Dobře jsem věděl, co znamená nemoct se dostat pryč

/ /
Manfred Matthies u pozůstatků Berlínské zdi
Manfred Matthies u pozůstatků Berlínské zdi
zdroj: Paměť národa / foto Přemysl Fialka

Přesně před šedesáti lety se začala stavět Berlínská zeď. Stala se symbolem rozděleného města, rozděleného Německa, rozdělené Evropy. Miliony „východních" Němců snily o životě za zdí. Desítkám z nich pomohl jejich sen splnit Manfred Matthies, sám někdejší uprchlík.

„Začínalo to jako taková legrace, jen řady fošen s dráty přes ulici. Ani milicionáři nevěděli přesně, co je čeká. Lidé tam vzrušeně postávali a klábosili s nimi,“ popisuje Berlíňan Manfred Matthies první dny po 13. srpnu 1961, kdy východoněmecké úřady začaly se stavbou nechvalně známé zdi. „Potom přišli vojáci a ti už si udržovali distanc. A když se potom objevili zedníci a začali stavět zeď, bylo za pár dní po všech kontaktech mezi lidmi.“ Reakce obyvatel západní části města ale byla okamžitá. „Na každé univerzitě vznikla skupina na pomoc uprchlíkům,“ vybavuje si pan Matthies, který se sám okamžitě do jedné zapojil. Obstarávali falešné dokumenty, prováděli kanalizací, kopali tunely, převáželi lidi ve speciálně upravených autech. Poslední pokus počátkem sedmdesátých let se ale Manfredovi stal osudným.

Snadný útěk roku 1959

V roce 1961, kdy kolem tehdejšího Západního Berlína vyrostla betonová zeď, žil sice Manfred Matthies na „svobodné straně“, sám tam ale teprve nedávno uprchl. Narodil se dvacet let předtím, tedy uprostřed druhé světové války. Dětství prožil v kulisách zcela rozbombardovaného Magdeburku. Po vyučení v místních loděnicích se roku 1959 se svou matkou a sestrou rozhodl uprchnout na Západ – nechtěl se v komunistické společnosti nijak politicky angažovat, nechtěl do armády, chtěl cestovat. Ne náhodou padla jeho volba na Západní Berlín, před stavbou zdi tam přicházely denně tři, čtyři tisíce uprchlíků z NDR, ale i z jiných zemí tehdejšího východního bloku.

Manfred Matthies u pozůstatků Berlínské zdi. Zdroj: Paměť národa. Foto Přemysl Fialka
Manfred Matthies u pozůstatků Berlínské zdi. Zdroj: Paměť národa. Foto Přemysl Fialka

Berlín byl tehdy ještě rozděleným, ale stále relativně otevřeným městem, útěk byl poměrně snadný. Rodina si zakoupila lístky na vlak až k Baltskému moři, při policejních kontrolách jako mnozí před nimi předstírali, že jedou na dovolenou. V Postupimi (Potsdam), tedy těsně před Berlínem, přestoupili na příměstský S-Bahn, který měl tehdy ještě zastávky v obou částech rozděleného hlavního města. Matthiesovi vystoupili ve Wannsee, tedy hned na první stanici v Západním Berlíně, a bylo to. Dále raději pokračovali autobusem, protože celý S-Bahn byl pod východoněmeckou správou a společností se šířily částečně oprávněné zvěsti, že státní bezpečnost (Stasi) ze Západu uprchlíky unáší zpátky.

Matthiesovi ale žádné potíže neměli a zanedlouho se ocitli v přeplněném uprchlickém táboře, v továrních halách plných zubožených lidí. Zajímavé vzpomínky má pamětník na takzvané uprchlické pendlery, kteří se do východní části města vraceli se západním zbožím a nabízeli ho k prodeji. I tomu měla záhy učinit přítrž stavba zdi.

Rodinu Matthiesovu po nějaké době přemístili do západního Německa. Manfred tam chvíli pracoval, cestoval stopem po Evropě, ale nakonec se rozhodl k návratu do rozděleného města. Žil tam už jeho bratr a jeho čekalo studium designu a bytové architektury.

