebo soudruh tenkrát, Kalousek, který byl známý tím, že byl kovaný komunista, byl v komisi, která stavěla Stalinův pomník na Letné, ale byl také v komisi, která Stalinův pomník bourala na Letné. Byl mimo jiné dobrým přítelem Kapka. Kapek, jak jistě víte, byl prvním tajemníkem pražské KSČ. Takže, pro tuto záležitost jedna kariéra mladého kluka v podniku skončila.“

  • „A teď jsme od toho 9. pořád čekali, že tatínka pustí… Každé zvonění, když někdo třeba zazvonil, tak: ,Už jde!‘ Žili jsme u silnice a to byla hlavní silnice Praha–Poděbrady, jezdily tam auta a my teď, kdykoli jelo auto a zpomalilo třeba, tak jsme se báli a čekali jsme, že někdo zazvoní. No, pomaloučku jsme si zvykali, protože nám lidé říkali: ,Víte, voni v tom maj zmatek, možná, že je někde v koncentráku.‘ To už se o tom vědělo, že jsou ty koncentráky, protože se poslouchal Londýn.“

  • „Když se maminka ptala: ,A co udělal? Kdy ho pustí?‘ A tohle. ,Když nic neudělal, tak ho pustíme domů.‘ No, tak jsme žili, teď lidé kolem se s námi přestali bavit. Přestali s námi mluvit, stranili se, báli se. Báli se, protože to byl první zásah gestapa v Mochově a bylo to v době, kdy bylo po Heydrichovi.“

  • „Hned po válce vysílal rozhlas a pak začal redaktor Görl z Československého rozhlasu potom od toho května vysílat vždycky od jedenáctý hodiny večer až třeba do půlnoci, nebo i po půlnoci, seznamy lidí, kteří byli osvobozeni z koncentračních táborů. Tenkrát to čet, já nevim, strašně dlouho. Jestli to bylo měsíc, dva měsíce, tři měsíce a my jsme vždycky, a měl to seřazený podle abecedy, tak vždycky jsme čekali. Jak začalo ,em‘, tak jsme byli… Denně jsme to poslouchali a denně jsme tedy žili v naději, že to bude příští den hlásit. No, nic se nestalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Opatov, byt pamětníka, 04.11.2011

    (audio)
    délka: 04:01:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pořád jsme čekali, až se tatínek vrátí domů. Nic přece neudělal

Mirko a jeho sestra Mařenka
Mirko a jeho sestra Mařenka
zdroj: Archiv pamětníka

Miroslav Mareček se narodil 16. června 1932 v Mochově. Otec Alois Mareček byl před válkou činným sociálním demokratem v odborech a pracoval jako strojní zámečník v místním cukrovaru. Za heydrichiády byl na základě udání místního vlajkaře Málka 9. června zatčen gestapem a 19. června popraven pro údajné schvalování atentátu na Heydricha. Marečkovi se ocitli v tíživé finanční situaci, pomohli jim však pracovníci cukrovaru. Sestra Marie tak dostala trafiku, která rodinu do konce války živila. O osudu Aloise Marečka se rodina dozvěděla z novin, potvrzen byl však až po válce. Miroslav po válce vstoupil do KSČ. Vystudoval průmyslovou školu a nastoupil do Strojexportu. V rámci výkonu povolání žil pět let v Polsku. Během stranických prověrek na počátku normalizace mu 21. dubna 1970 byl zakázán výkon povolání. Kde je pohřben jeho otec Alois, se nikdy nedozvěděl, protože kolínské gestapo se zbavilo veškeré dokumentace.