20 let pro Syrového a Berana. Spravedlnost pro bývalé premiéry se hledá dodnes

/ /
Jan Syrový (vlevo) a Rudolf Beran (vpravo) před soudem 30. ledna 1947
Jan Syrový (vlevo) a Rudolf Beran (vpravo) před soudem 30. ledna 1947
zdroj: Josef Novák, Josef Mucha, ČTK

Významní politici pomnichovské republiky stanuli roku 1947 před Národním soudem jako obžalovaní. Zpolitizovaný proces trval necelé tři měsíce a provázela jej kampaň v komunistickém tisku. Rozsudky byly vyneseny právě před 75 lety.

Poválečné účtování s nacistickými zločinci, zrádci a jejich pomahači v Československu bylo od roku 1945 důvodem vzniku nejprve takzvaných mimořádných lidových soudů a následně Národního soudu. Před tento tribunál předstoupili 31. ledna 1947 v ostře sledovaném procesu bývalí premiéři Rudolf Beran a generál Jan Syrový a další tři exministři pomnichovské a protektorátní vlády. Historikové se shodují, že v soudním procesu nešlo zdaleka o vypořádání s kolaboranty, protože obvinění s okupační mocí nespolupracovali. Naopak: někteří z nich doplatili na podporu či tolerování domácího odboje nacistickým vězením, z něhož vyšli až po osvobození. Proces měl spíše účtovat s agrární stranou, v poválečné době zakázanou, v jejímž čele stál Rudolf Beran jako poslední předseda. Zvláště komunistický tisk popisoval soud jako „odsouzení agrárnické reakce“. Do určité míry mu sekundoval i komunisty silně ovládaný rozhlas.

Beran: „Nikdy jsem neutíkal od odpovědnosti.“

Rudolf Beran, rodák z Pracejovic na Strakonicku a sedlák tělem i duší, se v polovině třicátých let vypracoval na šéfa agrární strany. Dlouho zastával jednoduchý názor, že s Hitlerem je nutné a možné se dohodnout – koneckonců, jak často říkal, s německými sedláky to také vždycky dokázal. Události po Mnichově jej vynesly 1. prosince 1938 na několik měsíců do čela vlády (do 27. dubna 1939, poté nastoupil kabinet premiéra Aloise Eliáše). V lednu 1939 Beranova vláda přijala diskriminační opatření týkající se Židů ve státní správě. Pravdou je, že bránila největším pravicovým excesům, mírnila radikalismus a domácí fašistické projevy. „Nicméně antisemitismus jí nebyl cizí a za přípravu protižidovských a proticikánských opatření má plnou odpovědnost,“ řekl v roce 2018 o Beranově vládě právní historik Jan Kuklík.

Rudolf Beran a Konstantin von Neurath na Pražském hradě 5. dubna 1939
Rudolf Beran a Konstantin von Neurath na Pražském hradě 5. dubna 1939

Po vystřídání Eliášem se Beran uchýlil do soukromí na svůj jihočeský statek. Byl ve styku s odbojovou skupinou Obrana národa a měl spojení i se zahraničními odbojáři. Podpořil odboj finančně a vyzýval k tomu další významné osobnosti. V červnu 1941 proto Berana zatklo gestapo a v dubnu 1942 ho lidový soud v Berlíně odsoudil k deseti letům káznice. V prosinci 1943 byl propuštěn do domácího vězení a hospodařil v Pracejovicích.

V polovině května 1945 se ocitl za mřížemi opět (v té době byl zatčen i Jan Syrový), tentokrát s posvěcením „košické“ vlády. „Osud postavil mne na zodpovědná místa v nejkritičtější době našich dějin,“ prohlásil mimo jiné před soudem. 

„Nikdy jsem neutíkal od zodpovědnosti a ani tady nechci od ní utíkat. Co jsem dělal, dělal jsem vždy v nejpoctivější snaze sloužit svému stavu, národu a státu.“ 

Obhajobu, jež ho zřejmě zachránila před trestem nejvyšším, pojal jako boj o reputaci celé strany, která nebyla po válce úřady povolena.

