Velká vlastenecká…

/ /
5. března 2000, Rudé náměstí. I na přelomu éry Borise Jelcina a Vladimira Putina Stalinovi stoupenci na diktátora nezapomínali. Zdroj: AP/ČTK
zdroj: AP/ČTK

9. květen Rusové tradičně slaví jako Den vítězství ve Velké vlastenecké válce nad hitlerovským Německem. Za víc než dvě desetiletí Putinovy vlády se právě Den vítězství proměnil v jakousi národní svátost, která všechny ostatní významné dny zatlačila do pozadí.

Důvod je celkem jasný a vlastně hodně smutný: protože Putin a jeho junta nemohou svému národu nabídnout nějakou jasnější a hlavně pozitivní vizi ruské budoucnosti, neustále ho nutí vracet se k událostem, které budou už zanedlouho staré sto let. Což znamená, že mladá generace už s nimi nemá pražádný přirozený kontakt. 

O jaký fenomén ale v případě vlastenecké války jde?

Nahlédneme-li do ruského Vojenského encyklopedického slovníku, najdeme tam tuto definici: „Je to všelidová válka na obranu vlasti, její územní celistvosti, nezávislosti a svébytnosti. Smyslem vlastenecké války je tedy uchování, obnova nebo získání národní a státní suverenity. Proto se odehrává v podobě národně osvobozenecké a obranné války proti vnějšímu agresorovi. Pro vlasteneckou válku je typická maximální mobilizace všech sil a prostředků, jež má společnost k dispozici, na odpor vůči zahraničnímu vetřelci.“ (Než se dostaneme k nejnovějším ukrajinským souvislostem, malá poznámka: tuhle definici by si měl pozorně pročíst každý ruský občan.)

Vlastenecké války se samozřejmě vedly i v jiných zemích než je Rusko a tento pojem najdeme i v dalších historiografiích: Severokorejci takto pojmenovávají válku s Američany, Chorvaté střet se Srby (tento pojem je i součástí chorvatské ústavy) a třeba Abcházové v případě vlastního boje za nezávislost. Rusové jsou ale v tomto ohledu zřejmě nejdůslednější.

V jejich historiografické tradici jsou tak v zásadě označovány dvě války.

Tou první je samozřejmě válka s Napoleonem z roku 1812 přímo na ruském území a je zajímavé, že původně bylo tohoto pojmu užíváno jako protipólu pozdějšího ruského tažení do Evropy (1813-1814). Vítěz této vlastenecké války maršál Kutuzov se k projektu tažení do Evropy stavěl odmítavě, protože se domníval, že je v rozporu se zájmy Ruska – a velmi rychle se ukázalo, že měl pravdu: po Napoleonově porážce začali někdejší spojenci připravovat protiruskou koalici. Nebýt Napoleonova útěku z Elby, tahle válka by určitě propukla. Evropa však naštěstí pro Rusko potřebovala jeho loajalitu. 

Jean-Charles Langlois – Hořící Smolensk 17. srpna 1812. Zdroj: Wikipedia.org
Jean-Charles Langlois – Hořící Smolensk 17. srpna 1812. Zdroj: Wikipedia.org

Válka s Napoleonem vykázala všechny rysy války vlastenecké: Poté, co francouzský dobyvatel obsadil vypálenou Moskvu a nakonec s Kutuzovem podstoupil bitvu u Borodina (o níž se často říkává, že skončila nerozhodně, ale stala se počátkem Napoleonova konce), po které mu nezbylo než po slavné Smolenské silnici odtáhnout zpátky do Evropy. Právě v této závěrečné etapě byly zbytky jeho armády decimovány i vyloženě partyzánskými výpady ruských rolníků, operujících v duchu zásady, jíž se dnes říká „udeř a uteč“. Vlastenecká válka roku 1812 znamenala nejen vítězství Ruska, ale i počátek konce samotného francouzského císaře.