Postupně rostla zeď a byla čím dál vyšší

Jen pár měsíců po Manfredově návratu do Berlína se tehdejší vedení Německé demokratické republiky (NDR) rozhodlo vyřešit palčivý problém exodu svých obyvatel na Západ stavbou zdi. Nejprve se jednalo jen o zátarasy a řady fošen s dráty. Pouze na klíčových místech, jako byla Braniborská brána, vztyčili rovnou betonové desky. Komunikovat s obyvateli na druhé straně i s ozbrojenými milicionáři bylo ještě možné. Nikdo přesně nevěděl, co se bude dít, a Manfredovi se zdálo, že z toho bude „legrace“. Pomalu ale rostla zeď, byla čím dál vyšší a okolo 20. srpna byly už bariéry takové, že se obyvatelé Východního Berlína nemohli k hranici ani přiblížit.

Berlínská zeď, rok 2014. Zdroj: Paměť národa. Foto: Přemysl Fialka
Berlínská zeď, rok 2014. Zdroj: Paměť národa. Foto: Přemysl Fialka

Na univerzitě se začala okamžitě organizovat pomoc uprchlíkům, kteří to znenadání měli o poznání těžší. Důležitou roli hrála výroba falešných dokladů. Západoněmečtí občané totiž směli na Východ cestovat na speciální cestovní povolení. Studenti měli k dispozici tiskárnu, tato povolení přetiskovali a falšovali, aby na ně mohli vycestovat východní Berlíňané.

U příležitosti 25. výročí pádu železné opony udělila společnost Post Bellum Cenu Paměti národa pěti osobnostem ze střední Evropy. Byl mezi nimi i Manfred Matthies. Ocenění si osobně převzal 17. listopadu 2014 v pražském Národním divadle.

Na těchto akcích se nejprve živelně podíleli přátelé a příbuzní, ti později vytvořili první organizované skupiny. Manfred Matthies sám dobře věděl, co znamená žít na Východě, proto pomáhal. Motivovala ho ale i prostá touha po dobrodružství, radost, že může „přechytračit státní aparát“. Organizované skupiny byly na každé vysoké škole, do jisté míry oficiálně. Východoněmecká Stasi zpočátku neměla o situaci přehled, po roce či dvou ale do skupin infiltrovala své lidi a pomáhat uprchlíkům začalo být pořádně nebezpečné. Systém mohl fungovat jen na základě osobních kontaktů a mezilidské důvěry. Ostražitě si museli úspěšní uprchlíci počínat i v západoberlínských přijímacích střediscích. I tam se vyskytovala řada východoněmeckých špiclů, lačných dozvědět se, jakou že trasu ten který uprchlík zvolil.

Kanály, tunely, nádrže aut

Pomoc uprchlíkům se přesto dále rozvíjela a zkoušely se nové metody. Jednou nebo dvakrát se Manfred podílel na převádění lidí skrz kanalizaci. Bylo to nebezpečné, předělové mříže se často musely oddělávat pod vodou. A fungovalo to jen krátce, protože východoněmecké úřady nechaly kanalizační mříže zpevnit traverzami a kanalizační poklopy hlídaly pomocí kamer.

Úspěšnější bylo propojování obou částí města pomocí tunelů, kopaných současně z obou stran. Manfred Matthies například pomáhal při budování dvě stě padesát metrů dlouhého tunelu v Bernauer Strasse. Chodba tunelu byla nanejvýš osmdesát centimetrů vysoká, a když tam člověk pracoval, musel ležet na zádech a zeminu odkládat podél sebe do kárky. Složité byly zejména technické otázky, zásobování vzduchem a odklízení suti. Pamětník soudí, že třiačtyřicet tunelů se v Berlíně podařilo prokopat, další odhalily východoněmecké bezpečnostní složky a zůstaly nedokončené.

Specializací Manfreda Matthiese se staly útěky pomocí přestavěných aut. Vybíral si vozy s výjimečně velkou nádrží na pohonné hmoty, nejraději BMW. Do nádrže potom zabudoval ještě jednu, výrazně menší, aby se vedle ní pohodlně vměstnala dospělá osoba. Auto muselo být za tím účelem celé rozebráno a potom upraveno tak, aby ani při pohledu zespodu pomocí zrcátek nebylo nic poznat. Západoněmecký řidič s takto upraveným vozem odjel na Východ, odkud mohl nenápadně převézt svého známého či příbuzného. Manfred Matthies sám vozy přestavoval, ale neřídil. Nesměl, byl sám nelegální uprchlík a v NDR by byl trestně stíhán.