Nejprve mobilizace, pak kapitulace

Případ generála Syrového byl složitější. Rodák  z Třebíče v desátých letech 20. století studoval a pracoval jako asistent stavitele v tehdy ruské Varšavě. Po vypuknutí první světové války se po krátké internaci připojil k České družině, zárodku legionářského vojska. Účastnil se bitvy u Zborova, při které byl zraněn, a po ní rychle postupoval po kariérním žebříčku: stal se poručíkem, o rok později plukovníkem a v srpnu 1918 generálem. Na počátku ledna 1919 byl jmenován velitelem Československého vojska na Rusi. Do vlasti se vrátil v červenci 1920 a na pražském Wilsonově nádraží byl osobně přivítán premiérem Vlastimilem Tusarem. V dalších letech byl generál s černou páskou přes oko zemským velitelem v Čechách, podnáčelníkem generálního štábu, sedm let náčelníkem generálního štábu, v roce 1926 ministrem obrany a v letech 1933 až 1938 generálním inspektorem branné moci. Osobně byl uzavřený, ale dobrosrdečný. Nerad mluvil na veřejnosti. Do čela vlády postavil Syrového prezident Edvard Beneš 22. září 1938 po odstoupení kabinetu Milana Hodži. Jeho jmenování mělo podle prezidenta „uklidnit masy a zvládnout ulici“, bouřící proti nátlaku Adolfa Hitlera na odstoupení československých pohraničních oblastí. Den po nástupu vyhlásil Syrového úřednický kabinet, v němž generál zastával i funkci ministra národní obrany, všeobecnou mobilizaci. O týden později ale táž vláda přijala podmínky mnichovské dohody.

Jan Syrový, Rudolf Beran a ministr vnitra Jan Černý na Pražském hradě 1. prosince 1938
Jan Syrový, Rudolf Beran a ministr vnitra Jan Černý na Pražském hradě 1. prosince 1938

To, že se podřídil politikům a souhlasil s přijetím mnichovského diktátu bez ohledu na připravenost armády, bylo Syrovému vyčítáno nejvíce. Sám v pozdějších rozhovorech připustil, že byl připraven vydat rozkaz k obraně země, pokud by zahraniční spojenci Československa přislíbili pomoc. Záruky z ciziny byly ale nulové. Když byla na počátku prosince 1938 jmenována vláda premiéra Berana, Syrový v ní pokračoval jako ministr národní obrany. S jeho jménem pak byl spjat i osudný 15. březen 1939: velmi mu přitížilo, když se objevila fotografie, jak na Hradě podal Hitlerovi ruku. Jako zločin proti státu byl později před soudem v roce 1947 označen jeho pokyn, kterým nechal Němcům 15. března 1939 vydat všechna vojenská skladiště a zásoby. Syrový se u soudu hájil, že tak musel učinit na základě rozkazu vrchního velitele armády Emila Háchy.

V březnu 1939 doprovázel Syrový vrchního velitele okupačních vojsk, generála Johannese Blaskowitze, když šel vzdát čest československému neznámému vojínovi. Syrovému pak chodily tisíce nesouhlasných dopisů: 

„To všechno jsou rozsudky smrti od bratří legionářů. V mnoha je přiložen provaz na oběšení. Za to, že jsem se šel poklonit památce národního hrdiny v doprovodu Blaskowitze,“ říkal podle pamětníků.  

Z politického života se stáhl po nástupu první protektorátní vlády premiéra Aloise Eliáše v dubnu 1939. Ministerstvo národní obrany bylo zrušeno, Syrový penzionován. Pobýval na venkově pod dozorem gestapa. Do odboje se veřejně nezapojil, i když pro něj získal značné finanční prostředky z legionářských fondů. Po vypuknutí Pražského povstání nabídl své služby hlavnímu povstaleckému štábu, ale byl odmítnut. Krátce po osvobození byl zatčen a označen za významného kolaboranta. „Zastávat jakékoli funkce nebylo mi ctí, nýbrž obětí,“ řekl Syrový první den soudního líčení.