Druhou a dnes v Rusku oficiální propagandou nejfrekventovanější vlasteneckou válkou se stala ta druhá z let 1941-1945. Ruská historiografie samozřejmě zná i pojem druhá světová válka, ale ta vlastenecká je jí neskonale bližší. Důvod je docela jasný: ve zmíněných letech se tehdejší Sovětský svaz opravdu bránil na svém území, zatímco léta 1939 a 1940 byla poznamenána nejdřív paktem Molotov-Ribbentrop, kdy se Stalin s Hitlerem cynicky podělil o Polsko (byť pro to měl vlastní strategické důvody) a kdy hned poté zahájil velmi problematickou a vojensky skoro prohranou Zimní válku s Finskem.

Tehdy ještě Stalin s Hitlerem byli spojenci... Ministr zahraničí Sovětského svazu Molotov se loučí se svým protějškem Ribbentropem v Berlíně v listopadu 1940. Zdroj: Bundesarchiv Bild 
Tehdy ještě Stalin s Hitlerem byli spojenci... Ministr zahraničí Sovětského svazu Molotov se loučí se svým protějškem Ribbentropem v Berlíně v listopadu 1940. Zdroj: Bundesarchiv Bild 

Když tedy pracujete hlavně s pojmem Velká vlastenecká, tyto dva hanebné aspekty druhé světové války se ocitají jaksi mimo rámec svatého boje sovětského národa s Hitlerem. Také v tomto případě sehrávají důležitou úlohu partyzáni, a to hlavně na území Ukrajiny a Běloruska, jež si dnes Rusko (s rozdílnými úspěchy) opět hodlá podrobit.

Jenže zatímco v těchto dvou válkách Rusko fungovalo jakožto obránce a obhájce vlastních nezpochybnitelných práv a zájmů, daleko širší je výčet jeho vlastních agresí – a není důležité, zda šlo o carskou, sovětskou či postsovětskou epochu. Snaha o územní expanzi je totiž bez ohledu na momentální ideologii bohužel typickou vlastností jakéhokoli ruského státního útvaru. K autorovi těchto řádek se nedávno dostal výčet ruských agresí za posledních 120 let – byly jich desítky. Připomeňme alespoň ty nejpodstatnější od poloviny minulého století: Maďarsko (1956), Československo (1968), Afghánistán (1979), Čečensko (1994), Gruzie (2008) a pak už Ukrajina (2014 až po dnešek). Rusko tedy není obránce vlastního území, ale především agresor.

A jsme u nejnovější ruské agrese, mířící na Ukrajinu. Rusové tu předvádějí všechny hrůzy, které museli sami zažít od Hitlera: ničení civilních cílů, vraždění a znásilňování obyvatelstva, snaha o devastaci celé země, o níž jsou všechny carské, sovětské i postsovětské vojenské doktríny přesvědčeny, že bez ní ruská říše nemůže existovat. Ze strany Ukrajiny jde o válku vpravdě vlasteneckou, ze strany Ruska pak o válku jednoho muže proti celému národu. 

Dlouholetý Putinův blízký spolupracovník, dnes jeho zapřisáhlý odpůrce, politolog Gleb Pavlovskij, o současném ruském prezidentovi říká:

„Putin se domnívá, že na Ukrajině vede preventivní válku. Že kdyby ji nezačal on, Západ by ji zahájil do několika týdnů. Proč tomu věří? To už je těžká forma deformace intelektu, který byl kdysi docela střízlivý. Putin bojuje proti přízraku, ale do toho boje poslal ruskou armádu, a to vede k hrozným důsledkům. A to, že se Ukrajinci nevzdávají, ho jen utvrzuje v přesvědčení, že má pravdu. Ukrajinci se skutečně připravovali na válku a on stačil udeřit na poslední chvíli.“

Novou Velkou vlasteneckou válku tak dnes proti Putinovu Rusku vedou Ukrajinci. Putin proti Ukrajině zahájil původně „malou okupační válku“, která se díky jeho katastrofálně nepřesnému odhadu situace bohužel změnila ve velkou – ve srovnání s ruskou dějinnou zkušeností se samozřejmě záporným znaménkem. A Ukrajincům i nám teď nezbývá než doufat, že katastrofa nebude ještě větší…

Jsme rádi, že čtete naše články!