Zhrzený muž udal svou manželku, která chtěla emigrovat

V roce 1971 proběhla v NDR amnestie, takže Manfred Matthies mohl začít cestovat sám, což se mu stalo osudným. Okolo Silvestra 1971 měl z Východního Berlína propašovat ženu, která kromě komunistického východního Německa chtěla opustit i svého manžela. Řídit měl její nový přítel. Den předem ale Manfredovi zavolali, že řidič onemocněl a nepojede. Rozhodl se tedy, že ho zastoupí. Nemohl tušit, že zhrzený manžel svou ženu mezitím udal.

Na hraničním přechodu si Matthies všiml, že něco není v pořádku, bylo už ale pozdě. Pasový úředník odešel s jeho dokladem, vrátil se s ozbrojencem a společně přinutili Manfreda zajet do garáže. Stasi věděla, že ženu v autě ukrývá, a znala i její jméno. Zapírat nemělo cenu, Manfred Matthies byl zatčen a následně odsouzen na třináct let. Z těch si nakonec odseděl tři, a to v budyšínské věznici Bautzen II.

Výkup vězňů a psychické následky

Mezi oběma státy rozděleného Německa fungovala podivná dohoda o výkupu vězňů. Západnímu Německu umožňovala dostávat na svobodu politické vězně, chudšímu východnímu Německu zase zajišťovala přísun tolik potřebných deviz. Jelikož Manfred Matthies jako poměrně známý převaděč upoutal pozornost některých politiků, zařadili ho do programu výměny také. Ze dne na den ho bez předchozího upozornění propustili a odtransportovali, po třech letech byl tedy opět na svobodě v Západním Berlíně.

Manfred Matthies v roce 2014. Zdroj: Paměť národa
Manfred Matthies v roce 2014. Zdroj: Paměť národa

Přechod mezi svobodou a nesvobodou těžko mohl být prudší, kontrast příkřejší. Manfred Matthies to zpočátku nesnášel dobře, v metru a obchodních domech zažíval panické ataky. Tři roky chodil na psychoterapii. Převádění přes hranici zanechal, v neposlední řádě i proto, že ho Stasi už znala a byl by příliš nápadný. Podruhé se oženil, založil rodinu a vůbec si tehdy nepřipouštěl, že by se na realitě rozděleného Německa něco mohlo změnit.

Západním Berlínem jela dlouhá řada čoudících trabantů

O to víc Manfreda Matthiese překvapilo, když Berlínská zeď v listopadu roku 1989 padla. Ještě během předchozích říjnových demonstrací v Lipsku očekával, že podobně jako v roce 1953 přijedou tanky. Ony ale nepřijely ani tehdy, ani později. Dne 9. listopadu 1989 šel Manfred s několika přáteli k Braniborské bráně. Když u Bernauer Strasse otevřeli přechod, projela Západním Berlínem dlouhá fronta čoudících trabantů.

„Jako obří had, jako jeden velký svatební průvod, všichni houkali a lidé jim klepali na střechy,“ vzpomíná.

Lidé si vyměňovali cigarety, pohraničníci spolu klábosili a kouřili. A potom lidé zčistajasna vylezli na zeď u Braniborské brány, i Manfred Matthies a jeho přátelé tam stáli, a nic se jim nestalo. „Přece nemůžou tu svoji slavnou ochrannou zeď sundat, přece sem nemůžou všechny ty lidi jenom tak nekontrolovaně pustit,“ přemítal tehdy a nesměle domýšlel celý proces do důsledků. „To by potom… to by potom muselo nastat znovusjednocení…“ 

Pozůstatky zdi v současném Berlíně. Zdroj: Paměť národa. Foto: Přemysl Fialka
Pozůstatky zdi v současném Berlíně. Zdroj: Paměť národa. Foto: Přemysl Fialka

A ono zanedlouho opravdu nastalo, v Německu i celé Evropě. Berlínskou zeď už nikdo nepotřeboval. Šedesát let po započetí její stavby a více než třicet let po jejím pádu ji dnes připomíná jen pár úmyslně ponechaných zbytků. A miliony betonových úlomků (pravých či falešných), které si domů nanosili Berlíňané i důvěřiví turisté.

Vzpomínky Manfreda Matthiese pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje společnost Post Bellum především díky podpoře soukromých dárců. Budeme rádi, pokud se ji rozhodnete podpořit i Vy třeba drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na https://podporte.pametnaroda.cz. Za případnou podporu děkujeme!