 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Urválek pracoval jako lev

Poválečná revoluční spravedlnost se od skutečně nezávislé justice pomalu vzdalovala; jen pro dokreslení atmosféry stojí za připomenutí, že náměstkem národního prokurátora u tohoto procesu byl později nechvalně proslulý Josef Urválek. Neúčastnil se celého procesu, i tak si národní prokurátor Urválkovu práci pochvaloval s tím, že „pracuje jako lev“. Celé jednání lze označit za silně zpolitizované. „Syrový, Beran a ani Hácha se do funkcí nedrali. Manévrovací prostor měli více než omezený,“ uvedl v debatě Lidových novin v září 2018 historik Jaroslav Rokoský: „Po Mnichovu vedli krizový politický systém: územní ztráty, rozvrácená ekonomika, vzrůstající slovenský separatismus a zoufalé mezinárodní postavení oslabeného Československa. Hegemonem ve střední Evropě se stalo hitlerovské Německo, Západ pokračoval v politice appeasementu, nebyl ochoten ani nabídnout záruky. Druhá republika proto lavíruje, leckdy nedůstojně, snaží se nedráždit mocného souseda. Co mohli dělat jiného? Zachraňovali, co se zachránit dalo.“

Členové protektorátní vlády na dvoře pankrácké věznice, červen 1945
Členové protektorátní vlády na dvoře pankrácké věznice, červen 1945

Rudolfu Beranovi a Janu Syrovému vyměřil Národní soud 21. dubna 1947 trest dvacet let těžkého žaláře, ztráty občanské cti a zkonfiskování majetku. Žalobce přitom u obou původně požadoval trest smrti. Bývalí ministři Jiří Havelka, Otakar Fischer a Josef Černý se dočkali osvobozujícího rozsudku. Syrový později vzpomínal: 

„Nabízeli mně, že půjdu od soudu domů, když budu svědčit proti Beranovi, aby mu mohli dát provaz. Odmítl jsem.“ 

Vláda sice prostřednictvím prokuratury usilovala o několik trestů smrti, soudci ale odmítli přísný výklad válečné kolaborace a žádný neudělili. Rozhodnutí soudu se proto setkalo s demagogickou kampaní komunistického tisku. Zatímco Beran ve vězení v Leopoldově v roce 1954 zemřel, Syrový se po putování z Leopoldova na Mírov a Valdice dočkal propuštění po amnestii prezidenta Antonína Novotného roku 1960. Po propuštění mu byl vyměřen měsíční důchod 190 Kč; pracoval proto jako hlídač parkoviště a později hlídač Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan. Zemřel v zapomnění v Praze 17. října 1970. Noviny nesměly o jeho smrti psát, přesto však u jeho rakve stála čestná stráž 48 legionářů.

Soud neshledal důvody...

Nejvyšší soud České republiky 15. června 1995 zamítl stížnost pro porušení zákona proti rozsudkům Národního soudu z roku 1947 v případu Berana i Syrového z procesních důvodů jako nedůvodnou. Znovu se případ dostal k soudu v roce 2021, podnět k obnově řízení dál Syrového praprasynovec kvůli tomu, že někdejší proces s generálem byl podle něho zmanipulovaný komunisty. Městský soud v Praze tehdy návrh na obnovu procesu s generálem Syrovým opět zamítl. Mluvčí soudu Adam Wenig k tomu tehdy sdělil:

„Soud neshledal důvody pro povolení obnovy řízení, když dospěl k závěru, že žádný z předložených či navržených důkazů jednotlivě sám o sobě ani ve spojení s dalšími důkazy a skutečnostmi již známými není způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.“

Rudolf Beran před soudem roku 1947
Rudolf Beran před soudem roku 1947

Národní soud do května 1947 soudil 83 lidí, vynesl 18 rozsudků smrti a řadu mnohaletých trestů vězení. Na šibenici poslali soudci například armádní generály Roberta Rychtrmoce a Františka Bartoše a také generála četnictva Ottu Bláhu. Nejvyšší trest si vyslechli i představitelé kolaborantské Vlajky Jan Rys-Rozsévač a Josef Burda nebo vedoucí Kuratoria pro výchovu mládeže Karel Mihalíček či František Teuner. Po rozsudku Národního soudu skončili na popravišti také ti nejhorlivější pronacističtí protektorátní novináři, třeba Antonín Jaromil Kožíšek, Alois Kříž nebo Vladimír Krychtálek.